Č. 163.

Zabírání bytů: Předpokladem pro zabrání bytu dle § 6, č. 2 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař., jest, že majitel bytu má ještě jiný trvalý a vyhovující byt. Nepoužívání bytu z příčin toliko přechodných vylučuje jeho zabrání.
(Nález ze dne 1. září 1919 č. 3748.)
Prejudikatura: nál. č. 146, 161 a 162 této Sbírky.
Věc: Terezie Koseová v Praze, t. č. v Touloně, proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Rozhodnutím společného bytového úřadu v Praze ze dne 14. června 1919, č. 6830 zabrán byl byt stěžovatelem v Praze 4. čp. 241, poněvadž jest prokázáno, že jest používán čas od času a déle 4 neděl je neobydlen.
Stížnost proti tomu u nejvyššího správního soudu podaná namítá, že byt, o nějž jde, jest obýván celoročně a že majitelka jeho odjela před nějakým časem jenom na návštěvu své sestry, provdané ve Francii, odkud se v měsíci červenci do Prahy vrátí a že jiného bytu vůbec nemá.
Zabrání bytu nastalo bez patřičného šetření a zjištění závažných okolností a předpoklad naříkaného rozhodnutí neodpovídá skutečnostem.
Nejvyšší správní soud uvážil rozhoduje o této stížnosti takto:
Naříkané rozhodnutí spočívá na výsledku šetření jednostranně provedeného, při kterém zjistil orgán společného bytového úřadu toliko, že byt jest uzavřen, že bývá obýván čas od času a majitelka jeho že zdržuje se nyní na návštěvě u příbuzné, a to již déle než 4 neděle. Na základě jakých skutkových okolností vyvodil vyšetřující orgán, pokud se týče žalovaný úřad, že byt stěžovatelčin toliko čas od času bývá obýván, nelze ze spisů seznati.
Ustanovení § 6, čís. 3 vládního nařízení o zabírání bytů z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař. předpokládá zřejmě, že ten, kdo bytu jen čas od času užívá, má ještě jiný byt, jehož pravidelně dle své vůle používati může a že tedy občasné užívání zabraného bytu nemá svou příčinu v nějaké přechodné překážce, bránící stálému obývání jeho. Avšak i ustanovení č. 2 tohoto paragrafu může, hledě k tendenci cit. nařízení, vykládáno býti jenom tak, že majitel bytu k obývání zařízeného, ale ve skutečnosti aspoň po 4 neděle neobydleného, má jiný trvalý vyhovující byt, ve kterém může po zabrání dále bez překážky bydliti.
Pro to, že úřad není oprávněn při každém vzdálení se majitele bytu po dobu více než 4 neděl opuštěný takto byt zabrati, svědčí zejména ta okolnost, že by znemožněno bylo tím způsobem i odcestování za povoláním v rodinných záležitostech, za účelem znovunabytí zdraví a z jiných důležitých příčin na dobu delší 4 neděl a že by pak mohl zabrán býti byt i osobám v § 6, odst. 1 označeným, jimž by po návratu třeba již za několik dní po čtyřnedělní lhůtě vzešel nárok, aby jim v téže obci opatřen byl opět jiný byt.
Byl tedy žalovaný úřad povinen dostatečně zjistiti skutkové okolnosti dle hořejších vývodů pro nález zabírací závažné, a to za účasti strany.
Poněvadž se tak nestalo, slušelo naříkané rozhodnutí po rozumu § 6 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 163. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 341-342.