Čís. 16863.
Pojem pohledávek za podstatou ve smyslu § 49 č. 1 konk. ř.
Útraty opatrovníka pozůstalosti, na niž byl později prohlášen konkurs, nejsou pohledávkami za podstatou podle § 49 č. 1 konk. ř. ani tehdy, když před vyhlášením konkursu spravoval a hospodařil s pozůstalostním jměním, jež připadlo do konkursní podstaty, a když ony útraty dospěly až za konkursu, jehož prohlášení opatrovník sám navrhl.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1938, R I 399/38.)
Srov. rozh. č. 12550, 16423 Sb. n. s. Konkursní komisař rozhodl podle § 50, odst. 3, konk. ř. v konkursu pozůstalostí po inž. R., majiteli firmy A. G., k návrhu okresního soudu v L., že se útraty opatrovníka pozůstalosti, Dr. Egona F., advokáta v L., určené usnesením okresního soudu v L. ze dne 20. srpna 1937, č. j. D I 229/37-29, částkou 873 Kč 40 h, vztahují se na zvláštní podstatu skládající se ze zboží a zařízení. Rekursní soud k rekursu konkursních věřitelů rozhodl, že se dotčené útraty nevztahují na uvedenou zvláštní podstatu. Důvody: Které náklady jest pokládati za pohledávky za podstatou, ustanovuje § 49 konk. ř., kdežto § 50 konk. ř. stanoví zásadu, týkající se úhrady, že totiž každá podstata hradí ony pohledávky za podstatou, které se na ni vztahují. Mezí pohledávkami z řízení předcházejících řízení konkursnímu, jež náležejí k pohledávkám za podstatou, uvádí § 49 konk. ř. jen náklady řízení vyrovnacího, a to ještě s jistými omezením. Nelze proto náklady předchozího projednání pozůstalosti, třebas řízení to právě vedlo k prohlášení konkursu, zařaditi mezi pohledávky za podstatou (Komentář Weissův, str. 400, poznámka 15) a nelze je proto uhraditi z podstaty ať společné, ať zvláštní. Bylo proto důvodnému rekursu vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Dr. Egona F.
Důvody:
Ustanovení § 49 č. 1 konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n. rozeznává trojí
druh pohledávek za konkursní podstatou: 1. útraty konkursního řízení a za určitých předpokladů útraty předcházejícího vyrovnacího řízení,
2. veškeré výdaje, které jsou spojeny s vydržováním a správou podstaty a s jejím obhospodařováním, čítaje v to i
3. daně a různé veřejné dávky, které dospívají za konkursu.
Stěžovatelovy útraty jsou útratami, které mu vzešly jakožto opatrovníku pozůstalostí před prohlášením konkursu na řečenou pozůstalost.
K útratám konkursního řízení uvedeným pod 1. náležejí útraty vyhlášení konkursu, útraty spojené se zjišťováním, zabezpečením, vymáháním, odhadem a prodejem konkursního jmění a rozdělením výtěžku zpeněžení a zkoumání nároků uplatňovaných v konkursu — tak, jak byly zevrubně vyjmenovány v ustanovení § 29, odst. 1, písm. a) až b) konk. ř. č. 1/1869 ř. z., jež bylo ve zkráceném doslovu převzato do ustanovení § 46 č. 1, odst. 1, konk. ř. č. 337/1914 ř. z. a nyní i do § 49 č. 1 konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n. Jsou to tedy útraty, které vzešly správci konkursní podstaty v jeho vlastnosti správce jen následkem formálního řízení konkursního po případě vyrovnacího jakožto určitého druhu soudního řízení. Nelze sem proto zařaďovati útraty vzešlé jiným osobám a v jiném soudním řízení, tedy ani ne útraty předcházejícího pozůstalostního řízení, jak bylo odůvodněno již v rozhodnutí č. 12250 Sb. n. s. v příčině útrat notáře jako soudního komisaře za provedení pozůstalostního řízení po úpadci. Že sem' nepatří útraty opatrovníka pozůstalosti, na niž byl později prohlášen konkurs, bylo vysloveno a odůvodněno již. za platnosti konk. ř. č. 1/1869 ř. z. v rozhodnutích bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 24. června 1891 č. 7513, Jur. Bl. 1891:33, a ze dne 16. listopadu 1877 č. 7439, úř. sb. č. 6660. Útraty stěžovatelovy nelze zařaďovati ani pod druh pohledávek uvedených shora v bodě 2., které zahrnují kromě odměny správce podstaty a náhrady jeho hotových výloh (§ 80 konk. ř.) — náhrady a odměny členů věřitelského výboru (§ 88, odst. 5, konk. ř.), čítaje v to i veřejnoprávní závazky a vydání uvedené shora pod 3. tak, jak to bylo uvedeno i v § 29, odst. 1, písm. c), konk. ř. č. 1/1869 ř. z., a takové pohledávky jiných věřitelů, jež povstaly hospodářské činnosti správce konkursní podstaty. I když opatrovník pozůstalosti, na niž byl později prohlášen konkurs, spravoval a hospodařil před vyhlášením konkursu s pozůstalostními jměním, jež připadlo pak do konkursní podstaty, nemá přece jeho správa bezvýjimečně povahu správy prováděné správcem konkursní podstaty, poněvadž účel nesporného řízení jest jiný než účel konkursního řízení, jak bylo vyloženo v uvedeném již rozhodnutí č. 12250 Sb. n. s.
Z toho, že útraty stěžovatele jako opatrovníka pozůstalosti dospěly až za konkursu na pozůstalost, nemůže stěžovatel pro sebe nic vytěžiti, neboť poslední tři slova v § 49 č. 1 konk. ř. »které dospívají za konkursu« se týkají jen daní a jiných veřejných dávek. Bezvýznamné jest i to, že konkurs byl prohlášen na návrh opatrovníka pozůstalosti a že pozůstalostní řízení přešlo bezprostředně v konkursní řízení, neboť nelze tu užiti obdobně ustanovení § 49 č. 1 konk. ř. o předcházejícím vyrovnacím řízení. Nejde-li vůbec o pohledávku za podstatou, nelze jí ovšem přiznati ani povahu pohledávky za zvláštní podstatou.