Čís. 12559.

»Třetí osobou« ve smyslu § 36 (4) zák. čís. 100/1931 jest i účastník řízení. Najmě jest jím matka, byl-li zamítnut návrh otce, by mu byla dítě předáno do výchovy.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1933, R I 355/33.) Návrh manželského otce dítěte, by dítě, jsoucí u matky Alžběty Z-ové, přešlo do výchovy a výživy navrhovatele Josefa Z-a opatrovnický soud zamítl. Rekursní soud odmítl rekurs otcův jako opožděný. Důvody: Napadené usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 24. listopadu 1932, rekurs byl podán na poštu dne 10. prosince 1932, tudíž po uplynutí 15denní lhůty k podání rekursu v § 36 (1) zák. čís. 100/1931 sb. z. a n. předepsané. Rekurs nelze přijmouti ani ve smyslu odst. (4) cit. paragrafu, ježto Alžběta Z-ová nabyla z rozhodnutí právo, by její nezl. dcera byla u ní na dále ponechána ve výživě a výchově.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu otcovu do odmítacího usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Nelze přisvědčiti názoru stěžovatele, že rekursní soud neměl stížnost podanou stěžovatelem po projití rekursní lhůty odmítnouti, poněvadž v rozhodovacím výroku usnesení soudu první stolice, z něhož jen mohou práva vzniknouti, nenabyla a nemohla nabýti Alžběta Z-ová právo, by její nezl. dcera Miloslava byla u ní nadále ponechána, a že odůvodnění usnesení jest v tom směru nerozhodné. Odůvodnění lze použiti k výkladu a ke zjištění pravého smyslu výroku. Soud první stolice ve svém usnesení řeší otázku, u koho z rodičů má dítě býti, uvádí totiž, že navrhovatelem tvrzené vlastnosti Alžběty Z-ové nepůsobily nepříznivě na dítě Milušku Z-ovou, a není proto důvodu ku předání dítěte do výchovy otce, zejména, když dítě samo raději zůstává u matky. Z toho jest zřejmo, že soud, zamítaje otcův návrh, by dítě bylo předáno jemu do výchovy, chtěl tím zároveň vyjádřiti, že dítě má zůstati u matky, kde dosud bylo. Nabyla tudíž matka Alžběta Z-ová z rozhodnutí soudu prvé stolice právo, by dítě zůstalo u ní ve výchově dále, a nelze proto podle § 36 (4) cit. zák. podati rekurs i po uplynutí lhůty rekursní, a nemůže proto stížnost do usnesení rekursního soudu, jímž stížnost jako opožděná byla zamítnuta, míti úspěch.

Citace:

č. 12559. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 573-574.