Čís. 17006.

Jestliže nejvyšší soud již odmítl dovolání, jež odvolací soud prohlásil za nepřípustné, avšak bez dodatku, že se tak stalo pro zásadní význam jeho rozhodnutí (§ 502, odst 3, c. ř. s. ve znění čl. 1 č. 2 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n.), nelze povoliti opravu rozsudku odvolacího soudu připojením onoho dodatku.
(Rozh. ze dne 28. června 1938, R I 904/38.)
Ve sporu o zaplacení 1 594 Kč s přísl. potvrdil odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvé stolice a vyslovil, že dovolání jest přípustné, avšak neuvedl ani ve výroku, ani v důvodech potvrzujícího rozsudku, že vyslovuje přípustnost dovolání pro zásadní význam svého rozhodnutí. Nejvyšší soud ono dovolání odmítl v podstatě proto, že podle předpisu čl. 1 č. 2 zák. č. 251/1934, jehož účinnost byla prodloužena zák. č. 314/1936 Sb. z. a n., nelze pouhý výrok odvolacího soudu o přípustnosti dovolání pokládati za postačující. Poté žalovaná navrhla opravu rozsudku odvolacího soudu připojením odůvodnění v příčině dovolání za přípustné. Odvolací soud zamítl návrh na opravu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Opravu rozsudku podle § 419 c. ř. s. lze sice provésti v každé době, tedy i po jeho právní moci. Oprava ta nemůže však jíti tak daleko, aby zvrátila podklad pro rozhodnutí nejvyššího soudu, jímž spor byl pravoplatně rozhodnut.
V souzeném případě bylo dovolání stěžovatelky z rozsudku krajského soudu v Ch. jako odvolacího soudu ze dne 13. listopadu 1936, č. j. Co IV 504/36-20, usnesením nejvyššího soudu ze dne 15. března 1938 odmítnuto, protože odvolací soud v napadeném rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek prvé stolice, sice vyslovil »přípustnost dovolání«, avšak nezmínil se o tom, že se přípustnost vyslovuje z důvodu, že jde o rozhodnutí zásadního významu, jak to předpisuje § 502, odst. 3, c. ř. s. ve znění čl. 1 zákona č. 251/1934, jehož účinnost byla prodloužena zákonem č. 314/1936 Sb. z. a n. Tím se stal rozsudek odvolacího soudu pravoplatným a byl spor ve prospěch žalující strany pravoplatně rozhodnut. Navrhla-li pak stěžovatelka, aby rozsudek odvolacího soudu byl podle § 419 c. ř. s. opraven připojením výroku, že se přípustnost dovolání vyslovuje z důvodu, že jde o rozhodnutí zásadního významu, byl by provedením této opravy zvrácen důvod pro odmítnutí dovolání a tím též podklad pro rozhodnutí, jímž spor byl ve prospěch žalující firmy pravoplatně ukončen. Nemůže však býti opravou podle § 419 c. ř. s. změněn podklad pro rozhodnutí nejvyššího soudu, jímž spor mezi stranami byl pravoplatně rozsouzen. Byla by tím podrývána právní bezpečnost, neboť by ten, kdo zvítězil, nebyl pro budoucnost jist, zda pravoplatné rozhodnutí sporu nebude opravou rozsudku nižší stolice zase zvráceno.
Odvolací soud tedy nepochybil, když návrh žalované na opravu rozsudku zamítl.

Citace:

č. 17006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 905-906.