Č. 278.

Úrazové pojišťování dělnictva: * Povinností úrazového pojištění podléhají všichni dělníci závodu i tehdy, je-li rozdělen na několik oddělení a předpoklady pojistnou povinnost zakládající (§ 1, odst 4 zák. úraz.) dány jsou jen při oddělení jednom, předpokládajíc, že oddělení ta tvoří jediný závod ve smyslu § 1 zák. úraz.
(Nález ze dne 23. prosince 1919 č. 231.)
Prejudikatura: víd. nál. ze dne 22. ledna 1915 č. 461. Budw. č.10718 A a ze dne 12. listopadu 1915 č. 7108, Budw. č. 11111 A a j.
Věc: Fa Josef Adler a synové v Plzni proti býv. c. k. ministerstvu pro sociální péči ve Vídni stran povinnosti k úrazovému pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím uznalo bývalé c. k. ministerstvo sociální péče ve Vídni souhlasně s rozhodnutím místodržitelství v Praze ze dne 14. července 1916 č. 20/c/2466/3 ai 1915, že závod stěžující si firmy, obchod en gros se zbožím krátkým, galanterním a stávkovým a výroba prádla, byl výměrem úrazové pojišťovny v Praze z 2. června 1915 č. kat. 640/59 právem prohlášen za povinný pojištěním a správně byl zařazen do nebezpečenské třídy, při čemž úřad zejména podotkl, že žádané omezení pojistné povinnosti na zřízence zaměstnané při výrobě prádla jest nepřípustno, ježto podle § 1 zákona o úraz. poj. živnostenské závody, v nichž používá se strojů poháněných silou elementární, stran všech závodových dělníků podrobeny jsou povinnosti úrazového pojištění.
Stížnost u býv. c. k. správního dvoru soudního ve Vídni podaná a jím nejvyššímu správnímu soudu v Praze jako nyní příslušnému postoupená obrací se proti rozhodnutí ministerstva toliko, pokud jím vyslovena pojistná povinnost označeného závodu; námitek proti zařazen do nebezpečenské třídy neobsahuje. Ve stížnosti se uvádí: Stěžující si firma provozuje v domě č. 217 v Plzni obchod ve velkém s krátkým zbožím stávkovým a výrobu prádla. Obchod nalézá se v přízemí, v prvém patře a několika místnostech patra druhého, kdežto výroba prádla umístěna jest v jedné místnosti druhého patra a jest samostatným, místně odloučeným oddělením podniku. V tomto oddělení pro prádlo užívá se nůžek elektricky poháněných. Správní úřady uznaly za pojištěním povinné nejen 2 přistřihače s oněmi nůžkami pracující, nýbrž veškeré zřízence podniku, a to jak zřízence oddělení pro prádlo, tak i zřízence obchodu. To shledává stížnost neodůvodněným, ježto ony elektrické nůžky nelze zařaditi pod pojem »hnacího přístroje« nebo »stroje« ve smyslu úraz. zák. a to tím méně, ježto elektrická síla odebírá se z městského elektrického vedení. Leč i kdyby používání nůžek zakládalo pojistnou povinnost, mohla by se tato povinnost vztahovati jen na oba přistřihače nebo nanejvýše na zřízence zaměstnané při výrobě prádla, nikoli však na veškery zřízence obchodu, kteří do místnosti, kde jsou ony nůžky, vůbec nepřicházejí a tudíž nějakému ohrožení jimi nejsou vydáni.
Nejvyšší správní sond uvážil o stížnosti toto:
Zákon o úrazovém pojištění podrobuje předpisem § 1, odst. 4, al. 2 (zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. na r. 1888, ve znění upraveném zák. z 29. dubna 1912 č. 96 ř. z.) povinnému pojištění živnostenské podniky, při nichž užívá se takových hnacích přístrojů, které hnány jsou živelní silou. Nerozeznává ani, zdali a v jaké míře při tom vzniká nebezpečenství, ani zdali ona živelná hybná síla získává se v rámci toho kterého podniku nebo mimo něj. Nemají proto nijaké opory v zákoně vývody stížnosti popírající, že by nůžky poháněné silou elektrickou, tedy zajisté silou živelnou, pod ustanovení onoho předpisu náležely a jich užívání pojistnou povinost odůvodňovalo.
Pokud pak stížnost tvrdí, že i v případě, odůvodňuje-li užívání všech nůžek pojistnou povinnost, může tato povinnost vztahovati se toliko na dva postřihače s nimi pracující anebo nanejvýše na zřízence při výrobě prádla zaměstnané, nikoli však na zřízence obchodu, shledal ji nejvyšší správní soud neodůvodněnou.
Jak ze znění § 1 zák. úr. vyplývá, podrobuje zákon povinnosti pojistné veškery dělníky podniků v odstavci 1, 2 a 4 tohoto § vyznačených. Že při podnicích náležejících pod ustanovení odst. 4 — a o takový jde v daném případě — nelze po rozumu zákona omezovati pojistnou povinnost na zaměstnance, kteří vydáni jsou nebezpečenství s prací strojní spojenému, jest nade vší pochybnost zřejmo z předpisu odst. 3, který takovéto omezení stanoví toliko pro hospodářské podniky polní a lesní. Tím méně ovšem jest možno omezovati povinnost pojistnou na dělníky, kteří přímo při zařízení strojním jsou zaměstnáni, pokud se týče jeho používají.
Jestliže pak konečně stížnost — připouštějíc aspoň podmínečně pojistnou povinnost dělníků zaměstnaných při výrobě prádla — popírá naprosto, že by povinnost ta mohla se vztahovati také na zaměstnance obchodu, ježto prý tu jde o zcela samostatná spolu nesouvisející oddělení podniku, uvážil naproti tomu nejvyšší správní soud toto:
Stěžující si firma sama mluví o dvou odděleních téhož podniku, obě umístěna jsou v téže budově, dílem i témže patře. Ale ani po stránce provozovací není tu takového odloučení obou oddělení, jež by přecházení zaměstnanců z jednoho oddělení do druhého vylučovalo; to vysvitá z vlastních údajů firmy, zejména z ministerského rekursu, v němž se uvádí, že zřízenci výrobny prádla donášejí hotové prádlo do místností pro obchodní oddělení určených. Rovněž i živnostenský inspektor potvrdil, že přecházení dělníků a zřízenců ve veškerých místnostech není nijak omezeno. Se zřetelem k těmto okolnostem jest zcela odůvodněný názor, z něhož správní úřady vycházely, že totiž jde tu o jediný závod ve smyslu § 1 zák. úraz.; vývody stěžující si firmy nasvědčují jedině tomu, že závod rozdělen je ve dvě oddělení do jisté míry samostatná. Tato okolnost jest však pro spornou otázku pojistné povinnosti zcela nerozhodna. Neboť ze zásady §em 1 úraz. zák., jak shora vyloženo, vytýčené, že totiž pojištění podrobeni jsou veškeří dělníci závodu povinného (s jedinou výjimkou stran podniků polních a lesních stanovenou), vyplývá jako důsledek, že pojistná povinnost vztahuje se na veškery dělníky téhož závodu i tehdy, je-li rozdělen na dvě nebo více oddělení a předpoklady pojistnou povinnost zakládající dány jsou jen při oddělení jednom.
Jsou tedy všechny stížnosti vznesené námitky proti naříkanému rozhodnutí neodůvodněny i bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 278. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 569-571.