Čís. 16996.

Vlastník nemovitosti není oprávněn nakládati zástavním právem (§ 469 obč. zák.), zřízeným pro knihovně zajištěné pohledávky, které jsou buď od počátku neplatné, nebo které vůbec nevznikly. Uvolnění hypoteky předpokládá, že pohledávka, k jejímuž zajištění bylo knihovní zástavní právo zřízeno, skutečně vznikla. Toliko tehdy, jednal-li nový nabyvatel zástavního práva v důvěře ve veřejné knihy, nelze mu namítati, že převod zástavního práva vlastníkovou disposicí byl neplatný.
(Rozh. ze dne 23. června 1038, Rv I 751/37.)
Na nemovitostech Antonína a Emílie U-ových, zapsaných ve vl. č. 889 poz. knihy V. O., bylo vloženo pod pol. C 2 a 3 zástavní právo pro zápůjčku danou H. bankou v P. 17 000 Kč s přísl. Řečená pohledávka však ve skutečnosti nevznikla, ježto dotčená zápůjčka nebyla vyplacena. Žalovaný přes to dal si se souhlasem vlastníků svrchu uvedených nemovitostí v pořadí zápůjčky 17 000 Kč vložiti zástavní právo pro svou pohledávku v téže výši, z níž převedl postupem 10 000 Kč na Spořitelnu města K. a postoupil jí přednost před zbytkem své pohledávky. Tvrdíc, že zástavní právo pod C 2 a 3 v uvedené vložce vázlo indebite, domáhá se žalobkyně, pro niž v uvedené vložce vázne pod C 7, 15 zástavní právo pro pohledávku 60 000 Kč s přísl. a pod C 10 2 000 Kč s přísl., aby bylo uznáno právem, že žalovanému nepřísluší pro jeho pohledávku 7 000 Kč s přísl. knihovní pořadí pod C 2 a 3 ve vložce č. 880 poz. knihy V. O., nýbrž běžné pořadí pod C 12 téže knihovní vložky, že žalovaný jest povinen to uznati a trpěti, aby žalobkyně byla před žalovaným uspokojena se svou pohledávkou 60 000 Kč s přísl., zajištěnou pod C 7, z rozvrhovaného nejvyššího podání v exekučně vydražené nemovitosti. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Je sice pravda, jak uvádí prvý soud, že valuta zápůjčky H. banky, pro niž bylo vloženo zástavní právo, nebyla vyplacena a že tudíž dluh nikdy nevznikl, takže pro ní zapsané zástavní právo vázne v pozemkové knize indebite, mýlí se však, pokud má za to, že z toho důvodu nevzniklo ani zástavní právo a že proto nemůže býti převedeno. Zástavní právo na nemovitostech vzniká zápisem do pozemkové knihy (§ 451 obč. zák. a §§ 13, 14 knih. zák.). Hmotněprávně jest k jeho vzniku ovšem potřebí existence zajišťované jím pohledávky, takže se bez pohledávky nestane účinným, avšak formálně vznikne již pouhým zápisem do pozemkové knihy a má svoji samostatnou právní existenci. To vyplývá i z ustanovení § 469 obč. zák., podle něhož nezaniká hypotekární zástavní právo již zaplacením dluhu, nýbrž trvá dále jako t. zv. vlastnická hypotéka, a z ustanovení § 14 knih. zák., dovolujícího zápis zástavního práva též pro pohledávky tak zvané úvěrové, t. j. pohledávky, které dosud neexistují, ale v mezích poskytnutého úvěru mohou vzniknouti. Jestliže H. banka povolila v souzeném případě vlastníkům nemovitosti, o niž jde, svého času úvěr a podle dlužního úpisu bylo na nemovitosti vloženo k zajištění zástavní právo pro onu pohledávku, která však později nebyla realisována, nevzniklo sice pro H. banku hmotně účinné právo zástavní, avšak vznikla tím v uvedené vložce hypotéka indebite váznoucí, kterou vlastníci nemovitosti mohli právě tak převésti na jinou existující pohledávku jako v případě, kdy původně existující pohledávka později zanikla, neboť § 469 obč. zák. nelze vykládati tak úzce, že by hypotekární statek zůstal zavazen hypotekou indebite váznoucí jen tehdy, když platná pohledávka zaplacením zanikne, nikoli však tehdy, když přes knihovní zápis vůbec nevznikla. Jestliže tudíž v souzené věci žalovaný prokázal, že zástavní právo pro H. banku zapsané vázne indebite, mohl i se souhlasem vlastníků nemovitosti převésti ono zástavní právo pro vlastní pohledávku, a byl-li knihovní převod ten knihovním soudem pravoplatně povolen, nemůže žalobkyně právem a důvodně se domáhati prohlášení takto získaného knihovního pořadí za neplatné, resp. toho, aby bylo odepřeno žalovanému uspokojení jeho pohledávky podle takto získaného pořadí při rozvrhu nejvyššího podání dosaženého exekučním prodejem zavazené nemovitostí. Byla proto žaloba jako neoprávněná zamítnuta.