Č. 153.

Zabírání bytů: V případech uvedených v § 6 č. 2 a 3 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař. jest zabrání bytu nepřípustno, když byt, který má býti zabrán, jest již na další dobu jinému nájemníku pronajat. (Nález ze dne 5. července 1919 č. 3340.)
Věc: JUDr. Rudolf a Marie Skalských v Dačicích (adv. Dr. Hynek Stelzer z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze (zast. min. tajemníkem Drem Emanuelem Machkem, za stranu súčastněnou J. Zimpla adv. Dr. Eduard Kaigl z Prahy) o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Naříkaným usnesením rozhodl žalovaný úřad, že na základě § 6, č. 2 a 3 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zabírá byt o dvou pokojích s kuchyní a předsíní ve 3. posch. domu čp. 736 v Praze 7. stěžovatelům náležejícího, Josefu Zimermannovi pronajatý, poněvadž jest prokázáno, že byt ten déle 4 neděl není obýván a že se ho používá jen čas od času.
O stížnosti na rozhodnutí toto, vytýkající porušení zákona i vadnost řízení, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nesporno jest, že zabraný byt byl již koncem měsíce ledna t. r., tedy před zabráním jeho, od stěžovatelů jako vlastníků domu pronajat od terminu květnového t. r. nájemníku v témž domě Janu Zimplovi.
Dle § 6, čís. 1 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. mohou býti zabrány prázdné byty, které nejsou pronajaty.
Ze srovnání tohoto ustanovení směřujícího proti majiteli domu s § 1, čís. 1 a 2 téhož nařízení plyne, že není přípustno, zabrati byt již vypovězený, i když není znovu pronajat, pokud se neuprázdnil. V takovém případě ponechává zmíněné nařízení v první řadě majiteli domu volnost, aby byt vypovězený opět pronajal, a aby tímto způsobem dosaženo bylo účelu, jejíž nařízení o zabírání bytů sleduje.
Stalo-li se tak tím, že majitel domu byt vypovězený opět pronajal, nelze bytu takového již zabrati.
Pokud jde o majitele bytů, je ovšem za podmínek § 6, č. 2 a č. 3, o které tu jde, zabrání bytu přípustno, to však dle tendence cit. nařízení podle názoru nejvyššího správního soudu jen tenkráte, shoduje-li se to s ustanovením téhož § č. 1, totiž, když byt je trvalému používání odňat a když není zjednána náprava již tím, že byt byl vypovězen a jinému nájemníku pronajat.
Stalo-li se tak, nelze bez ohledu na tuto okolnost, jen proto, že dosavadní nájemník bytu, který na základě výpovědi jím dané neb přijaté byt opustiti má, bytu toho po dobu delší 4 neděl neužíval nebo ho užíval jen čas od času, byt ten po jeho dalším pronajatí zabrati.
Nelze proto správným uznati názor žalovaného úřadu v odvodním spise vyslovený, že v případech vytknutých v § 6, č. 2 a č. 3 uvedeného nařízení vlády, jest nerozhodnou okolnost, zda byt jest znovu pronajat jinému nájemníku.
Ustanovení tato mají, jak ze srovnání jich s ustanovením § 6, č. 1 téhož nařízení vyplývá, na mysli jen byty takové, které nejsou již dále pronajaty jinému nájemníku.
Zabráním bytu mohou být ve smyslu § 7 cit. vlád. nař. dotčena jen práva toho majitele bytu, na jehož straně jsou dány zákonné podmínky pro zabrání bytu. Není proto přípustným zabrání bytu, které by bylo zásahem do jiného nájemního poměru, postrádajícím zákonného důvodu. Na základě těchto úvah bylo naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 153. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 327-329.