Čís. 17108.

Ochrana nájemníků.
Ustanovení § 4 odst. 2, zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. lze užiti jen tehdy, záleží-li celkový důchod nájemníkův, z něhož se daň vyměřuje, ze souhrnu důchodů, které pobírali v rozhodujícím roce nájemník a příslušníci jeho rodiny. Důchody příslušníků rodiny, z nichž se důchodová daň vyměřuje v řádném řízení, se započítávají v celé výši, kdežto důchody příslušníků rodiny, z nichž se vzpomenutá daň sráží podle § 30 zák. o př. d., jen polovicí hrubých služebních požitků do celkového důchodu nájemníkova.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1938, Rv I 2837/38.)
Proti soudní výpovědí, kterou dal dne 12. dubna 1937 žalující majitel domu z bytu o jednom pokoji a kuchyni, pronajatého roku 1918 v domě vystavěném před rokem 1917, žalovanému adjunktu zemského úřadu ve výslužbě, jehož hrubá pense činí 1800 Kč měsíčně, podal žalovaný nájemník námitky, v nichž uvedl, že jde o malý byt patřící pod ochranu nájemníků, že nemá příjem přesahující 18000 Kč ročně, ježto má tu význam pouze polovina jeho hrubých požitků, a poněvadž ta činí 900 Kč měsíčně, t. j. 10800 Kč ročně, nejsou tu podmínky § 4 zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. Soud prvé stolice zrušil danou výpověď. Důvody: Jde jen o výklad § 4, odst. 2, zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. V té příčině platí zásada § 6 obč. zák., že rozhoduje pouze znění zákona a úmysl zákonodárce z něho zřejmý. I kdyby tu byl rozpor mezi zněním zákona a úmyslem zákonodárce, je rozhodující jen to, co jest podle mluvnického a právnického výkladu skutečným obsahem a smyslem právní normy, tudíž znění zákona, ne úmysl a názory činitelů zúčastněných při vydáváni zákona, ani motivy nebo znění důvodové zprávy, jež nebyly v projevu zákona vyjádřeny. Důvodová zpráva a motivy jsou určeny jen k správnému výkladu textu, ne však k jeho doplnění. Podle názoru soudu není ani ustanovení § 4 zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. tak nejasné, že by bylo potřebí vykládati jej co do znění. Podle prvého odstavce je nutno vžiti za podklad pro zjištění stanovené hranice celkový důchod nájemníka, ovšem ne nějaký důchod podle jiných zákonů nebo podle toho, jak si jej snad vykládá lidová mluva, nýbrž celkový důchod, jak jej stanoví pro své potřeby uvedený zákon. Ten pak v druhém odstavci vymezuje celkový důchod jako souhrn důchodů, z nichž se daň vyměřuje — předpisuje —, k němuž se přičítá dále u osob ve služebním poměru polovina hrubých služebních požitků, u nichž se daň sráží podle § 30 zák. o př. d. Rozhoduje tudíž u osob, jež nejsou ve služebním poměru resp. u nichž dochází jíž k přímému vyměřování, celý jejich poplatný, t. j. hrubý důchod, kdežto u osob, u nichž se daň důchodová ze služebních příjmů sráží podle § 30 zák. o př. d., jen polovina důchodu podrobeného srážce s připočtením celého jejich ostatního důchodu, a to důchodu t. řeč. domácnosti. Tomuto znění zákona odpovídá i terminologie zákona o přímých daních, který rovněž v § 5 rozeznává důchod domácnosti s výjimkou služebních požitků. Podle § 11 řádně vykonanou srážkou je daňová povinnost poplatníka splněna, takže k vyměření daně nedochází, nemá-li poplatník větší příjem než 1963 Kč podle § 30, a větší příjem vedlejší než 1000 Kč (§ 32, odst. 1 a 3), a do vedlejšího příjmu se i podíle zákona o přímých; daních počítá příjem ostatních poplatníků rodiny (§ 32, odst. 2). Je tedy zřejmé, že pro zjištění částky 18000 Kč ročně má význam jednak důchod jiný než služební, z něhož se daň nepředpisuje, nýbrž vybírá srážkou, pokud se srážkou podle § 30 vybírá (t. j. do výše 1963 Kč měsíčně), ale tento důchod se započítává pouze polovinou. Ježto není sporu o tom, že žalovaný má jen důchod 1800 Kč měsíčně, z něhož se daň vybírá Srážkou podle § 30 zák. o př. d., a ten jest započísti toliko polovinou, t. j. částkou 900 Kč měsíčně, tudíž ročně 10800 Kč, není tu zákonný důvod k výpovědi. Podle toho je dokázáno, že žalovaný nemá důchod 18000 