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Právem vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že vychází z nesprávného předpokladu, že H. banka povolila manželům U-ovým jako vlastníkům nemovitostí zapsaných ve vložce č. 889 pozemkové knihy V. O. úvěr ve výši 17 000 Kč s přísl.; vpravdě nebylo sporu o tom, že na uvedených nemovitostech bylo vloženo zástavní právo na zápůjčku H. banky, takže hypoteka takto zřízená nemohla býti kauční nebo úvěrovou hypotekou (§ 14, odst. 2, knih. zák.). Na tom by nezměnilo nic ani to, že zástavní právo za pohledávku H. banky bylo vloženo v mezích dříve nabyté poznámky pořadí. Dále nebylo sporu o tom, že H. banka manželům U-ovým nevyplatila valutu zajištěné již zápůjčky, že tudíž žádné pohledávky proti vlastníkům nemovitostí nenabyla a že se právě proto ani nemohla státi jejich zástavní věřitelkou. Také novým doslovem § 469 obč. zák. nebylo nic změněno na dosud platné zásadě čistě akcesorní povahy zástavního práva (§§ 447 a 449 obč. zák.), z níž byla v zájmu snadnějšího využití hypotekárního úvěru novou úpravou §§ 469 a 1446 obč. zák. dopuštěna toliko výjimka z tohoto pravidla pro případ, že dluh zástavním právem krytý zanikl zaplacením, nebo umořením, anebo spojením (rozh. č. 5683 Sb. n. s.). Zástavním právem pro pohledávky knihovně zajištěné, již od začátku neplatné nemůže vlastník nakládati a rovněž nemůže zástavní právo zřízené pro pohledávku, jež vůbec nevznikla, býti předmětem disposičního práva vlastníkova. Takovou hypotéku nelze pokládati za hypotéku od začátku uvolněnou, neboť uvolnění hypotéky, jež má § 469 obč. zák. na mysli, předpokládá, že sice dluh zanikne, že se však zástavní právo z veřejných knih nevymaže; dluh ovšem může zaniknouti jen, když dříve vznikl. Za toho stavu věci uznal procesní soud právem, že nebylo-li materiálně platné knihovní zástavní právo zřízeno, protože tu nebylo dluhu po případě pohledávky, k jejímuž zajištění mohlo sloužiti, nemohlo ani platně a účinně býti převedeno na novou pohledávku (rozh. č. 7683 Sb. n. s.). Této zásady lze ovšem užíti jen tehdy, když nový nabyvatel zástavního práva není chráněn důvěrou ve veřejnou knihu. Že žalovanému v souzeném případě takováto ochrana nepřísluší, tvrdila žalobkyně již před procesním soudem, přednesši již v žalobě, že žalovaný přiložil k své žádosti o vklad svého zástavního práva v pořadí pod pol. C 2 a 3 také prohlášení H. banky ze dne 7. prosince 1034, č. j. 3832/34, podle něhož zápůjčka nikdy vyplacena nebyla a nebude, a žalovaný doznal v žalobní odpovědi, že vklad, o nějž jde, byl povolen podle týchž listin, kterých se žaloba dovolává. Z toho však vyplývá, že žalovaný nemohl býti v dobré víře o jsoucnosti zajištěné pohledávky. Míní-li žalovaný, že vůbec nešlo o převod onoho zástavního práva, nýbrž o vložení nově vzniklého zástavního práva na místě H. banky, kde bylo získáno uvolněné místo, t. j. od pořadí jeho, jež zde bylo od prvopočátku, stačí ho odkázati na to, že podle toho, co shora řečeno, vlastníci vůbec neměli práva tím místem naložiti a že tento stav věci musil žalovanému býti znám. Vlastníci nemovitostí nemohli proto ani změniti právní důvod neúčinného zástavního práva v jiný, spočívající na novém úvěrovém poměru k žalovanému, a o převod úvěrového poměru od H. banky na žalovaného nemohlo jíti, poněvadž tento původní poměr vůbec nebyl poměrem úvěrovým (rozh. č. 6488 Sb. n. s.).
Slušelo proto obnoviti správný rozsudek procesního soudu, odpovídající skutkovému a právnímu stavu věci.

Citace:

č. 16996. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 877-880.