Č. 189.

Úřednictvo: * Bylo-li jmenování provedeno se zpětnou platností k určitému datu dřívějšímu, rozhoduje pro zařazení ve status ve smyslu § 37, odst. 1. služ. pragm. toto datum dřívější.
(Nález ze dne 24. září 1919 č. 4519)
Věc: Dr. Jan Tiegl v Praze proti ministerstvu vnitra v Praze o zařazení ve status.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem presidia ministerstva vnitra v Praze ze dne 30. listopadu 1918 č. 294 byl stěžovatel, do té doby policejní komisař v Praze, povolán službou do ministerstva vnitra a jmenován ministerským tajemníkem se systemisovanými požitky 7. hodnostní třídy státních úředníků dnem 30. 1istopadu 1918.
Dekretem téhož presidia ze dne 24. prosince 1918 č. 999 jmenováni byli ministerskými tajemníky ve stavu ministerstva vnitra Dr. Ladislav Sapara, Josef Nuc a Hugo Kubát, do té doby místodržitelští tajemníci, s platností ode dne 28. října 1918.
Dále jmenováni, ministerskými tajemníky ve stavu ministerstva vnitra dekretem téhož presidia ze dne 24. prosince 1918 č. 1000: Josef Houdek, Dr. Antonín Tobíšek a Dr. Otakar Fischer, vesměs ministerští místotajemníci, Rudolf (Šiška, Dr. Václav Šaroch, Dr. Karel Beran a Dr. Václav částek, vesměs místodržitelští tajemníci, a konečně dekretem téhož presidia ze dne 29. prosince 1918 č. 1096 Dr. Otto Eisenstein, místodržitelský tajemník, a sice všecky tyto osoby s platností od 30. listopadu 1918. V pořadovém seznamu o 7. hodnostní třídě konceptních úředníků politických v ministerstvu vnitra dle stavu ze dne 31. prosince 1918 sestaveném uvedeni byli úředníci jmenovaní dekretem ze dne 24. prosince 1918 č. 999 na místě 1. až 3., úředníci jmenovaní dekrety ze dne 24. prosince 1918 č. 1000 a ze dne 29.prosince 1918 č. 1056 na místě 4.—11., stěžovatel pak na místě 12.
Seznam pořadový dán byl súčastněným úředníkům k nahlédnutí a potvrdil stěžovatel, že tak učinil dne 11. dubna 1919.
Proti zařazení svému podal dne 12. dubna 1919 rozklad k presidiu ministerstva v Praze, kteréž vyřízením ze dne 6. května 1919 č. 4549 prohlásilo, že o rozkladu tom nemůže býti jednáno, poněvadž by opatřením stěžovatelem požadovaným — aby totiž byl zařazen na místě 4. před úředníky uvedenými na místě 4.—11. — zasaženo bylo do práv, jichž zmíněným zařazením nabyli pravoplatně úředníci v pořadovém seznamu pod č. 4.—11 uvedení. Při tom bylo podotknuto, že pro ustanovení pořadí byly vzaty za základ dosud platné předpisy § 37 služ. pragm. — Úředníci, uvedení v pořadovém seznamu pod č. 4.—11., konali až na jednoho u ministerstva vnitra službu již přede dnem 30. listopadu 1918 a byli proto jmenováni se zpětnou platností k tomuto dni. Je-li pro určení pořadí dle § 37, odst. 1 služ. pragm., praví se ve výnose dále, směrodatnou doba, strávená s charakterem té které třídy hodnostní, musí býti tento účinek tím spíše přiznán skutečnému jmenování do dotyčné třídy hodnostní, i když se stalo se zpětnou platností. Při určení pořadí stěžovatelova musilo se tudíž postupovati podle odst. 2, bodu 1, uvedeného paragrafu.
