Č. 195.

Stavební právo: 1. * Prohlášení staveb za požívající výbod dle § 1 cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. a schváleni projektu pro ně dle § 2 téhož nař. nemohou strany projektem dotčené před nejvyšším správní soudem naříkati. — 2. * Proti povolení staveb požívajících výhod cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. nepřísluší straně provedením stavby dotčené právo opravného prostředku.
(Nález ze dne 1. října 1919 č. 4491.)
Věc: Josef a Otilie Studničných v Nové Vsi u Bakova a soudr. (adv. Dr. Karel Wiesenberger z Prahy) proti ministerstvu zemědělství v Praze (za súčastněnou stranu akc. spol. Laurin a Klement v Ml. Boleslavi adv. Dr. Emil Miřička z Prahy) o zřízení elektrické hydrocentrály na Jizeře.
Výrok: Stížnost se zamítá z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná. Útraty účtované stěžovatelem se nepřisuzují.
Důvody: Výnosem ze dne 23. září 1918 čís. 50612 prohlásilo býv. c. k. ministerstvo orby ve Vídni za souhlasu ministerské rady firmou Laurin a Klement akc. spol. v Ml. Boleslavi projektovanou stavbu hydroelektrické centrály na řece Jizeře u Bakova ve smyslu § 1 cis. nař. ze dne 16. října 1914 čís. 284 ř. z. za stavbu výhod požívající. Zároveň schválilo toto ministerstvo v dohodě s c. k. ministerstvem veřejných prací předložený generální projekt dle § 2 uvedeného cís. nař. za určitých podmínek a uložilo c. k. místodržitelství, aby provedlo místní řízení v §§ 4 a 5 cit. cís. nař. předepsané. Tyto okolnosti byly pojaty do vyhlášky ze dne 24. října 1918 čís. 337254, kterou místodržitelství ustanovilo komisionelní jednání o projektu na místě samém na den 8. listopadu 1918. O tom bylo dáno všeobecně věděti s vyzváním, aby práva projektem dotčená nejpozději byla uplatněna při komisionelnim řízení, ježto by jinak na ně ohledu bráno nebylo.
Vyhláška tato byla jednak vyvěšena v obcích projektem dotčených, jednak zájemníkům doručena prostřednictvím obecních úřadu.
Stěžovatelé se tohoto řízení súčastnili a dali do protokolu své námitky, jichž podstatný obsah jest ten, že se neopírají zřízení elektrárny, avšak žádají, aby bylo povolení ke stavbě jezu odepřeno, tvrdíce, že ze stavby jezu vzniknou škody jejich pozemkům vzedmutím vody a zatápěním pozemků, dále zvýšením dna řeky usazováním štěrku a písku, kterýmž škodám dalo by se předejíti vystavěním náhonu. Po tomto jednání vydalo místodržitelství v Praze jako zemská správa politická Národního výboru výnos ze dne 24. listopadu 1918 čís. 406536 , ve kterém opakovalo podmínky, jež se schválením generálního projektu ustanovilo již ministerstvo orby, vyslovilo dále, že stavbou projektovaného jezu nebudou zhoršeny poměry odtoku velkých vod a nebudou zaplavovány sousední pozemky luční, když jez bude za odtoku velkých vod řádně obsluhován a sklápěn, vyslovilo vyvlastnění potřebných pozemků a výši náhrad za ně, pokud se strany dohodly a vzhledem k různým přáním zájemníkú při komisi předneseným podotklo, že žádající firma jest zodpovědná dle všeobecných zásad občanského zákona za jakoukoliv škodu, která by podnikem na cizím majetku byla způsobena, a dodalo konečně, že vzhledem k ustanovení § 5 cis. nař. ze dne 16. října 1914 čís. 284 ř. z. není proti tomuto výnosu žádné odvolání.
Naříkaným rozhodnutím zamítlo ministerstvo zemědělství podané odvolání jako nepřípustné a proti němu směřuje stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud takto:
Celé řízení, jak upraveno jest cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z., rozpadá se ve 3 stadia. Prvé tvoří usnesení a prohlášení »vlády«, že určitá stavba požívá výhod tohoto zákona (§ l). Druhé obsahuje schválení projektu zamýšlené stavby oním ministerstvem, v jehož ressort stavba spadá (§ 2), a třetí věnován jest uspořádání právních vztahů mezi podnikatelem a všemi oněmi účastníky, jichž práv se projektovaná stavba jakkoli dotýká, zahrnuje v to i ony, kteří cestou vyvlastnění přidrženi býti mají k tomu, by svůj majetek k účelu stavby této přenechali (§ 4).