Kč ročně podle odst. 2 § 4 zák. č. 66/1936 Sb. z. a n., a nerozhoduje, zda na příjem vyšší než 18000 Kč ročně, když podle zákona tu nemá významu příjem, jaký nájemník skutečně dosahuje, nýbrž příjem, jaký má zákon na mysli. Za toho stavu však není tu důvodu k výpovědi podle § 4 uved. zák. a bylo námitkám vyhověti. Odvolací soud prohlásiv dovolání za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí (§ 502, odst. 3, c. ř. s. v nov. znění), potvrdil napadený rozsudek.Důvody: Je řešiti otázku, zda v souzené věci jest vžiti za základ polovinu celkového důchodu, jejž pobírá žalovaný, či jeho celkový důchod. Podle § 4 zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. jest rozeznávati a) celkový důchod aspoň 18000 Kč ročně, nemá-li pobíratel zákonné povinnosti pečovati o výživu jiné osoby, b) celkový důchod aspoň 30000 Kč ročně, má-li pobíratel zákonnou povinnost pečovati o výživu nejméně jedné osoby. Pojem celkového důchodu podává zákon v § 4, odst. 2, uved. zák. Rozum se jím souhrn důchodů, z nichž byla za rozhodující rok nájemníku předepsána důchodová daň, a poloviny hrubých požitků služebních podrobených v roce rozhodujícím srážce daně důchodové podle § 30 zák. o př. d. Nutno tudíž činiti podle zákona rozdíl mezi příjmem osob, u ,nichž nejde o služební poměr a u nichž dochází již k přímému vyměřování daně důchodové a daň jest jím srážena podle § 30 zák. o př. d., a příjmem osob, které jsou ve služebním poměru a jimiž se důchodová daň sráží z jejich důchodu podle § 30 zák. o př. d. Podle zákona jest míti za to, že u osob, kterým se vyměřuje daň důchodová přímo platebním rozkazem;, má význam celý souhrn důchodů, z nichž byla důchodová daň předepsána, u osob pak, které nemají větší příjem než 1963 Kč měsíčně podle § 30 zák. o př. d. a vedlejší příjem než 1000 Kč ročně rozhoduje pouze polovina hrubých služebních příjmů, aby nájemník měl ochranu nájemníků. Podle toho hledíc na to, co je zjištěno, jde tu o případ, kde žalovaný nemá větší příjem než 18000 Kč ročně a daň důchodová jest mu srážena přímo, a není ve sporu vůbec potvrzeno, že by měl nějaký jiný vedlejší příjem. Má tu proto význam pouze polovina příjmů a právem proto soud prvé stolice uznal, že žalovanému přísluší i nadále ochrana nájemníků a vyhověl námitkám.
Nejvyšší soud uznal soudní výpověď za účinnou. Důvody:
Nelze schváliti názor nižších soudů v příčině výkladu předpisu § 4, odst. 2, zák. č. 66/1936 Sb. z. a n.
Postupné omezení ochrany nájemníků s větším poplatným důchodem se v počátcích tohoto způsobu likvidace ochrany nájemníků (zák. č. 85/1923 Sb. z. a n.) projevovalo tím, že bylo dovoleno mimořádné zvýšení nájemného odstupňovaného podle výše poplatného důchodu nehledíc na velikost bytu.
Úplné odnětí ochrany nájemníků bytů s vyšším poplatným příjmem bylo zavedeno po prvé zákonem č. 44/1928 v § 31, odst. 1, č. 6 od 1. října 1928 při průměrném důchodu 100000 Kč (za léta 1924—1926); v zákonech pozdějších byla uvedená hranice postupně dále snižována. Zákon ze dne 23. února 1934, č. 32 Sb. z. a n., snížil hranici důchodu, rozhodující pro trvání Ochrany za rok 1933 nebo pozdější léta, na 36000 Kč po případě na 24000 Kč a připojil další ustanovení, přihlížeje též k důchodům příslušníků rodiny, kteří bydlili s nájemníkem společně v chráněném bytě. V té příčině ustanovil uvedený zákon v čl. I, § 3, odst. 4, 5: »Počínajíc nejdříve dnem 1. ledna 1935, spravují se ustanovení práva občanského poměry z nájemních smluv o bytech, nikoli o jiných místnostech nájemníků,
1. kterým byla pravoplatně předepsána za rok 1933 nebo pozdější daň důchodová z důchodu alespoň 24000 Kč, nemají-li zákonnou povinnost pečovati o výživu jiné osoby,
2. kterým byla pravoplatně předepsána za rok 1933 nebo pozdější daň důchodová z důchodu alespoň 36000 Kč, mají-li zákonnou povinnost pečovati o výživu nejméně jedné osoby, ačli nájemník neosvědčí skutečnosti, z kterých lze důvodně usuzovati, že jeho zdanitelný důchod od posledního platebního předpisu klesl pod uvedenou mez.
