Čís. 16650.

Svoláním pozůstalostních věřitelů (§ 813 obč. zák.) nejsou dotčena jejich zástavní práva, i když své zajištěné pohledávky nepřihlásili v konvokačním řízení a všichni dědici je neuznali. Význam nepřihlášení hypotekární pohledávky při konvokaci pro ručení dědice přihlášeného s dobrodiním soupisu.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1938, R II 485/37.)
Proti žalobě, jíž se žalobci domáhali na žalovaných jako dědicích Josefy H., přihlášených s výhradou soupisu, jimž byla pozůstalost odevzdána, zaplacení 145 000 Kč, omezených na 37 495 Kč s přísl., namítli žalovaní mimo jiné, že podle výsledku konvokačního řízení přesahují pozůstalostní dluhy několikanásobek čisté hodnoty pozůstalosti, jak byla v pozůstalostním řízení zjištěna; jen knihovní dluhy, které dědici dodatečně uznali, přesahují částku přes 200 000 Kč, a musí proto pozůstalostní dluhy hledíc na jejich knihovní pořadí býti uhrazeny v prvním pořadí; na pohledávky neknihovní nezbývá z oné pozůstalosti nic; mezi tyto neknihovní dluhy patří i zažalovaná pohledávka a nejsou ji proto žalovaní povinni zaplatiti; hodnota pozůstalostních nemovitostí, stanovená v pozůstalostním řízení, je nepřiměřeně vysoká. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Obsahem pozůstalostních spisů je zjištěno, že k návrhu žalovaných jako podmínečně ze zákona přihlášených dědiců došlo v pozůstalostním řízení k svolání věřitelů a že pravoplatnou odevzdací listinou ze dne 26. srpna 1932, č. j. D 37/ 32-40, byla čistá pozůstalost ve výši 100 849 Kč odevzdána pozůstalému vdovci Janu H. k jedné polovici a žalovaným jako pozůstalým sourozencům zůstavitelky Josefy H., každému k jedné šestině. Za takto zjištěného stavu věci ručí žalovaní podle § 821 obč. zák. podle poměru dědických podílů, které jim připadly. Čistou pozůstalost 100 849 Kč je rozděliti mezi obě pohledávky, k pozůstalostnímu řízení po Josefě H. přihlášené, a to: pohledávku přihlášenou žalobci ve výši 145 000 Kč a pohledávku Františka R., přihlášenou částkou 50 000 Kč. Podle poměrné výše těchto dvou pohledávek je započítati na prvou pohledávku 74 990 Kč; odečte-li se od toho polovice, připadající na Jana H. ve výši 37 495 Kč, připadá na žalované druhá polovice ve stejné výši 37 495 Kč, a na každého ze tří žalovaných 1/8, tudíž částka 12 498 Kč 43 h, k jejímuž zaplacení byli žalovaní dle jim připadlých dědických podílů odsouzeni. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek s výhradou právní moci a vrátil věc soudu prvé stolice k dalšímu jednání a k novému rozhodnutí. Důvody: Podle § 821 obč. zák. dědicové, kteří se přihlásili s výhradou soupisu, ručí po odevzdání pozůstalosti podle poměru svých dědických podílů za břemena pozůstalosti, pokud pozůstalostní podstatu nepřevyšují. Jest ovšem povinností dědice, aby dokázal, že podstata pozůstalosti nestačí k uspokojení věřitelů. Podle §§813 až 815 obč. zák. jest však dědic přihlášený s dobrodiním soupisu chráněn jen tehdy, navrhne-li svolání věřitelů. Učinil-li tak, pak věřitelé, kteří v konvokační lhůtě svoji pohledávku nepřihlásili, nemají nároku na zaplacení, jestliže pozůstalost byla vyčerpána přihlášenými pohledávkami, pokud ovšem nemají zástavního práva. Dědic, který se přihlásil s výhradou inventáře ručí za pozůstalostní dluhy jen do výše pozůstalostního jmění podle té hodnoty, kterou má podstata pozůstalostní, tedy aktiva pozůstalostní v době odevzdání. Ve sporu proti dědici o zaplacení nelze ovšem přezkoumávati ani správnost soupisu ani správnost odevzdací listiny a dědic by mohl uplatňovati na svou obranu jen takové změny pozůstalostního jmění, které nastaly v době od soupisu do odevzdání pozůstalosti (rozh. č. 12097 Sb. n. s.). Z toho plyne, ze se ve sporu věřitele proti dědici, který se přihlásil s dobrodiními soupisu a navrhl svolání věřitelů, procesní soud nemůže zabývati přezkoumáním soupisu co do aktiv pozůstalosti, protože musí vzíti soupis pozůstalosti co do podstaty, která ručí za pozůstalostní dluhy, za základ svého rozhodnutí, a to i co do ocenění pozůstalostních věcí. Uplatňovati by mohl jen změny nastalé až do odevzdání pozůstalosti. Naproti tomu je však věcí procesního soudu, aby rozhodl o tom, zda a v jaké míře pozůstalost stačí k úhradě pozůstalostních dluhů a pokud byla jimi vyčerpána, zda tedy a v jaké míře je povinen dědic platiti věřiteli na pozůstalostní dluh ze svého majetku, ježto dědic ručí za dluhy pozůstalostní také svým majetkem, ovšem jen podle sil pozůstalosti. Přihlíží-li se k ustanovení § 815 obč. zák., vyplývá z něho, že sepsání pozůstalostního soupisu stran pozůstalostních pasiv není rozhodující pro posouzení otázky, za které dluhy dědic ručí. Opominul-li dědic přihlášený s dobrodiním soupisu navrhnouti svolání věřitelů, ručí přesto svým majetkem i věřitelům, kteří vůbec v soupisu nebyli uvedeni, a to za to, co by byli dostali v případě konkursu pozůstalosti. Jestliže dědic svolání věřitelů navrhl, nemůže se tím dostati pozůstalostnímu soupisu většího významu, než který má tehdy, byli-li věřitelé svoláni. Věřitelé zajisté nepozbývají svých práv proto, že nebyli uvedeni v pozůstalostním soupisu, nýbrž proto, že se nepřihlásili v konvokačním řízení, v žádném případě však nepozbývají svých práv věřitelé, kteří jsou kryti zástavními právy. Z toho všeho vysvítá, že dědicové, kteří se dovolávají toho, že pozůstalost nestačí k úhradě vymáhané pohledávky, musí vzíti za základ co do aktiv částku zjištěnou v pozůstalostním soupisu a musí pak uvésti podrobně, které dluhy vyčerpávají pozůstalostní podstatu, a do jaké míry. Při tom ovšem je přihlížeti zvláště k zástavním právům a nutno se stran uspokojení ze zvláštních podstat říditi jednak cenou zastavené věci, stanovenou pozůstalostním odhadem, jednak pořadem zástavních práv. Takto možno zjistiti, kolik jmění zbude po uspokojení zástavních práv z pozůstalostní podstaty na ostatní věřitele, které pak je ovšem dědic povinen uspokojiti podle zákonného řádu, tedy pokud patří do téže třídy konkursních věřitelů poměrně. Nemůže proto odvolací soud souhlasiti s názorem prvého soudu, že jest čistou pozůstalost 100 849 Kč rozděliti mezi pohledávky žalobců a pohledávku Františka R. 50 000 Kč, aniž by se přihlíželo k ostatním věřitelům. Jest ovšem nepochybné, že prvý soud nepřihlédl k tomu, že podle spisů D 37/32 k pozůstalostnímu řízení po Josefě H. nepřihlásili své pohledávky jen uvedení dva věřitelé, nýbrž i jiní věřitelé a že se podle ustanovení nesporného patentu mělo při soupisu přihlížeti i ke všem pohledávkám patrným ze spisů, zejména k těm, které vycházejí najevo z pozemkové knihy, jako pohledávky knihovní, a dále z prohlášení knihovních věřitelů, obsažených v pozůstalostním spise. Prvý soudí nepřihlédl ani k dvěma pohledávkám, které jediné byly přihlášeny po svolání věřitelů v konvokační lhůtě, totiž k pohledávkám Antonína K. To, že při soupisu pasiv žalovaní dědicové prozatím neuznali přihlášené nebo knihovní pohledávky, není nikterak rozhodující pro rozhodnutí souzeného sporu, v němž je oběma stranám možno dokazovati, že uvedené pohledávky jsou nebo nejsou po právu, že vyčerpávají nebo nevyčerpávají svými zástavními právy stran jednotlivých zastavených věcí pozůstalostní podstatu. Kdyby byl správný názor, že tím, že dědici neuznali pohledávky při pozůstalostním soupisu, pozbývají pozůstalostní věřitelé