Do tohoto zařazení a do vyřízení právě zmíněného podaná stížnost k nejvyššímu správnímu soudu dovozuje v souhlase s vývody rozkladu, že stěžovatel byl dne 30. listopadu 1918 jmenován jako první úředník ministerstva vnitra, že od té doby mu příslušela hodnost ministerského tajemníka, kdežto osoby uvedené pod č. 4.—11. pořadového seznamu staly se jimi teprve později, byvše dne 30. listopadu 1918 ještě vesměs v 8. třídě hodnostní, ve které byli službou do nového ministerstva povoláni.
Protože pak pořad hodnostní třídy určuje dle zákona (§ 37 služ. pragm.) v prvé řadě doba, skutečně v hodnostní třídě strávená a teprve v druhé řadě rozhodují i okolnosti v 2. odst. § 37 uvedené, měl býti stěžovatel dle svého mínění zařazen před ministerským tajemníkem Houdkem. Jmenování úředníků se zpětnou platností, jako se stalo v tomto případě, jest novum a mohlo míti význam jen pro přiznání platu již od 1. prosince 1918 a pro zařazení dle odst. 1 § 37 služ. pragm. Jinak by mohl i dnes ještě jmenován býti někdo ministerským tajemníkem s platností od 30. listopadu 1918 a zařazen v pořadovém seznamu před stěžovatelem, čímž by se předpisy služební pragmatiky o zařazování staly illurorními.
Stěžovatel brojí také proti názoru min. vnitra, že o rozkladu nemohlo býti jednáno pro pravoplatnost přiznaného pořadí, jelikož se pořadový seznam právě podáním rozkladu nestal pravoplatným a poukazuje na předpis § 39 služ. pragm.
Navrhuje se zrušení rozhodnutí presidia ministerstva vnitra ze dne 6. května 1919 č. 4549 jako nezákonného. Nejvyšší správní soud musil si nejprve rozřešiti dvě formelní otázky, než mohl přikročiti k meritu věci t. j. 1. je-li již vyčerpán pořad instanční; čehož zákon v § 2 a 5 o správním soudu nezbytně vyhledává, má-li kompetence nejvyššího správního soudu býti dána a 2. zda tu není vady ve stylisování stížnosti, jež by nejvyššímu správnímu soudu bránila, ve věc samu se pustiti.
První otázka byla vyvolána tím, že chef ministerstva vnitra, na kterého se stěžovatel v prvé řadě s prosbou o pomoc obrátil, odmítl jednati o této záležitosti z důvodu, že již stanovení pořadí ministerstvem vnitra jest konečné a pravoplatné.
V § 39, odst. 3 služ. pragm. jest sice stanoveno, že úředníci nespokojení s pořadím jim přiznaným mají do 14 dnů podati stížnost chefovi centrálního úřadu.
Avšak toto ustanovení, jak plyne z prvého odstavce tohoto předpisu, má na mysli jen případy, že úřad, který pořadí stanovil, jest nižší než příslušný úřad centrální.
Vychází-li určení pořadí od ministerstva sama, pak nemůže přijíti předpis tento k praktické platnosti, ježto vzhledem k osobní soustavě, na které spočívá organisace ministerstev, nelze činiti rozdílu mezi »ministerstvem« a »ministrem« jako chefem úřadu tohoto.
Nebylo tudíž proti rozhodnutí ministerskému stížnosti další, toto rozhodnutí v prvé stolici jest i vyřízením konečným, proti němuž jen stížnost na nejvyšší správní soud přísluší.
Stěžovatel rozpoznal správně tento stav právní označiv svoji stížnost na chefa ministerstva vnitra jen »rozkladem«, chybuje však, když v závěrečné prosbě v stížnosti na správní soud žádá toliko zrušení výnosu, jimž tento rozklad se zamítá.
Při přesně formalistickém stanovisku měl by nejvyšší správní soud vlastně jen výrokem tohoto zamítavého rozhodnutí o rozkladu se zabývati a prohlásiti, že proti vyřízení ministerstva vnitra ze dne 14. března 1919 čís. 2247/pres. není stížnosti podáno a tudíž, že vyřízení toto jest v právní moci.
