Č. 70.

Vyživovací příspěvek: Poškození v aktivní službě vojenské ve smyslu § 4, odst. 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. tu jest, když osoba k aktivní službě povolaná zemře od úrazu na dráze, jejž nezaviněně utrpěla za cesty na povolenou jí dovolenou.
(Nález ze dne 28. března 1919 č. 1501.)
Prejudikatura: Víd. nál. ze dne 21. září 1916 č. 8524, Budw. č. 11513 A a ze dne 3. dubna 1917 č. 8954, Budw. č. 11803; jinak víd. nál. ze dne 4. června 1918 č. 7048, Budw. č. 12143 A.
Věc: Marie Patzeltová v Božím Požehnání (adv. Dr. Josef Tuček z Brna) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Stěžovatelce a jejím dětem byl, když její manžel nastoupil vojenskou službu, přiznán vyživovací příspěvek. Manžel stěžovatelčin zemřel dne 17. března 1918 od úrazu, postihnuvšího jej při jízdě na dovolenou, načež okresní vyživovací komise další vyplácení vyživovacího příspěvku zastavila a se stěžovatelkou na dotaz sdělila, že jí a dětem nelze výživného vypláceti, poněvadž smrt muže jejího nenastala následkem činné služby vojenské a tedy nejsou dány podmínky pro další vyplácení příspěvku, stanovené v § 4 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.
Zemská vyživovací komise zamítla odvolání, poněvadž, jak ze spisů zřejmo, zahynul manžel stěžovatelčin od úrazu na dráze utrpěného při jízdě na dovolenou. Jelikož úraz ten jej nestihl při konání vojenské služby, nýbrž náhodou, která by ho mohla stihnouti i v životě občanském, není dána podmínka § 4, odst. 3 cit. zákona.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká, že se v odpor vzaté rozhodnutí neprávem dovolává § 4, odst. 3 zákona, neboť manžel stěžovatelčin nacházel se v době úrazu v činné službě vojenské a tím, že jel na dovolenou, se povaha jeho služby jako činné služby nikterak nezměnila. Dle znění zákona má býti vyživovací příspěvek i po smrti povolaného v tom případě dále býti vyplácen, když služba vojenská byla příčinou smrtelného úrazu neb nemoci.
Nejvyšší správní soud opřel své rozhodnutí o tyto úvahy:
Dle ustanovení 3. odst. § 4 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. přísluší vyživovací příspěvek i po smrti povolaného po dobu v tomto odstavci stanovenou, když byl povolaný v boji zabit, po boji se pohřešuje anebo zemřel následkem poškození v aktivní vojenské službě. Ježto zákon při úmrtích nastalých důsledkem nemoci způsobené nebo zhoršené aktivní službou vojenskou vyžaduje pro přiznání dalšího vyplácení příspěvku příčinnou spojitost mezi činnou službou a nemocí, třeba míti za to, že též ve zcela obdobném případu úrazu třeba žádati nějaké příčinné souvislosti mezi činnou službou a nastalým poškozením, které povolaný utrpěl.
Z toho vyplývá však, že nelze přiznání nároku, o nějž jde, činiti závislým na tom, že musilo poškození nastati přímo při výkonu služby vojenské, naopak jest příčinná spojitost dána v tom případě, i když nastoupí povolaný s vědomím a svolením svého představeného vojenského úřadu cestu, aby se odebral do místa, které mu bylo za pobyt po čas dovolené určeno, a třeba pak úraz bez vlastní viny na této cestě jej stihnuvší považovati za nastalý v činné službě vojenské.
Bylo proto naříkané rozhodnutí, jež vychází z mylného právního názoru, pro nezákonnost zrušiti.

Citace:

č. 70. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 164-165.