Řízení v tomto posledním stadiu přikázáno jest zemské správě politické.
Jak z tohoto rozvrhu patrno není v prvém a druhém stadiu řízení pro námitky účastníků vůbec půdy nebo příležitosti. Účastníci schválením projetku vydaným dle § 2 cit. nař. dotčení mohou sice rozhodnutí toto u nejvyššího správního soudu potírati, ale nikoli, aby stížností domáhali se uznání, že k vůli ochraně jejich subjektivních práv, v něž zamýšlená stavba má zasáhnouti, nemá býti projekt povolen vůbec nebo ne tak. jak je zamýšlen, nýbrž mohou proti schválení tomuto vystupovati jen proto, že není tu všeobecných podmínek v § 2 předepsaných, na př., že není platného usnesení vlády dle § 2, že není schválení vysloveno ministerstvem příslušným, že není vyhověno požadavku § 2, odst. 2 cit zák. a pod.
Otázka věcné ochrany jejich subjektivních práv může býti předmětem jednání teprve ve stadiu třetím, ale ani zde není jim dán zákonný nárok na to, aby odporem svým projektované nebo schválené dílo zmařili nebo změny projektu vymohli (§ 4, odst. 1). Ke změně projektu k vůli ochraně jejich subjektivních práv může dojíti jen na základě dohody s projektantem, kterážto změna rovněž jako projekt původní, musí ministerstvy příslušnými býti schválena (§ 5, odst. 2).
Bez této dohody nemají účastníci ve svých právech dotčení nižádného jiného nároku, než na odškodnění peněžité za práva jim odňatá, resp. za břemena jim uložená (cit. § 4, odst. 1), o němž rozhoduje zvláštní komise dle § 6.
Již z tohoto stručného přehledu jest patrno, že v řízení dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 nemohou si jednotliví účastníci vůbec proti vůli projektanta toho vymoci, aby nařízeno bylo nezkrácené zachování jejich práv in nátura a aby proto projektant svůj projekt dle toho přizpůsobil a nemohou tudíž také úřady k rozhodování povolaní na nároky stran v tomto smyslu činěné vejíti. Právem proto nevšimlo si rozhodnutí místodržitelství v Praze jako zemské správy politické Národního výboru ze dne 24. listopadu 1918 č. 406536 nároku stěžovatelů, kteří žádali, aby nebylo dovoleno vzedmutí vody nad normální stav, resp. projektované zřízení jezu, ježto by prý tím vodojemy u továrny manželů Studničných byly potopeny, pokud se týče prameny pitné vody na jejich pozemcích zničeny a kteří navrhovali, aby na místě projektovaného jezu bylo povoleno jen zřízení náhonu.
Správně tudíž také i v odpor vzatý výnos ministerstva zemědělství tyto námitky, pokud se týče nároky prohlásil v řízení dle cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. za nepřípustné a odmítl tím pouštěti se do jejich věcného rozboru.
Uplatňovány-li jsou zase tytéž námitky i ve stížnosti na nejvyšší správní soud, musí býti stížnost tato, pokud je věcně rozvádí, již s hlediska § 2 a 5 zák. o spr. s. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 prohlášena za nepřípustnou, ježto o námitkách a nárocích oněch — a to, jak shora rozvedeno, právem — nebylo v pořadí instančním vůbec rozhodováno.
To platí i o návrhu, aby byl projekt učiněn závislým na takových podmínkách, jež předejíti musí každému nebezpečí a jež předem vylučují katastrofální škody, i o návrhu, aby jez u mostu bakovského vůbec nebyl zřízen a aby místo jezu povolen byl jen náhon a tím vyloučeno zdýmání vody v hlavním říčním toku. Při tom nutno vedle toho podotknouti, že pokud stěžovatelé tyto požadavky podepříti se snaží i poukazem na ohrožené veřejné zájmy nebo na zájem obyvatelstva osady Čihádek, postrádají také legitimace zájmy tyto před úřady zastupovati, takže i z tohoto dalšího důvodu nemůže se nejvyšší správní soud s těmito vývody stížnosti zabývati.
