Čís. 17136.

Zaměstnanci státních drah, jehož platové a služební poměry byly upraveny zvláštní služební nebo pracovní smlouvou a na nálož se proto nevztahovalo vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n., nevznikl nárok na úpravu pense podle zákona č. 79/1930 Sb. z. a n. a § 22, odst. 1, vlád. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n., třebaže bylo jedním z dekretů upravujících jeho plat stanoveno, že se má platová a pensijní základna posuzovati podle smyslu úprav u zaměstnanců státních drah.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1938, Rv I 1408/37.) Žalobu, kterou se žalobce, inspektor drah ve výslužbě, jenž byl na základě schválení bývalého ministerstva železnic ve Vídni výnosem ze dne 4. března 1907, č. j. 6531/13, jmenován s platností od 1. dubna 1907 dekretem místní dráhy Německý Brod—Tišnov z 15. dubna 1907 definitivním úředníkem společnosti provozující řečenou dráhu, domáhá na žalovaném Česko-Slovenském státu, aby uznáno bylo právem, že žalobce má jako inspektor uvedené zestátněné dráhy nárok na úpravu odpočivných požitků podle § 12, odst. 1, písm. b), zák. č. 70/1930 Sb. z. a n. zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
V § 12 zákona č. 70/1930 Sb. z. a n., kterým se upravují odpočivné a zaopatřovací platy některých státních a jiných zaměstnanců a učitelů, jakož i pozůstalých po nich, byla vláda zmocněna, aby užila zásad tohoto zákona i na zaměstnance, kteří nepatří pod služební pragmatiku, tak zejména podle prvého odstavce § 12 právě uvedeného zákona, písm. b) na pensisty drah zestátněných, k nímž podle nesporného přednesu stran patří i žalobce. Za podmínku užití zásad zákona č. 70/1930 Sb. z. a n. bylo však v druhém odstavci § 12 téhož zákona ustanoveno, že by se byl na zaměstnance a pozůstalé uvedené v prvním odstavci § 12 vztahoval zákon č. 103/1926 Sb. z. a n. po případě předpisy vydané podle § 210, odst. 1, zák. č. 103/1926 Sb. z. a n., kdyby k odchodu zaměstnance do výslužby nebylo došlo buď před účinností právě zmíněných předpisů, nebo sice po jejich účinnosti, avšak podle § 16 zákona č. 286/1924 Sb. z. a n. obdobou jeho § 13, nebo před účinností předem vzpomenutých předpisů. K provedení § 12 zák. č. 70/1930 Sb. z. a n. došlo ustanovením § 22 vládního nařízení č. 96/1930 Sb. z. a n., do něhož byla pojata i podmínka stanovená ve druhém odstavci § 12 zákona č. 70/1930 Sb. z. a n. pro použití zásad zákona č. 70/1930 Sb. z. a n. Stalo se tak tím, že jako podmínka použití zásad zákona č. 70/ 1930 Sb. z. a n. bylo stanoveno, že by se na zaměstnance státních a zestátněných drah bylo vztahovalo vládní nařízení č. 15/1927 Sb. z. a n., které bylo vydáno podle § 210 zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. Odvolací soud správně dolíčil, že na žalobce by se toto vládní nařízení nebylo mohlo vztahovati, ani kdyby byl býval pensionován za jeho platnosti, ježto byl zaměstnancem zestátněné dráhy na zvláštní smlouvu a ježto tito zaměstnanci bylí podle pátého odstavce § 1 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. z platové úpravy podle tohoto vládního nařízení vyloučeni. Že žalobce byl u místní dráhy Německý Brodi—Tišnov ustanoven na zvláštní smlouvu, jest dokázáno dekrety, kterými byl u této dráhy upravován jeho plat, tak zejména dekrety ze dne 15. dubna 1907 a ze dne 18. března 1921, z nichž v prvém bylo zvláště vytčeno, že pro ustanovení žalobce u jmenované dráhy platí podle svého smyslu (sínngemass) normativní ustanovení