Ustanovení předcházejícího odstavce platí obdobně, prokáže-li pronajímatel, že v roce 1933 nebo pozdějším úhrnný dani podrobený důchod nájemníka a příslušníků jeho rodiny, k nimž se počítají manžel, příbuzní v řadě přímé a sourozenci, kteří koncem rozhodného roku bydleli v bytě nájemníkově nemajíce vlastního bytu, činil alespoň 36000 Kč. Úhrnným důchodem podle tohoto ustanovení jest souhrn důchodů, z nichž byla důchodová daň na rozhodný rok pravoplatně vyměřena v řádném řízení, a poloviny hrubých služebních požitků podrobených v rozhodném roce srážce »důchodové daně podle § 30 zákona o přímých daních«.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zák. č. 32/1934 Sb. z. a n. (tisk poslanecké sněmovny č. 2488) v této příčině uvádí:
»Požadavek, aby ochrana nájemníků zůstala obmezena na osoby sociálně slabší a vůbec takové, které bez újmy ohrožení nutné výživy své a svých rodinných příslušníků nemohou platiti nájemné požadované z bytů na volném trhu, vede osnovu k tomu, aby navrhla snížení zdanitelného důchodu, který je rozhodný pro ztrátu ochrany nájemníků z dosavadních 50000 Kč na 36000 Kč nebo 24000 Kč, podle toho, zda jde o nájemníka, který je povinen po zákonu pečovati o výživu aspoň jedné osoby, či o nájemníka, který nemusí pečovati o nikoho jiného. Zdanitelný důchod 36000 Kč přivodí podle osnovy ztrátu ochrany nájemníků nejen, bude-li nájemník míti takový neb o vyšší důchod sám, nýbrž i tehdy, bude-li jej míti dohromady s příslušníky své rodiny, kteří v jeho bytě bydlí. Pří sčítání důchodů příslušníků rodiny nájemníkovy, k nimž osnova počítá manžela, příbuzné v řadě přímé a sourozence, započítávají se služební požitky, z nichž se důchodová daň platí srážkou podle § 30 zákona o přímých daních, t. j. požitky nepřesahující ročně 23556 Kč, pouze polovicí hrubých služebních požitků z úvahy, že na rozdíl od čistého důchodu při vyměřované dani jde zde o hrubé služební požitky, od nichž se při srážce daně podle § 30 cit. zák. nic neodpočítává, a dále z úvahy, aby ustanovení to nezbavilo ochrany nájemníků celé rodiny odkazoné na nejistý a nestálý výdělek rukou svých příslušníků.«
Zákon č. 66/1936 Sb. z. a n. ustanovuje v § 4, že »ochrany nájemníků pozbudou byty nájemníků, u nichž pronajímatel prokáže, že měli v berním roce 1935 nebo pozdějším celkový důchod
1. aspoň 18000 Kč, nemají-li zákonné povinnosti pečovati o výživu jiné osoby, nebo 30000 Kč, mají-li zákonnou povinnost pečovati o výživu nejméně jedné osoby, dnem 30. června 1938,
2. aspoň 15000 Kč, nemají-li zákonné povinnosti pečovati o výživu jiné osoby, nebo 24000 Kč, mají-li zákonnou povinnost pečovati o výživu nejméně jedné osoby, dnem 30. června 1939,
ačli nájemník neosvědčí skutečnosti, z kterých lze důvodně usuzovati, že jeho celkový důchod klesl od konce rozhodného berního roku pod; uvedenou mez.
Celkovým důchodem podle odstavce 1 se rozumí souhrn důchodů, z nichž byla za rozhodný rok jednak nájemníku, jednak příslušníkům jeho rodiny, kteří, nemajíce vlastního bytu, bydleli koncem rozhodného roku v jeho bytě, pravoplatně předepsána důchodová daň a poloviny hrubých služebních požitků, podrobených v rozhodném roce srážce důchodové daně podle § 30 zákona o přímých daních«.
Z uvedeného znění je zřejmé, že § 4 zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. převzal v podstatě předpisy čl. I, č. 3, odst. 4, zák. č. 32/1934 Sb. z. a n., které upravil jinak jen stylisticky, takže při jejich výkladu lze přihlížeti k svrchu uvedené důvodové zprávě k zákonu č. 32/1934 Sb. z. a n.
Podle této důvodové zprávy lze proto užiti i ustanovení § 4, odst. 2, zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. jen tehdy, záleží-li celkový důchod nájemníkův ze souhrnu důchodů, které pobírali v rozhodném roce jednak nájemník, jednak příslušníci jeho rodiny.
U příslušníků rodiny jest rozeznávati, zda jde o důchody, z nichž byla důchodová daň vyměřena v řádném řízení, t. j. zvláštním platebním rozkazem, nebo o důchody, z nichž se daň podle § 30 zákona o přímých daních sráží; v prvotním případě se úhrnný dani podrobený důchod příslušníka rodiny započítává do celkového důchodu nájemníka, v druhém případě jen polovicí hrubých služebních požitků.
V souzené věci netvrdila žádná strana, že by celkový důchod žalovaného v nesporné hrubé výši měsíčních, 1800 Kč, t. j. ročních 21600 Kč byl souhrnem důchodů jeho a společníků rodiny. Nejsou tu proto Skutkové předpoklady pro užití § 4, odst. 2, zák. č. 66/1936 Sb. z. a n. a nepožívá proto žalovaný ode dne 30. června 1938 zákonné ochrany nájemníků, poněvadž jeho celkový důchod v roce 1937 převyšoval 18000 Kč; žalobce byl tudíž oprávněn dáti žalovanému výpověď k 1. červenci 1938 již před tímto dnem (víz rozh. č. 15927 Sb. z. a n.).

Citace:

č. 17108. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1133-1138.