nároku na uspokojení se strany dědiců, nemohli by se domáhati uspokojení ani žalující věřitelé ani František R., protože i jejich pohledávky žalovaní dědici při soupisu neuznali. Mohou-li se oni věřitelé přesto domáhali uspokojení na dědicích podle výše jejich podílu, mohou se stejně domáhati uspokojení i jiní věřitelé, jejichž pohledávky dědici při soupisu neuznali, a to zejména zástavní věřitelé ze zastavených věcí a nemůže ovšem býti dědicům odňato právo, aby se v souzeném sporu hledíc na pohledávky všech věřitelů, i těch, jejichž pohledávky neuznali, domáhali soudního rozhodnutí o tom, že a pokud jest již pozůstalostní podstata vyčerpána pohledávkami ostatních věřitelů a zda a pokud vůbec se tedy ještě na žalující věřitelce dostane. Mylný je názor odvolatelů, že by rozsudkový výrok mohl jednoduše zníti tak, že by v něm povšechně bylo pojato ustanovení, že dědici ručí za domáhanou pohledávku podle svých podílů, ale jen pokud nepřesahuje podstatu dědictví. Takový výrok by ovšem nebyl vykonatelný a je právě věcí souzeného sporu, aby bylo zjištěno, kolik dědici se zřením na soupis a konvokaci věřitelů jsou povinni zaplatiti podle zákonného řádu. Přednes žalovaných neobsahuje však potřebné skutkové údaje a nejsou v něm nabízeny ani potřebné důkazy, aby bylo možno zjistiti hledíc na obsah pozůstalostních spisů, které všechny pohledávky mají vyčerpávati pozůstalostní podstatu, a to jak stran věcí stižených zástavními právy, tak stran zbytku všeobecné podstaty pozůstalostní, zbývajícího po uspokojení zástavních práv, a to arci ve smyslu ustanovení konkursního řádu. Bylo věcí prvého soudu, aby při správném právním posouzení věci vyzval žalované podle § 182 c. ř. s. k doplnění jejích přednesu v uvedených směrech, a také žalobce, aby se vyjádřili o příslušných tvrzeních žalovaných, a aby pak o sporných skutečnostech provedl nabízené důkazy. Bez uvedeného doplnění řízení nelze věc rozhodnouti a proto soud odvolací zrušil podle § 496 č. 2 a 3 c. ř. s. napadený rozsudek.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobců.
Důvody:
Jde o spor pozůstalostních věřitelů podle § 821 obč. zák. proti dědicům, kteří se přihlásili k pozůstalosti s výhradou soupisu a kteří navrhli svolání pozůstalostních věřitelů podle §§ 813 až 815 obč. zák. Jádro sporu jest v otázce, mohou-li se v souzeném sporu žalo vání brániti námitkou, že pozůstalost jest vyčerpána dluhy hypotekárními, ačkoliv hypotekární věřitelé nepřihlásili svoje pohledávky v řízení pozůstalostním a žalovaní ani neuznali v pozůstalostními řízení hypotekární pohledávky, jak byly patrné z výpisu z pozemkové knihy. Otázka ta není sice výslovně v zákoně rozhodnuta, avšak podklad pro její řešení poskytuje § 814 obč. zák. Podle uvedeného zákonného ustanovení jest účinek soudního svolání (totiž pozůstalostních věřitelů) ten, že věřitelům, kteří se v ustanovené lhůtě nepřihlásili, nenáleží další nárok proti pozůstalosti, byla-li vyčerpána zaplacením přihlášených pohledávek, než pokud jim přísluší právo zástavní. Zástavní práva nejsou tudíž konvokačním řízením dotčena. To plyne z podstaty zástavního práva jako práva věcného (absolutního, §§ 308 a 447 obč. zák.), jež působí proti každému a tedy nejen proti vlastníku zavazené nemovitosti, ale i proti věřitelům pozůstalosti. Přes to, že pohledávka hypotekárního věřitele nebyla v konvokačním řízení ani přihlášena, ani všemi dědici uznána, zůstává právo zástavní nedotčeno, předpokládajíc ovšem, že pohledávka zástavní jest po právu. Jinak se odkazuje na správné důvody napadeného usnesení, jež nebyly rekursem vyvráceny.

Citace:

č. 16650. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 112-116.