Zbývá tudíž ještě:
a) námitka, že mělo schvalovací řízení překotně a bezprostředně před převratem předsevzaté býti úřady československé republiky znovu provedeno,
b) námitka, že pravý břeh řeky Jizery nebyl komisionelně ohledán, ježto prý vlastníci přilehlých pozemků nebyli vyrozuměni,
c) že poučení místodržitelského výnosu, že vyloučen jest opravný prostředek, bylo nesprávno.
Námitka prvá jest v podstatě řízena proti rozhodnutí ministerstva orby ze dne 23. září 1918 č. 50612, jež stranám oznámeno bylo výnosem místodržitelství ze dne 24. října 1918 č. 357254, do něhož si nikým nebylo stěžováno a jež tudíž stalo se formelně pravoplatným.
Strany vznesly námitku tuto v řízení u místodržitelství, jež na podkladě onoho rozhodnutí ministerského bylo k tomu cíli zahájeno, aby v něm vyřízeny byly otázky, jež dle výroků shora podaných spadají ,v třetí stadium celé akce.
Námitkou touto musil a měl se rozhodující úřad obírati, ježto v ní obsaženo jest tvrzení o domnělé neplatnosti a neúčinnosti rozhodnutí ministerského, které jest nezbytným podkladem řízení, jež dle § 4 má provedeno býti zemskou vládou.
Naříkané rozhodnutí, jež celé odvolání odmítlo jako nepřípustné, prohlásilo tím zmíněnou námitku za nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud nemohl ve výroku tomto shledati nižádné protizákonnosti.
Domnělá neplatnost a neúčinnost ministerského rozhodnutí ze dne 23. září 1918 č. 50612 odvozována z okolnosti po vydání tohoto výnosu nastalé, t. j. ze státního převratu, jenž prý sebou přinesl nutnost jiného nazírání na potřeby státu a jiné orientace v otázce ochrany zájmů veřejných.
Avšak třebas i nebylo lze upříti velikého významu, jaký měl státní převrat pro všechny otázky veřejného interesu, nelze přece nikde najíti oporu v platných zákonech pro náhled, že by i jednotlivým stranám soukromým z této okolnosti vzcházel subjektivní nárok na to, aby jistá rozhodnutí bývalými rakouskými úřady platně i pro země československého státu vydaná, byla prohlášena za neplatná a nezávazná.
Není-li však tu subjektivního práva stran, není také strana legitimována k námitkám, jež existenci takového práva by předpokládaly a byla proto důvodně i námitka ad a) jako nepřípustná odmítnuta.
ad b) Pokud vývody námitky ad b) uplatňují, že měl býti někdo ještě vedle stěžovatelů k řízení volán, jest stížnost v tomto bodě odmítnouti, ježto stěžovatelé práva těchto třetích osob nemohou zastupovati; pokud však v této námitce obsažena jest i výtka neúplnosti řízení ve zjišťování všech škod, jež z provedení podniku stěžovatelům hrozí, jest námitka tato prekludována, poněvadž stěžovatelé ani v jednání samém nižádného doplnění provedeného šetření nenavrhovali ani v odvolání na ministerstvo řízeném námitku tuto nevznesli.
ad c) Co se týče poučení o opravných prostředcích, připojeného k rozhodnutí místodržitelskému, neshledal nejvyšší správní soud nutností obírati se otázkou, zda a pokud rozhodnutí toto bylo jen nálezem expropriačním dle posledního odstavce § 5 cis. nař. z r. 1914, či zda obsahovalo i rozhodnutí jiná, proti kterýmž není cesta instanční uzavřena, poněvadž i kdyby poučení toto bylo bývalo nesprávno, stěžovatelé tím nižádné újmy právní neutrpěli.
Podaliť své odvolání, které jim nebylo jako nepřípustné vráceno, nýbrž předloženo k rozhodnutí ministerstvu, jež o něm svůj příslušný nález vydalo.
Pro nedostatek porušení subjektivních práv jest však i dovolání se k správnímu soudu v tomto bodě dle § 2 zák. o spr. s. a contr. vyloučeno.
Bylo proto stížnost z části jako neodůvodněnou, z části jako nepřípustnou zamítnouti.

Citace:

č. 194. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 402-406.