Č. 258.

Honební právo (Čechy): Cizí soukromé potoky, tekoucí pozemkovým komplexem uchazeče o právo vlastní honitby, přerušují honební souvislost komplexu toho. Na tom ničeho nemění okolnost, že přes takový potok vede spojovací most.
(Nález ze dne 3. prosince 1919 č. 6332.)
Prejudikatura: víd. nál. ze dne 21. října 1908 č. 9951, Budw. č. 6213 A.
Věc: Jana Zieglerová v Horšově Týně (adv. Dr. Stiasný z Prahy) proti býv. zemské správní komisi království Českého o úpravu poměru honebního v Chotiměři.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem okresního výboru v Horšově Týně ze dne 3. června 1918 čís. 1126 uznáno bylo k žádosti Jany Zieglerové, vlastnice deskového statku v Chotiměři, její právo vlastní honitby na jejích pozemcích v obcích Chotiměři a Osvratíně ležících v celkové výměře 124 ha.
K stížnostem honebních výboru v Chotiměři a Osvratíně zemská správní komise království Českého naříkaným rozhodnutím zrušila výměr v odpor vzatý z těchto důvodů:
Dle druhého odstavce § 2 hon. zák. jsou pozemky jen tehdy souvislé, když se může jíti z jednoho na druhý, aniž je potřebí jíti přes pozemek cizí. Poněvadž potoky, které jsou soukromým vlastnictvím, jsou nepochybně takovýmto »pozemkem cizím«, lze rozuměti předpisu 3. odstavce § 2, dle něhož potoky a řeky, kteréž jdou těmito pozemky souvislými, spojitost jejich nepřerušují, jen tak, že jsou zde míněny toliko veřejné potoky a řeky, ježto jinak by byl rozpor mezi uvedenými předpisy druhého a třetího odstavce § 2. Dle toho tedy soukromé potoky jsou v příčině úpravy honebního práva rovny všelikým ostatním soukromým pozemkům a přerušují ovšem honební souvislost pozemků, kterými protékají. V daném případě bylo uznáno stranami a jest i z předložené kopie katastrální mapy obce Chotiměřské zřejmo, že pozemek č. k. 377 v Chotiměři, náležející dle knihovního stavu Janu Teyerlovi a Marii Teyerlové a tvořící tudíž jejich soukromé vlastnictví, rozděluje pozemky Jany Zieglerové, o jejichž uznání za vlastní honitbu se jedná, na dva díly, z nichž žádný nemá sám o sobě aspoň 115 ha výměry a které též vzájemně dle toho, co shora uvedeno, přes tento soukromý pozemek souviseti nemohou. Ježto tedy již z tohoto důvodu není uznání vlastní honitby Jany Zieglerové v zákoně odůvodněno, bylo ke stížnostem rozhodnutí v odpor vzaté zrušeno.
Na toto rozhodnutí podala Jana Zieglerová dne 21. října 1918 stížnost u vídeňského správního dvora soudního, jenž zavedl o stížnosti předběžné řízení.
Po převratu byly administrativní spisy předloženy nejvyššímu správnímu dvoru, jenž výlučně jest povolán o této stížnosti rozhodovati.
Nejvyšší správní soud uvážil o této stížnosti takto:
Stížnost popírá, že se předpis § 2 hon. zák., dle něhož potoky souvislými pozemky tekoucí nepřerušují jejich souvislost, vztahuje pouze na veřejné potoky, jak naříkané rozhodnutí uvádí. Náhled stížnosti nemohl nejvyšší správní soud sdíleti. Odstavec 3. § 2 hon. zák. ovšem neužívá výslovně výrazu »veřejné potoky«, avšak nelze vykládati význam předpisu tohoto odstavce ojediněle, aniž by byl brán zřetel na předchozí odstavce téhož paragrafu. V 2. odstavci § 2 je vyslovena zásada, že lze pokládati komplex pozemků jen tehdy za souvislý, když jednotlivé pozemky jeho jsou tak položeny, že se může jíti z jednoho na druhý, aniž by bylo třeba jíti přes pozemek cizí. Praví-li pak další odstavec, že komunikace a toky nepřerušují souvislost tuto, měl a mohl míti na mysli jen případy, kdy komunikace resp. toky tyto nemohou býti pokládány za pozemky tvořící součást nějaké možné honitby cizí, která vnikajíc do honitby, o niž jde, tuto přetíná.
