Č. 224.

Stavební právo (Slezsko): Předpis § 42, al. 2 slez. stav. řádu jako pravidlo výjimečné nutno vykládati restriktivně a připustiti tedy výjimku jel tehdy, když dodržení vzdálenosti 6 m pro stavení hospodářská — přísně vzato — není možno.
(Nález ze dne 30. října 1919 č. 5423.)
Věc: Vilém Aue v Kostelci proti zemskému výboru slezskému (za strany súčasťněné Alberta a Marie Jauernigovy adv. Dr. Otto Stránský z Prahy) ve věci stavební. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: K žádosti Viléma Aue v Kostelci za povolení ku stavbě stájí s bytem pro kočího, remisou pro vozy a otevřenou kůlnou na pozemkové parcele čís. kat. 275/19 v Krnově zavedeno bylo na základě rozhodnutí zemského výboru ze dne 12. dubna 1918 č. 5841 nové řízení. Při stavební komisi konané dne 9. května 1918 majitel sousedního obytného stavení Albert Jauernig mimo jiné namítal, že novostavba, která je hospodářským stavením, není od obytného stavení jeho vzdálena 6 m, jak žádá § 42/1 stav. ř. Výměrem obecního představenstva ze 17. května 1918 č. 5069 byla projektovaná novostavba povolena za určitých podmínek, mimo jiné s výhradou, že hraniční zeď k sousednímu stavení Jauernigovu bude zřízena jako zeď proti ohni nad povrch střechy. V podaném odvolání A. Jauernig namítal zejména, že projektovaná novostavba odporuje předpisům § 42/1 stav. ř., neboť jednak novostavba, která je hospodářským stavením, nebude státi za obytnými budovami, nýbrž v stejné čáře se stavením rekurentovým, jednak není od nich vzdálena nejméně 6 m, nýbrž toliko asi 2 m; dále pak že novostavba právě na projektovaném místě není nutná a že parcela č. kat. 275/19 je dosti velká, aby stavba na ní zřízena byla ve větší vzdálenosti od domu sousedova. Obecní zastupitelstvo usnesením ze dne 21. února 1919 odvolání vyhovělo, poněvadž není tu nutkavých důvodů, aby projektované stavení hospodářské bylo vystavěno právě na vyhlédnutém místě.
Podanému rekursu Viléma Aue zemský výbor rozhodnutím ze dne 7. dubna 1919 čís. 5358 nevyhověl. V důvodech se praví: Předložený plán nedbá ustanovení § 42 stav. řádu potud, že projektované hospodářské stavení jest od sousedního stavení vzdáleno toliko 1 85 m. Ačkoli zmíněný předpis je dán v zájmu veřejném a také při stavební komisi bylo naň poukazováno, nejednalo se vůbec o možnosti, dáti projektované stavbě jinou polohu, a bylo patrně při stavební komisi i při udílení stavebního povolení předpokládáno, že není možno situovati novostavbu způsobem vyhovujícím předpisu § 42 stav. řádu. Takový postup je formelně nepřípustný, neboť nemožnost vyhověti předpisu stav. řádu měla býti podrobně vyšetřena. Také předpisu, aby hospodářská stavení stála v pozadí za budovami obytnými, vyhověno je toliko vzhledem k ulici Kostelecké, nikoli však k ulici příční, kde stojí dům Jauernigův. Na to vykládá rozhodnutí podrobně, jak by se dala novostavba situovati, aby požadavku § 42 bylo v obou uvedených tam směrech vyhověno, a akceptuje posléze názor obecního zastupitelstva, že není tu nutkavých důvodů, povoliti novostavbu právě na projektovaném místě, čímž odmítnutí rekursu stavebníkova je odůvodněno.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí namítá: Odůvodnění naříkaného rozhodnutí je nezákonné. § 42 stanoví toliko všeobecně, že hospodářská stavení mají se zřizovati za staveními obytnými a ve vzdálenosti aspoň 6 m od stavení sousedů, nepředpisuje však, že se tak státi musí. Připouští stavbu i v menší vzdálenosti, když dodržení vzdálenosti 6 m není snadno proveditelno — a žádá v tomto případě jenom zřízení zdi proti ohni. Obé je v tomto případě dáno: varianta navržená zemským výborem pro stěžovatele není z důvodů praktických přijatelná, není mu tedy dodržení spatia 6 m snadno možno; a zdi proti ohni zřídí. O nějakých variantách § 42 nemluví. Také druhému požadavku stav. ř. projekt vyhovuje, neboť novostavba bude státi za obytným stavením, které stavebník na zmíněné stav. parcele ve stavební čáře projektuje. K námitce sousedově, že se mu novostavbou odejme rozhled, neměl stavební úřad bráti zřetele, ježto jde o námitku soukromoprávní.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
§ 42 stav. ř. nařizuje, že hospodářské budovy stavěti jest vzadu za budovami obytnými, a že mají od nich, jakož i od stavení sousedů odděleny býti prostorou aspoň 6 m. V druhém odstavci ustanovuje pak: Není-li to podle povahy místa možno, musí hospodářská stavení od hraničících na ně budov, jakož i od sebe navzájem oddělena býti zděmi proti ohni.
