Čís. 17134.

Účinky právní moci dílčího rozsudku, vydaného podle § 391, posl. odst., c. ř. s. o zažalovaném nároku, na další žalobcovy nároky vznesené po vydání onoho rozsudku proti vzájemné pohledávce namítané žalovaným k započtení.
Bylo-li již o zažalovaném nároku pravoplatně rozhodnuto dílčím rozsudkem a nejde-li o obranu započtení provedeného již před sporem nelze jednati v témž sporu o další pohledávce, s kterou by se v témže sporu mohla při úspěšném uplatnění námitky započtení se strany žalovaného vyrovnati vzájemná jeho pohledávka.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1938, č. j. R II 486/38.)
Srov. rozh. č. 8443 Sb. n. s.
Proti žalobním nároku na zaplacení částky 4000 Kč, který žalovaný uznal a o němž byl také již vynesen pravoplatně částečný rozsudek okresního soudu v Z. ze dne 10. prosince 1935, č. j. C 393/35-9, namítal žalovaný započtením několik vzájemných pohledávek proti žalobkyni. Žalobkyně pak proti oněm nárokům uplatnila další pohledávku 9273 Kč 65 h. Soud prvé stolice uznal konečným rozsudkem 1., že vzájemná pohledávka 985 Kč 35 h namítaná žalovaným k započtení je po právu, 2. vyřkl však zároveň, že tato pohledávka je vyrovnána stejnou částkou z pohledávky žalobkyniny 9273 Kč 65 h až do výše nároku, namítané k započtení žalovaným. Odvolací soud zrušil k odvolání žalovaného napadený rozsudek s výhradou právní moci.
Nejvyšší soud zrušil z podnětu rekursů obou stran jak napadené usnesení, pokud se vztahovalo na výrok rozsudku soudu prvé stolice uvedený pod č. 2, tak i rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Po pravoplatném dílčím rozsudku o celé zažalované pohledávce 4000 Kč, když bylo v řízení jednáno podle § 391 c. ř. s. již pouze o vzájemných pohledávkách žalovaného namítaných k započtení, uplatnila žalobkyně proti oněm pohledávkám také započtením svou další pohledávku 9273 Kč 65 h. Nejde tu o hmotnou obranu ze započtení provedeného již před sporem, nýbrž o formální »kompensaci«, namítanou žalobkyni až ve sporu. Prvý soud vyslovil pak v odst. 2. rozsudečného výroku, že vzájemná pohledávka žalovaného 985 Kč 35 h, kterou uznal, je vyrovnána stejnou částkou této další pohledávky žalobců.
Nejde tu ovšem o obranu započtení, o které by bylo rozhodnouti v rozsudku, který bude vydán o pohledávce žalovaného, jež je namítána k započtení dle zákonných předpisů proti původně zažalovanému nároku žalobcovu. Zákon přiznává totiž námitku započtení jen proti nároku žalobcovu a pouze žalovanému (§§ 188, 391, odst. 3, a 411 c. ř. s.) a nikoli naopak; v podstatě by proto mohlo jíti při uplatňování nového žalobcova nároku jen o rozšíření žaloby o další pohledávku (§ 235 c. ř. s.).
Rozšíření žaloby v tomto stadiu sporu, kdy k němu došlo, nebylo však již možné, neboť o tom žalobním nároku, proti kterému žalovaný vznesl námitku započtení, bylo již pravoplatně rozhodnuto dílčím rozsudkem. O předmětu sporu, pokud byla proti němu oprávněně podle předpisů c. ř. s. vznesena námitkou vzájemná pohledávka, bylo tudíž již pravoplatně rozhodnuto v souzeném sporu; jednání o další žalobkyni prý proti žalovanému příslušející pohledávce, s kterou by se v souzeném sporu mohla úspěšným, uplatněním námitky započtení se strany žalovaného vyrovnati vzájemná jeho pohledávka, vadí proto právní moc dílčího rozsudku již vydaného podle § 391, posl. odst., c. ř. s. o žalobním, nároku.
Tímto dílčím rozsudkem bylo totiž již pravoplatně určeno, s kterou pohledávkou žalobcovou, a do jaké její výše je dovoleno v konečném rozsudku po případě vysloviti započtení vzájemné pohledávky žalovaného a jest takto již určena pravoplatně pohledávka, na kterou je v souzeném sporu dovoleno započtení, a také je tak určena i mez, až po kterou může býti podle § 411 c. ř. s. účastno právní moci rozhodnutí konečného rozsudku o tom, je-li tu nebo není vzájemná pohledávka, kterou žalovaný namítal započtením.
V těchto otázkách jde tedy o věc mezi stranami již rozsouzenou, takže o dalších pohledávkách žalobců nemůže již býti v souzeném sporu jednáno.
K právní moci dílčího rozsudku, jimž o zákonných podmínkách započtení bylo jíž ve sporu, o nějž tu jde, rozhodnuto, jest přihlížeti z úřední moci v každém období sporu (§ 240, odst. 3, c. ř. s.).

Citace:

č. 17134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1187-1189.