Tomu jest však tak jak při cestách soukromých, tak i při soukromých tocích, jež jsou dle okolností případu s to, aby sprostředkovaly souvislost svým podélným směrem mezi pozemky i dosti od sebe odlehlými, patří-li pozemky tyto k téže honitbě, které jest i pozemek soukromou cestou resp. soukromou vodou zaujatý připočísti. Nutno proto ve shodě s dosavadní judikaturou uznati, že soukromé potoky, komplexem stěžovatelčiným tekoucí a stěžovatelce nepatřící, jako pozemky cizí souvislost komplexu přerušují.
Stížnost dále namítá, že souvislost pozemku stěžovatelčiných není potokem čís. kat. 377 přerušena, poněvadž tyto pozemky na obou stranách potoka ležící jsou spojeny mostem, který náleží stěžovatelce.
Také tuto námitku nemohl shledati nejvyšší správní soud důvodnou. Okolnost, že přes soukromý, uchazeči o právo vlastní honitby nepatřící potok, tedy přes »cizí pozemek« ve smyslu odst. 2 § 2 vede most, přes který možno přejíti z jednoho pozemku uchazeče o právo vlastní honitby na druhý jeho pozemek, je bez významu, ježto honební zákon zná pouze pozemky jako sprostředkovatele souvislosti, nikoliv však umělé komunikace. Námitka stížnosti, že postavením mostu se stala půda mostem přestavěná dle § 418 ob. zák. obč. vlastnictvím stěžovatelky, jest námitkou soukromoprávní, kterou nemůže v mezích své příslušnosti nejvyšší správní soud in merito řešiti. Můžeť jen zkoumati, zda odpověď, kterou si správní úřad rozhoduje spornou záležitost na tuto otázky prejudicielní pro svůj obor — arciť bez újmy rozhodnutí příslušným soudem — dal a ji jako faktický předpoklad svému nálezu za základ položil, odpovídá spisům. V té příčině nutno zdůrazniti, že dosud celý pozemek čít. kat. 377 je dle knihovního výtahu vlastnictvím mlynáře Jana Teyerla a jeho manželky, a že tudíž ve zjištění naříkaného rozhodnutí spočívající na tom, že půda pod dotčeným můstkem nepatří stěžovatelce, nelze spatřovati rozpor se spisy.
Konečnou námitku stížnosti, že souvislost pozemků stěžovatelčiných jest dána na tom místě, kde mlýnský potok čís. kat. 377 se vlévá do veřejného potoka Bubřiny, jelikož se lze dostati ze stěžovatelčina pozemku č. kat. 327 na její pozemek č. kat. 329 pomocí tohoto veřejného potoka, musil soud dle 2. odst. § 5 zákona o správním soudu odmítnouti, jelikož námitku tu stěžovatelka v administrativním řízení vůbec neuplatnila a tudíž o ní také dosud pořadem instančním rozhodnuto nebylo. Ostatně z předložené kopie katastrální mapy zřejmo, že potok Bubřina sprostředkuje souvislost jmenovaných pozemků pouze podélným směrem, kdežto ustanovení 3. odst. § 2 hon. zák. předpokládá, že pozemky honební leží po obou stranách veřejného potoka, takže by tvořily celek, kdyby jimi veřejný potok netekl. (Srovnej rozhodnutí ze dne 7. února 1919 č. 795.1
Bylo tudíž stížnost ve všech směrech jako bezdůvodnou zamítnouti.

Uveř. pod čís. 32 této Sbírky._1)

Citace:

č. 258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 529-532.