Č. 87.

Vyživovací příspěvek: Za příjem dosažený prací povolaného po rozumu § 2 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z. nelze pokládati zisk z jednání nemravného nebo trestními zákony zapovězeného.
(Nález ze dne 26. dubna 1919 č. 1981.)
Prejudikatura: Víd. nál. ze dne 2. května 1917 č. 8398, Budw. č. 11831 A.
Věc: Rudolfina Bergerová, soukromnice v Moravské Ostravě (adv. Dr. Viktor Haas z Moravské Ostravy) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodntí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Když byl Leopold Růžička, berní správce v Mor. Ostravě, dne 17. května 1916 povolán ke službě vojenské, přihlásila Rudolfina Bergerová pro sebe a svých pět nemanželských dětí nárok na vyživovací příspěvek, tvrdíc, že povolaný, který s ní žil ve společné domácnosti, měl jako berní správce měsíční plat 237 K 74 hal. a jinaký příjem z vedlejších zaměstnání 350—400 K měsíčně. Rodina byla prý na tomto příjmu povolaného úplně závislá a výživa její jest ohrožena tím, že jen díl služebních příjmů (totiž plat bez drahotního přídavku na příslušníky vypadajícího) dále se vyplácí, vedlejší příjem pak úplně odpadl. Správnost těchto údajů byla potvrzena obecním starostou. V podání z 1. listopadu 1917 pak nabídla žadatelka důkaz svědecký o svém tvrzení, že výživa její a jejích pěti nemanželských dětí byla zajištěna jen spojením platu povolaného s výnosem z vedlejšího jeho zaměstnání a že tento vedlejší pramen příjmu povoláním ke službě vojenské zanikl.
Na to byl rozhodnutím okresní vyživovací komise v Mor. Ostravě ze dne 12. listopadu 1917 č. 14064 nárok stěžovatelčin zamítnut s odůvodněním, že žadatelce a jejím 5 dětem příspěvek vyživovací nepřísluší, ačkoliv závislost výživy stěžovatelčiny na povolaném a ohrožení výživy, jakož i její nárok na výživné byl úředně zjištěn a komisionelně uznán, protože se plat povolanému dále vyplácí.
Proti tomuto rozhodnutí podala žadatelka »rekurs« k zemské vyživovací komisi a při svém výslechu dne 25. února 1918 provedeném ku příkazu zemské vyživovací komise uvedla, že vedlejší zaměstnání Leopolda Růžičky záleželo z podávání zpráv, zprostředkování různých obchodů (koupě, odstarávání zápůjček) a z účetnických prací a ve příčině příjmů těch odvolala se jednak na svoji hospodářskou knihu z posledních 5 měsíců před povoláním Růžičky ke službě vojenské, jednak na doklady, které již v roce 1916 předloženy byly okresní vyživovací komisi v Mor. Ostravě při původní přihlášce. Na tyto doklady poukázal také Leopold Růžička, byv dne 17. ledna 1918 k příkazu zemské vyživovací komise vyslechnut. Okresní vyživovací komise podala pak zprávu, že doklady ty nebyly při spisech nalezeny a že nelze zjistiti, byly-li svého času předloženy.
Zemská vyživovací komise nedala rekursu místa, opírajíc své rozhodnutí v podstatě o tyto důvody: Okolnost uváděná stěžovatelkou, že povolaný mimo svůj plat, její dále dostává, měl jinaký příjem, byla by za jistých předpokladů, kdyby se správnost její prokázala, způsobilou, aby odůvodnila nárok na vyživovací příspěvek, pakli že tento vedlejší příjem povoláním odpadl. Jest tudíž nutno zjistiti, zda a z jakého titulu a v jaké výši povolaný měl vedlejší příjem a zda tento vedlejší příjem povoláním jeho ke službě vojenské zanikl. Titul musí proto býti vyšetřen, poněvadž jen odpadnutí příjmu ze zaměstnání mravně i zákonně dovoleného může založiti nárok na vyživovací příspěvek. Protože pak se stěžovatelka i Růžička vytrvale zdráhají zjeviti prameny tohoto vedlejšího příjmu, pokud se týče poskytnouti podklad pro přezkoumání tvrzení svých, byla zemská vyživovací komise tímto chováním přinucena k závěru, že i když Růžička nějaké vedlejší příjmy měl, nepocházely z činnosti mravně nebo zákonně dovolené.
Ve stížnosti ku správnímu soudu poukazuje se na to, že první stolice připustila, že jsou tu předpoklady pro nárok na vyživovací příspěvek a že tedy zemská vyživovací komise měla přezkoumati pouze správnost důvodu uváděného pro zamítnutí nároku (další vyplácení platu), dále se popírá, že zákon činí nárok na vyživovací příspěvek závislým na výdělku zákonně dovoleném nebo mravně přípustném, a konečně se vytýká že svědkyně stěžovatelkou jmenovaná nebyla vyslechnuta. Nejvyšší správní soud veden byl při svém rozhodování těmito úvahami:
Dle § 2 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. jsou k nároku podle tohoto zákona oprávněny všechny osoby, jichž výživa v době nastoupení služby povolaného byla závislá na jeho práci nebo na jeho příjmu prací dosaženém, a jest ohrožena tím, že tento pracovní příjem odpadá následkem povolání ke službě úplně nebo se zmenšuje tak, že nestačí již k úhradě výživy závislé osoby.
Třebaže sluší přiznati, že pod příjmem dosaženým prací povolaného nemůže se rozuměti zisk z jednání nemravného nebo trestními zákony zapovězeného, neposkytuje přece výsledek provedeného šetření dostatečné opory pro úsudek, že vedlejší příjmy povolaného z činnosti takové plynuly.
Stěžovatelka uvedla výslovně, jakého druhu byly práce, z nichž Leopold Růžička vedlejší výdělek dociloval, vysvětlila, že jména zákazníků Růžičkových nemůže udati, protože se o záležitosti jeho nikdy nestarala a odvolala se posléz na doklady o provedených vedlejších pracech Růžičkových, úřadu již dříve předložené.
Když věci tak se mají, nemohl nejvyšší správní soud uznati, že úsudek žalovaného úřadu, jakoby šlo o výdělek, jehož odpadnutí vzhledem k povaze příjmu by neodůvodňovalo nárok na vyživovací příspěvek, jest v úplném souhlase se spisy. Úsudek takový mohl by býti opřen jen o určité skutečnosti, z nichž by plynulo, že povolaný dociloval příjmu z vedlejšího zaměstnání jednáním trestným nebo mravně zavržitelným.
Protože pak žalovaný úřad, který jest povinen, aby z úřední povinnosti vyšetřil okolnosti pro nárok rozhodné, takových skutečností nezjistil, bylo naříkané rozhodnutí, opírající se o neúplné řízení, dle dle § 6 zák. o spr. s. zrušiti.

Citace:

č. 87. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 197-198.