Č. 172.

Vyživovací příspěvek: 1. Ze zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. a prováděcího nařízení k němu (ze dne 10. srpna 1917 č. 337 ř. z.) nelze vyvoditi nárok strany, aby jí byly spisy zaslány k nahlédnutí na místo zvolené. — 2. Není podstatnou vadou řízení, neprovedl-li úřad slyšení strany dle § 7, odst. 7 cit. zák. proto, že strana vylíčila úplně svoje poměry rodinné a majetkové v podáních a že nebylo lze očekávati od výslechu další vyjasnění věci a účinnější uplatnění procesních práv strany.
(Nález ze dne 9. září 1919 č. 3273.)
Věc: Vilemína a Marie Netukovy v Dolní Roketnici (adv. Dr. Otto Bauer z Liberce) proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím okresní vyživovací komise v Jilemnici ze dne 7. listopadu 1917 čís. 3441/8427 byl Vilemíně Netukové a její dceři Marii, když před tím marně se domáhaly několikráte vyživovacího příspěvku následkem povolání syna, resp. bratra Rudolfa k aktivní službě vojenské, přiznán vyživovací příspěvek od 1. ledna 1917, zamítnut byl však nárok jejich na vyživovací příspěvek ode dne povolání Rudolfa Netuky t. j. ode dne 1. února 1915 do 31. prosince 1916 z důvodu, že v této době výtěžky hostinské živnosti, kterou Vilemína Netuková jako zástupkyně vedla, zabezpečily při nejmenším výživu matky i dcery, jež tedy nebyla ohrožena.
Odvolání, směřující k tomu, aby Vilemíně Netukové i její dceři Marii byl přisouzen vyživovací příspěvek již od 1. února 1915, nebylo vyhověno rozhodnutím zemské vyživovací komise v Praze ze dne 1. březnu 1919 č. 19092 A ai 1918. V důvodech se praví, že v době od 1. února 1915 do 31. prosince 1916 výživa odvolatelek nebyla vzhledem na výdělkové a majetkové poměry v době povolání Rudolfa Netuky závislou na jeho pracovním příjmu a že také nebyla ohrožena.
Vilemína Netuková i Marie Netuková domáhají se zrušení tohoto rozhodnutí pro vadné řízení a nezákonnost.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Dle odst. 10 § 7 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. jest stranám vyhrazeno právo, nahlédnouti do spisů, chtějí-li podati odvolání. Právo toto není blíže v zákoně upraveno. § 12 pověřil provedením zákona ministerstvo zeměbrany a to pak ve svém nařízení ze dne 10. srpna 1917 čís. 337 ř. z. v odstavci 6 prováděcích předpisů k § 7 zák. výslovně praví, že nahlédání do spisů jest stranám a jejich zmocněncům dovoleno jen v úředních místnostech. Z toho plyne důsledek, že strana nemá práva na to, aby jí spisy za účelem prohlédnutí byly zasílány na místo jí určené. Jestliže tedy okresní vyživovací komise nevyhověla žádosti právního zástupce stěžovatelek a nezaslala spisů okresní vyživovací komisi v Liberci, pak neporušila tím právo stran, jak je jim zabezpečeno odst. 10 cit. zák. normy. Domáhajíce se zaslání spisů do Liberce, musily stěžovatelky, resp. jejich právní zástupce býti již a priori připraveni na to, že žádosti jejich nebude vyhověno se zřetelem na přesný předpis odst. 6 výše cit. prováděcího nařízení.
Jejich procesní postavení v administrativním řízení nemohlo a nebylo nepříznivě dotčeno tím faktem, že okresní vyživovací komise nevyrozuměla právního zástupce stěžovatelek o zamítnutí jeho žádosti a vytýkají proto stěžovatelky neprávem, že administrativní úřady prohřešily se proti podstatným formám správního řízení, když nezaslaly spisů dle žádosti stěžovatelek a nevyrozuměly právního zástupce jejich o svém zamítavém stanovisku k této žádosti.
Bezdůvodnou je také námitka stížnosti, že řízení stíženo je podstatnou vadou z důvodu, že stěžovatelkám proti předpisu § 7, odst. 7 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. nebyla dána příležitost, aby k nepříznivým výsledkům šetření zaujaly stanovisko. Účelem předpisu cit. je zabezpečení účinné obrany osob oprávněných v řízení před vyživovacími komisemi. Stěžovatelky, jimž nepříznivé stanovisko vyživovací komise k jejich nárokům bylo známo z jejího rozhodnutí ze dne 19. srpna 1915 čís. 3441, neopomenuly v několika podáních vylíčiti úplně svoje rodinné i majetkové poměry, i rozkázati zejména na stav hostinské živnosti, kterou Vilemína Netuková vede jako zástupkyně svého bratra, a nabídnouti o svých tvrzeních podrobné důkazy. Za tohoto stavu věci nemohl výslech, jak ho na mysli má výše cit. předpis, přispčti nijak k vyjasnění věci a k účinnějšímu uplatnění procesních práv stěžovatelek a v opomenutí výslechu toho není tedy tak podstatný nedostatek řízení, že by bylo, nutno na něj bráti zřetel vzhledem na ustanovení druhého odstavce § 6 zák. o správním soudě.
Takovým nedostatkem řízení není ani, že nižšími stolicemi nebyly provedeny důkazy, jež stěžovatelky nabízely o svých rodinných a majetkových poměrech a pak o stavu hostinské živnosti, kterou Vilemína Netuková provozuje, neboť údaje stěžovatelek samých, pak šetření četnické stanice v Dolní Roketnici, jež týkala se poměru Vilemíny Netukové k jejímu bratru Jindřichu Schierovi stran vedení hostinské živnosti a rozsahu této živnosti, ve spojení se znalostí místních poměrů, kterou okresní vyživovací komise mají, jsou dostatečnými prostředky, na základě nichž možno utvořiti si bezpečný úsudek o otázce v tomto případě jedině rozhodné, zda výnos hostinské živnosti mohl krýti výživu stěžovatelek, a bylo by bývalo s procesního hlediska neekonomickým a nebylo proto s tohoto hlediska k získání spolehlivého skutkového základu nutným prováděti ještě průvody, jež stěžovatelky nabízely.
Jestliže naříkané rozhodnutí na skutkovém základě získaném v řízení, které netrpí ani vytýkanými nedostatky ani vadami, k nimž by bylo hleděti z úřední povinnosti podle druhého odstavce § 6 zák. o správním soudě — vad takových nejvyšší správní soud neshledal — dochází k závěru, že výživa stěžovatelek v době před 1. lednem 1917 nebyla ohrožena, jsouc kryta výtěžkem hostinské živnosti, pak je toto zjištění jako zjištění skutkové otázky pro nejvyšší správní soud podle prvého odstavce § 6 zák. o správním soudě závazným.
Zjištěním tím padá však nárok stěžovatelek, neboť jeho předpokladem dle § 3 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. jest ohrožení výživy povoláním Rudolfa Netuky k vojenské službě.
K námitce Vilemíny Netukové, že naříkané rozhodnutí je v odporu se zákonem, když zamítá její nárok poukazem na nezávislost její na pracovním příjmu povolaného syna, ač jako matka má vůči synovi zákonný alimentační nárok, jest jen ještě tolik podotknouti, že jde o nárok, který jest posuzovati dle zák. ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z. a nikoliv dle zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. Teprve tento zákon přiznává vyživovací příspěvek z titulu alimentace bez zřetele na předcházející závislost na pracovních příjmech povolaného.
Poněvadž se tak jeví stížnost ve všech směrech bezdůvodnou, bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 360-362.