V prvním odstavci stanoveny tedy pro stavbu hospodářských stavení dvě zásady: jednak že hospodářská stavení zřizovati jest vzadu za budovami obytnými, jednak že mají býti od těchto budov, jakož i od stavení sousedů vzdálena aspoň 6 m. Zásada posléze uvedená není bez výjimky. Zákon výjimečně dovoluje stavbu hospodářských budov i v menší vzdálenosti od stavení obytných a od stavení sousedů, avšak jenom tehdy, když podle povahy místa dodržení oné vzdálenosti není možno, a toliko s výhradou, že stavení budou pak oddělena od hraničících budov, jakož i od sebe navzájem zděmi proti ohni. Z výjimečné povahy tohoto předpisu plyne, že nutno jej vykládati restriktivně. Dále dlužno uvážiti, že zákon nařizuje zachování vzdálenosti 6 m ve veřejném zájmu bezpečnosti požární a v zájmu zdravotním. Odporovalo by tedy dojista pravidlům interpretačním a úmyslu zákona, kdyby dovolená výjimka ze zásady svrchu uvedené byla vykládána široce tak, že by záleželo vlastně na stavebníkovi, má-li býti v jednotlivém případě zachována či má-li nastati z ní výjimka, že stavebník již zřízením zdi proti ohni má právo platnost oné zásady vyloučiti. Dlužno oproti námitkám stížnosti souhlasiti s vývody odvodního spisu, že § 42, al. 2 připouští hospodářská stavení ve vzdálenosti menší 6 m — s ochrannými zděmi proti ohni — nikoli již tehdy, jak míní stížnost, když dodržení tohoto spatia není snadno možno, nýbrž teprve tehdy, když to přísně vzato není možno, t. j» když dodržení oné vzdálenosti z důvodů faktických nebo právních, na vůli stavebníkově nezávislých, skutečně není možno, poněvadž na př. staveniště není dosti rozsáhlé anebo tu jsou nějaké překážky technické. Je-li však tato možnost objektivně dána, pak musí zásada vzdálenosti hospodářského stavení od budov sousedních býti zachována a stavebník má právo stavěti jen, když svůj projekt zásadě té přizpůsobí. Naříkané rozhodnutí zcela správně vytýká, že při stavební komisi nejednalo se vůbec o tom, je-li možno umístiti novostavbu tak, aby požadavku po zachování předepsané vzdálenosti bylo vyhověno, a shledává vadu řízení v tom, že možnost ta nebyla vyšetřována stejně jako nebylo všestranně zjišťováno, vyhovuje-li projekt požadavku, aby budovy hospodářské stály za budovami obytnými. Toto vyšetření mohlo se však státi toliko při stavební komisi svolané dle § 23 stav. ř., pročež bylo by bývalo důsledno provedené řízení dáti v tomto směru doplniti a na to znovu rozhodnouti. Na místo toho však žalovaný úřad beze všeho místního šetření pouze na základě plánů a bez vyslechnutí stran supponuje, že je možná varianta jím konstruovaná, která by vyhovovala požadavkům § 42 stav. ř., a vzhledem k této jím na nedostatečném podkladě supponované možnosti stavební povolení odepírá, aniž by byla skutková podstata bývala způsobem ve stavebním řádu předepsaným a dostatečně vyšetřena.
V tom nejvyšší správní soud shledal podstatnou vadu řízení, pročež bylo naříkané rozhodnutí dle § 6, al. 2 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 224. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 460-463.