služebního řádu (služební pragmatiky) resp, stanovy pensijního fondu c. k. rakouských drah, v druhém pak bylo uvedeno, že se služební poměr žalobcův bude na základě dohody s ministerstvem železnic posuzovati díle norem platných pro zaměstnance československých státních drah, t. j. dle zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. a prováděcího nařízení ministerstva železnic ze dne 16. února 1920, č. 44327, pokud se týče dle služebního řádu pro zaměstnance státních drah. Z těchto dekretů jde najevo, že služební poměr žalobcův k místní dráze Německý Brod—Tišnov byl pro jeho osobu zvláště upraven a že zejména pro jeho platové nároky a pensijní nároky byla stanovena zvláštní platová a pensijní základna. I když se to stalo tím, že se tato základna měla posuzovati podle úprav u zaměstnanců státních drah, nezměnilo se tím nic na zvláštnosti platové úpravy určené pro žalobce v těchto dekretech a zejména v dekretu ze dně 15. dubna 1907, podíle něhož jich bylo užiti podle jejich smyslu (sinngemäss), neboť povšechným označením základny pro budoucí platovou a pensijní úpravu u žalobce bylo se vyvarováno obšírnosti smlouvy, která by byla povstala, kdyby se základna této úpravy byla i v jednotlivostech vypočítávala. Žalobce zůstal zaměstnancem na zvláštní smlouvu, i poté, kdy byla místní dráha Německý Brod—Tišnov zestátněna zákonem č. 156/1925 Sb. z. a n. Nebyloť zjištěno, že by se něco změnilo na jeho služebním, poměru. To mělo v zápětí, že žalobce byl podle pátého odstavce § 1 vládního nařízení č. 15/1927 Sb. z. a n. vyloučen z platové úpravy tímto vládním nařízením zavedené pro zaměstnance státních drah, a že proto není oprávněn dovolávati se pro úpravu svých pensijních nároků ustanovení § 22, odst. 3, vlád. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n., které úpravu tu činí závislou právě na tom, že u zaměstnance domáhajícího se úpravy pense podle § 22, odst. 3, vlád. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n. bylo by bývalo přípustné užiti ustanovení vládního nařízení č. 15/1927 Sb. z. a n. O nějaké zákonné ustanovení nelze tudíž opřít žalobní nárok. Pro žalovaného nevznikl však ani smluvní závazek upraviti žalobcovu pensi podle § 22. vlád. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n. Jak již bylo svrchu vyloženo, zůstal žalobce i po zestátnění místní dráhy Německý Brod—Tišnov zaměstnancem se zvláštní služební smlouvou, která mu zaručovala úpravu jeho pense podle ustanovení platných jinak o zaměstnancích státních drah. Žalobcův nárok na úpravu pense třeba proto porovnati jen s pensijními nárokem těch zaměstnanců státních drah, kteří jsou ustanoveni zvláštní smlouvou, nikoli s pensijními nároky jiných zaměstnanců státních drah. Zaměstnancům státních drah na zvláštní smlouvu, pro které neplatilo podle pátého odstavce § 1 vládního nařízení č. 15/1927 Sb. z. a n. toto vládní nařízení, nevznikl nárok na úpravu pense podle zákona č. 70/1930 Sb. z. a n., ježto tomu brání ustanovení § 22, prvého odstavce vládního nařízení č. 96/1930 Sb. z. a n. Smluvní nárok žalobcův na úpravu pense nejde dále než u těchto smluvních zaměstnanců státních drah, a proto pro žalovaný Česko-Slovenský stát nevznikla ze zvláštní smlouvy žalobcovy povinnost praviti jeho pensi jinak, než se to musí státi u zaměstnanců státních drah na zvláštní smlouvu. Že by žalovaný byl této své povinnosti nedostál, nebylo ani tvrzeno.

Citace:

č. 17136. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1191-1194.