Č. 20.

Vojenské zaopatření: 1. Ministerstvo zemské obrany, odpírajíc příslušníkům zemřelého důstojníka zaopatřovací požitky dle zákona ze dne 27. dubna 1887 č. 41 ř. z., nečiní pouhé prohlášení jako strana, nýbrž rozhoduje jako správní úřad. Může tedy rozhodnutí jeho nejvyšším správním soudem býti přezkoumáno. — 2. Podmínkou nároku na vojenské zaopatření dle § 1 lit. a) zákona právě zmíněného je zjištění, zda smrt nastala za okolností, uvedených v tomto předpisu zákonném, nikoli pouze, zda nemoc a úmrtí přivedeny byly zvláštností vojenské služby.
(Nález ze dne 29. ledna 1918 č. 143).
Věc: Barbora Fialová (adv. Dr. Leopold Schmclka z Prahy) proti býv. c. k. ministerstvu zemské obrany ve Vídni o zaopatřovací požitky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako zákonu odporující.
Důvody: Manžel stěžovatelčin, povolaný dnem 27. července 1914 jako nadporučík k činné službě v ozbrojené moci, byl do konce dubna 1916 zaměstnán jako hospodářský důstojník v dělostřelecké dílně v Praze, od té doby pak u stavebního oddělení ve Feldbachu a zemřel 16. května 1916 od růže na nose a obličeji, vzniklé malým zraněním sliznice nosové či od ochrnutí srdce, touto chorobou přivoděného.
Vdově a dětem byly prozatímně poukázány vojenské zaopatřovací požitky od 1. června 1916; výnosem ze dne 12. září 1916 čís. 18617 bylo pak vysloveno, že není zákonného nároku na vojenské zaopatřovací požitky; zároveň bylo nařízeno, aby byla podána žádost předepsaná pro případy zaopatření z milosti.
Po provedení dalších šetření byly zaopatřovací požitky koncem prosince 1917 zastaveny a stěžovatelce na žádost o opětné přikázání těchto požitků sděleno výnosem z 10. dubna 1918 č. 5317, že její žádosti za přiznání zaopatřovacích požitků nelze vyhověti.
Na opětné žádosti, zejména k podání ze dne 14. dubna 1918 čís. 950 bylo se stěžovatelkou sděleno výnosem ze dne 4. května 1918 čís. 9563, že vojenské zaopatřovací příspěvky jen prozatím do té doby byly přikázány, až ze žádosti o příspěvky, doložené průvody, bude zjištěno, že příspěvky ty jí skutečně náležejí. K tomu dodáno, že dle spisu o zaopatření předloženého velitelstvím domobrany v Brně bylo lékařsky zjištěno, že příčina úmrtí není v souvislosti se zvláštností vojenské služby, neboť tvoření se nežitu na nose a z toho vzniklá růže jest nemoc, která se objevuje také v míru. Poněvadž dle toho není předpokladů zákona ze dne 27. dubna 1887 ř. z. č. 41, musily příspěvky jen prozatímně poukázané býti zastaveny. Žádosti, podané dne 9. června 1916 u c. k. ministerstva války za přiznání vojenské vdovské pense a příspěvků na vychování dětí, nemohlo ani cestou milosti býti vyhověno, poněvadž zaopatřovací příspěvky poskytnuté knížetem ze Schwarzenbergů převyšují vojenské zaopatřovací platy, jaké by v daném případě byly vypláceny.
Stížnost nastupuje proti tomuto výnosu pro nezákonnost a nedostatečné řízení a navrhuje jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud uvážil, že dle shora vylíčeného děje výnos ze 4. května 1918 jest první vyřízení, kterého se stěžovatelce o zastavení vojenských zaopatřovacích příspěvků a jeho důvodech dostalo a kterým také o jejích podáních za opětné přiznání zaopatřovacích příspěvků bez odkazu k dřívějším výnosům bylo uznáno. Dle čl. 7 zák. ze dne 27. dubna 1887 ř. z. č. 41 pověřen byl provedením tohoto zákona ministr zemské obrany; dle prov. nařízení téhož ministra ze dne 22. září 1887 ř. z. č. 118, odst. 3, přísluší přiznání zaopatřovacích požitků vdovám a sirotkům po důstojnících zemské obrany a domobrany ministerstvu zemské obrany. Uznalo-li tedy toto ministerstvo v určitém případě, že příslušníkům zemřelého důstojníka nárok na ony požitky nenáleží, není to pouhé prohlášení strany o nároku na ni vzneseném, nýbrž rozhodnutí příslušného úřadu správního o nároku sporném, k jehož přezkoumání jest nejvyšší správní soud příslušný. Námitka nepříslušnosti tohoto soudu zástupcem pohnaného úřadu při veřejném ústním líčení vznesená jeví se tudíž neodůvodněnou.
Stejně nemá podkladu poukaz téhož zástupce na rozhodnutí ze dne 12. září 1916 č. 18617, vyslovující, že stěžovatelce zákonný nárok na vojenské zaopatření nenáleží, neboť jednak nelze prokázati, že tento výnos stěžovatelce vůbec byl sdělen, jednak byly stěžovatelce požitky do 31. prosince 1917 bez závady vypláceny, takže neměla příčiny ke stížnosti, jednak, jak shora vytčeno, obsahuje výnos ze dne 4. května 1918 rozhodnutí ve věci samé, neodvolávající se na platné zamítnutí dřívější. Též námitka, že není tu právního poměru mezi stěžovatelkou a státem odporuje přímo zákonu, který v čl. 1 a násl. zřejmě mluví o zaopatřovacím nároku vdov a sirotků, uznává tudíž veřejnoprávní nárok těchto vdov a sirotků po zemřelých důstojnících na zaopatření.
Dlužno proto přezkoumati věc samu. Nejvyšší správní soud i tu shledal, že naříkané rozhodnutí není zákonem odůvodněno, neboť nezáleží na tom, zda nemoc, na kterou důstojník zemřel, jest nemocí také v míru se vyskytující, objevujíť se rány střelné, zlomeniny kostí a j. choroby stejně v míru, jako ve válce. Podmínkou nároku na vojenské zaopatření jest dle § 1 lit a zák. z 27. dubna 1887 ř. z. č. 41 pouze ta okolnost, zda choť stěžovatelem onemocněl a zemřel za předpokladů, vyznačených v tomto zákonném ustanovení.
Naříkané rozhodnutí opírá se však o lékařský posudek z 5. srpna 1916, který prohlašuje, že nemoc, přivodivší v tomto případě smrt, vyskytuje se i v míru a se zvláštností služby vojenské nesouvisí; zakládá se tedy na nesprávném právním názoru, že pouze nemoci a úmrtí přivoděné zvláštností vojenské služby odůvodňují nárok na vojenské zaopatření a opomenulo v důsledku tohoto názoru vyšetřiti a za spolupůsobení strany zjistiti, zda smrtelná choroba vypukla za okolností v § 1 lit. a cit. zák. vytčených. Musilo tudíž rozhodnutí to dle § 7 zák. o správním soudu býti zrušeno.

Citace:

č. 20. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 79-81.