Čís. 16940.

Manžel ručí za útraty pohřbu své manželky z důvodu své zákonné povinnosti (§91 obč. zák.) jen podpůrně, t. j. tehdy, není-li tu pozůstalostního jmění a dědiců.
Zavázal-li se pozůstalý manžel vůči dědicům, že zaplatí náklad na pohřeb ze svého, jde o převzetí dluhu podle § 1405 obč. zák. a manžel se stal dlužníkem věřitelovým nejpozději podáním žaloby.
(Rozh. ze dne 18. května 1938, Rv I 1960/37.)
Žalobu, kterou se žalobce — majitel pohřebního ústavu — domáhal na žalovaném manželovi zůstavitelky Antonie V. zaplacení 2 914 Kč s přísl. za vypravení pohřbu Antonie V., soud prvé stolice vyhověl, kdežto odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí. Důvody:
V žalobě se uvádí, že Antonie V. — pro kterou žalobce vypravil pohřeb — jest manželka žalovaného Josefa V. st., a žalobce dále tvrdí, že přihlásil svou pohledávku do její pozůstalosti, dědici však pohledávku tu neuznali, odvolávajíce se na to, že prý podle dohody s nimi se zavázal dluh zaplatiti manžel zemřelé Josef V. st., navrhuje proto, aby žalovaný byl odsouzen k zaplacení zažalované pohledávky. Plyne tudíž ze žalobního tvrzení, že se žalobní nárok proti žalovanému opírá o tyto dva právní důvody. Dovolání vytýká sice proto odvolacímu rozsudku v obou směrech rozpor se spisy (srov. též rozh. č. 4599 Sb. n. s.). Rozpor v prvním směru není však podstatný. Nižší soudy správně dovodily, že ručení za útraty pohřbu z důvodu vyživovací povinnosti (§ 91 obč. zák.) jest jen podpůrné a že nastane jen, když tu není pozůstalostního jmění a dědiců. V souzeném případě bylo pozůstalostní jmění v částce 10 000 Kč odevzdáno Josefu V. ml., Antonínu V. a Václavu V. a zažalovaná pohledávka činí jen 2 914 Kč s přísl. Nejde proto o ručení žalovaného z titulu vyživovací povinnosti, k níž patří též vypravení pohřbu manželce. Z pozůstalostních spisů po Antonii V., zn. sp. D 336/34, okresního soudu v R. plyne dále, že žalobce podle § 549 obč. zák. přihlásil útraty pohřbu k projednání pozůstalosti, že však dědici tuto pohledávku neuznali proto, že se manžel zůstavitelčin Josef V. st. zavázal zaplatiti je ze svého, a důsledkem toho nebyla ona pohledávka ani zařaděna do stavu pozůstalostních dluhů a žalobce byl o dotčeném prohlášení dědiců, že dědici jeho pohledávku neuznali, pozůstalostním soudem zpraven. Tvrzená dohoda byla by převzetím dluhu a bylo by ji posuzovati podle § 1405 obč. zák. Nejpozději zažalováním pohledávky dal žalobce najevo, že s převzetím dluhu souhlasí, čímž by se byl Josef V. st. stal žalobcovým dlužníkem (srov. rozh. č. 9944 a 16466 Sb. n. s.).
Zda a za jakých okolností k převzetí řečeného dluhu skutečně došlo, nelze toho času ještě posouditi, ježto nižší soudy v této příčině nic nezjistily. Výpověď Anny B. se týká jen jednání této svědkyně s jejím otcem a nikoliv smluvního závazku Josefa V. st. vůči dědicům po Antonii V. Uplatňuje proto dovolatel též právem dovolací důvod vadnosti odvolacího řízení (§ 503 č. 2 c. ř. s.), že nebyly provedeny důkazy, které vedl o těchto okolnostech, a to zejména důkaz výslechem stran, který v souzeném případě není jen důkazem podpůrným podle § 371 c. ř. s.
Ježto tudíž dosavadní skutkové zjištění neposkytuje bezpečný podklad pro rozhodnutí ve věci s právního hlediska smluvního závazku žalovaného Josefa V. podle § 1405 obč. zák. a tou vadou jest stižen i rozsudek prvého soudu, nezbylo než oba rozsudky zrušiti (§ 510 c. ř. s.), jak se stalo.

Citace:

č. 16940. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 766-767.