Čís. 12593.

Tím, že nebyla pojata do usnesení o přikázání vypožadovaného pozemku pachtýři do vlastnictví (podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.), pokud se týče nebyla v něm nabyvateli půdy uložena, nezanikla vydržená služebnost, která nebyla předmětem řízení o přikázání.
(Rozh. ze dne 11. května 1933, Rv I 2229/31.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném oduznání služebnosti jízdy k pozemku, jehož nabyli právní předchůdci žalobkyně podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., aniž jim byla uložena povinnost převzíti služebnost jízdy. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy vyhověly žalobě o oduznání služebnosti jízdy a chůze, kterou si žalovaný z důvodu vydržení osobuje k vypožadovanému (zákon čís. 318/19) pozemku žalobkyně, a vyhověl žalobě proto, že v usnesení, kterým byl pozemek, nyní žalobkyni patřící, tehdejším pachtýřům do vlastnictví přiřknut, nebyla služebnost žalovaným si osobovaná nabyvatelům pozemku uložena. S rozhodnutím nižších soudů a s důvodem pro vyhovění žalobě nižšími soudy uvedeným nelze souhlasiti. Okolnosti, že do usnesení o přikázání pozemku žalobkyně tehdejším pachtýřům do vlastnictví nebyla služebnost žalovaným si osobovaná pojata, pokud se týče nabyvatelům pozemku uložena, přikládají nižší soudy neprávem význam, že tím služebnost žalovaného, i kdyby vydržena byla, zanikla. Co se toho týče, jest uvésti, že služebnost žalovaným si osobovaná nebyla předmětem řízení o přikázání pozemku nyní žalobkyně tehdejším pachtýřům do vlastnictví a to ani podle zákona ani proto, že strany, to jest uchazeči o pozemek a žalovaný o úpravu a stanovení oné služebnosti v řečeném řízení nezakročily. Podle zákona služebnost, o niž jde, předmětem zmíněného řízení a následkem toho ani usnesení v řízení tom vydaného proto nebyla, ježto nešlo o služebnost ve prospěch požadovaného pozemku (§ 2 zák. čís. 318/19) ani nešlo o služebnost vyhraženou pro zbylé pozemky tehdejšího propachtovatele nebo jeho nástupce (§ 9 uvedeného zákona) a také nešlo o služebnost v době vydání zákona na požadovaném pozemku váznoucí, totiž knihovně vtělenou (§ 10 citovaného zák.). Že by strany o úpravu a o stanovení služebnosti žalovaného byly zakročily, nebylo ani tvrzeno. Také žalovaný k řízení o přikázání pozemku nebyl podle spisu volán (§ 17 zák. čís. 318/19). Následkem toho netýkalo se usnesení o přiřknutí žalobkynina pozemku tehdejším pachtýřům služebnosti žalovaným si osobované, usnesením tím o služebnosti té rozhodnuto nebylo, a nelze říci, že když se o ní v usnesení neděje zmínka, že byla oduznána, že zanikla. Je mylný názor nižších soudů, že usnesení v řízení o přikázání půdy drobným pachtýřům do vlastnictví upravuje veškeré právní poměry požadovaného pozemku se týkající a že, když služebnost žalovaným si osobovaná nebyla v usnesení onom uznána a nabyvatelům nyní žalobkynina pozemku k zastávání uložena, žalovanému tvrzená jím služebnost nepatří. Pro uvedený názor nižších soudů není v zákoně čís. 318/19 ani v dalších zákon ten doplňujících a pozměňujících zákonech čís. 247/20, 311/20, 166/21 a 92/31 opory. Názor ten byl by opodstatněn, kdyby v uvedených zákonech o zajištění půdy drobným pachtýřům bylo obdobné ustanovení jako je ustanovení § 31 náhradového zák., ale takového ustanovení v uvedených zákonech není. Pokud nižší soudy opírají svůj názor o ustanovení § 23, 22, 19, 17, 11, 10 a 9 zákona čís. 318/19, nelze jejich názor z uvedených paragrafů odůvodniti. Usnesení o přikázání žalobkynina pozemku ze dne 26. září 1920 netýkalo se služebnosti žalovaným si osobované, nebylo jím o služebnosti té rozhodnuto a nemělo účinku nižšími soudy mu, co se uvedené služebnosti týče, přikládaného. Podle toho, co uvedeno, není opodstatněn důvod, pro který nižší soudy žalobě vyhověly a námitku vydržení služebnosti za oprávněnou neuznaly a nutno se zabývati otázkou, zdali žalovaný služebnost si osobovanou, jak tvrdí, vydržel, případně zdali, vydržev ji, potom ji podle § 1500 obč. zák. nepozbyl.

Citace:

Čís. 12593.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 625-626.