Nejvyšší správní soud však z této formelní vady stížnosti takovou konsekvenci proto neodvodil, že stížnost dle rubra i dle obsahu se patrně obrací také proti posléz zmíněnému rozhodnutí a že byla podána do 60 dnů, počítajíc i od doručení rozhodnutí tohoto.
Co se věci samé dotýče, nutno především zdůrazniti, že nikdo již jmenováním úředníkem nenabývá určitého nezměnitelného pořadí služebního, nýbrž toliko nároku, aby až k zřizování seznamu úředníků ve smyslu § 39 služ. pragm. dojde, bylo na něho pozíráno dle direktiv v § 37 t. z. uvedených.
Jmenování stěžovatele samo nemohlo zejména nikterak zabrániti tomu, aby příslušní činitelé jmenovali i později do téže třídy hodnostní téhož služebního odvětví osoby, které mají příznivější podmínky pro zařazení, než jakých on svým jmenováním si zjednal.
Otázkou zůstává jen to, zda touto příznivější podmínkou pro zařazení ve smyslu § 37, jest také přiznání zpětné účinnosti jmenování pozdějšího k nějakému datu dřívějšímu. O případu tomto se arciť § 37 sám o sobě nezmiňuje, mluvě toliko o době služební strávené v dotčené hodnostní třídě buď jako úředník pro tu třídu jmenovaný, nebo charakterem této třídy nadaný.
Avšak z jiných ustanovení je patrno, že zákon nejenom zásadně připouští možnost, aby úředníci byli jmenováni se zpětnou platností, nýbrž že přiznává orgánům jmenovacím i právo, aby úředníkům nově jmenovaným poskytly dřívější pořadí, než jaké by jim dle data skutečného jmenování příslušelo, pokud jde o zařazení nebo povýšení do vyššího stupně služného.
V příčině prvé možno uvésti ministerské nařízení ze dne 17. srpna 1916 č. 263 ř. z., jež mluví o jmenování praktikantů se zpětnou platností, v ohledu druhém jest obzvláště citovati § 50, odst. 3 služ. pragm., jenž centrální úřad zmocňuje, aby za zvláštních okolností povolil i vpočítání určité doby pro zařazení nebo pro postup do vyššího stupně služného.
Tyto předpisy nelze pojímati jako výjimky z pravidla, nýbrž spíše jal o projev a uplatnění zásady všeobecně uznané, že v právu jmenovati úředníka leží i oprávnění úředníku tomu propůjčiti určité výhody, které přesahují ony, jež zákon sám s jmenováním spojuje.
Zásada tato stojí proti stanovisku stížnosti, jež chce úřadu jmenovacímu upříti právo, aby určil výhodněji den, ke kterému se pojí všechny účinky, jež zákon na jmenování připíná, a tím způsobil, že od tohoto dne počítá se ona doba, kterou § 37 uznává jako »čas strávený v dotčené hodnostní třídě.« Práva toho využil jmenovací úřad ohledně osob v seznamu pod č. 4.—11. uvedených, prohlásiv den 30. listopadu 1918 za den, od něhož počítá se zařazení jejich v hodnostní třídu 7 konceptního úřednictva ministerského. Ježto stěžovatel byl rovněž 30. listopadu 1918 do téže hodnostní třídy téhož odvětví služebního jmenován, přijdou co do otázky vzájemného pořadí stěžovatele a osob vzpomenutých k platnosti toliko momenty v druhém odstavci § 37 služ. pragm. uvedené, které však, jak stěžovatel nepopírá, pro přednost osob oněch mluví.
Byl proto stěžovatel správně po rozumu § 37, až za těmito zařazen a jeví se tudíž stížnost do toho podaná bezdůvodnou.

Citace:

č. 189. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 389-392.