Č. 108.

Administrativní řízení: 1. Při rozhodování úřadu správního o prejudiciální otázce soukromého vlastnictví možno opírati se o právní domněnku, že vlastníkem jest držitel. — 2. Rozřešení prejudiciální otázky soukromoprávní úřadem správním může býti přezkoumáno nejvyšším správním soudem toliko v mezích §u 6, odst. 2. — 3. Úřad správní, povolaný k řešení otázek do jeho kompetence spadajících, jest oprávněn pro obor svůj řešiti prejudiciální otázku práva soukromého, aniž se tím předbíhá řešení téže otázky pořadem práva soukromého.
(Nález ze dne 19. května 1919 č. 1884.)
Věc: Moric Hohenlohe-Schillingsfürst, majitel velkostatku Poděbrad (adv. Dr. Emil Herrmann z Prahy) a Antonín Karel a spol., osadníci ve Volárně u Jestřábí Lhoty (adv. Dr. Arnošt Arnošt z Prahy) proti Zemské správní komisi království Českého za súčastněnou stranu obec a osadu Jestřábí Lhotu adv. Dr. Ant. Klouda z Prahy) o užívání obecních nemovitostí ve Lhotě Jestřábí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení, pokud se týče velkostatku poděbradského (bačovského); jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Útraty stranou súčastněnou účtované se nepřisuzují.
Důvody: Rozhodnutím zemského výboru král. Českého ze dne 31. října 1911 č. 101198 uloženo bylo obecnímu výboru obce Jestřábí Lhoty, aby usnesl se na tom, přísluší-li užívání t. zv. obecních pozemků lhoteckých celé obci či jen osadě Jestřábí Lhotě. Obecní výbor Jestř. Lhotecký usnesl se pak ve schůzi konané 29. března 1912, že pozemky v usnesení tom vyjmenované — kteréž s jinými ještě pozemky zapsány jsou v knih. vložce čís. 74 kat. obce Jestřábí Lhoty podle trhové smlouvy ze dne 29. března 1805 jako vlastnictví »obce Jestřábí Lhoty« — jakož i kolna hasičská »jest jměním osady Lhotecké a že přísluší dle dávných zvyku jmění tohoto užívati pouze osadě Jestřábo-Lhotecké.«
Okresní výbor po vykonaném šetření výslechem pamětníků zamítl stížnosti velkostatku Poděbrad-Bačova a osadníků Volárenských a potvrdil uvedené usnesení obecního výboru, dle něhož užívání t. zv. obecních pozemků Lhoteckých, zapsaných v knihovních vložkách obce lhotecké čís. 34 a 74 přísluší výhradně osadě Lhotecké s vyloučeními osady Volárny a velkostatku Poděbradského (bačovského).
Zemská správní komise král. Českého vykonavši dne 7. listopadu 1916 nové šetření zamítla usnesením svým ze dne 22. prosince 1916 č. 146008 společnou stížnost ředitelství velkostatku Poděbrad-Bačova a osadníků Volárenských a potvrdila rozhodnutí okresního výboru a poukázala v důvodech rozhodnutí svého k tomu, že otázka soukromého vlastnictví k pozemkům, o něž tu jde, zůstává nedotčena, a že předmětem rozhodování jest pouze otázka správy majetku obecního, zda užitků z nemovitostí oněch má býti výhradně užíváno pro osadu Jestřábí Lhotu nebe pro celou místní obec.
Stížnosti do rozhodnutí toho majitelem velkostatku Poděbrad-Bačova a osadníky Volárenskýmí k správnímu dvoru soudnímu ve Vídni podané vytýkají, že samosprávné úřady překročily meze své příslušnosti, řešíce otázku ryze soukromoprávní sporného vlastnického práva k nemovitostem připsaným knihovně obci Jestřábí Lhotě, jejíž součástí je osada Volárna, která — dle vývodů stížnosti velkostatku — nabyla spoluvlastnického práva k nemovitostem těm. Obě stížnosti vytýkají dále vadnost řízení pro nedostatečné vyšetření závažných okolností, pro pominutí průvodních návrhů a proto, že předpoklady, na nichž naříkané rozhodnutí spočívá, nejsou ve spisech dostatečně založeny.
Stížnost osadníků Volárenských popírá existenci osady Jestřábí Lhoty jako právního subjektu.
Stížnost velkostatku dovozuje, že pozemky panské patří ode dávna, dříve než vznikla osada Volárna, ke katastrální a politické obci Jestřábí Lhotě a že proto musí být účastný výhod ve smyslu § 76 ob. zříz. pro osadu Jestřábí Lhotu naříkaným rozhodnutím založených, pokud není dokázáno, že pozemky ty patří k osadě Volárně.
Správní dvůr soudní ve Vídni rozhodl o stížnostech nálezem ze dne 11. listopadu 1918 č. 9334, že naříkané rozhodnutí ve příčině účastenství velkostatku Poděbradského na užitcích nemovitého majetku osady Jestřábí Lhoty se pro vadné řízení zrušuje, ostatně že se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Oba stěžovatelé dovolávají se rozhodnutí nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud uznávaje se podle zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. výlučně příslušným k rozhodnutí o stížnostech, v této věci podaných, založil nález svůj na těchto úvahách:
Podnět k rozepři, již jest nyní rozhodnouti, zavdalo zřizování rozpočtů obce Jestřábí Lhoty a s nimi souvislé luštění otázky, zdali a po- kud příjem ze sporného nemovitého majetku jako příjem celé obce místní má zařazen býti do rozpočtu této obce či zda a pokud příjmy tyto jen jako výnos jmění pouze osadě Jestřábí Lhotě náležejícího mohou býti pojaty toliko do rozpočtu této osady. Rozhodnutí této otázky, jež nepochybně vzhledem k ustanovením §§ 31, 74 a 75 ob. zříz. spadá v obor vlastní působnosti autonomních orgánů, vyžadovalo arciť luštění prejudiciální otázky, zdali majetek dotčený jest ve vlastnictví místní obce Jestřábí Lhoty či jen oné její části, která zahrnujíc v sobě území obecní s vyloučením pozemků t. zv. Volárny a pozemků velkostatku poděbradského (bačovského) representuje pro sebe zvláštní samostatný subjekt po rozumu § 107 ob. zříz. pro Čechy. Pro řešení tohoto sporu jest nerozhodne, zda tato část místní obce jest již nebo byla dříve konstituována jako osada dle § 108 ob. zříz. či nikoli, a jsou tudíž všechny důsledky, jež ve stížnostech jsou odvozovány z té okolnosti, že správa jak oné části nazvané osadou Jestřábí Lhota, tak i zbytku zahrnutého názvem osady Volárna nemá svého zvláštního jmění, že dosud jen jediný rozpočet byl zřizován pro celou místní obec a pod., pro otázku spornou bez významu a ceny.
Jest arciť pravda, že ona prejudiciální otázka, na jejímž rozhodnutí závisí i vyřízení otázky hlavní, jak jest nakládati v hospodářství obecním s příjmy zmíněných sporných nemovitostí, jest jako otázka soukromého vlastnictví otázkou práva soukromého, o níž konečný a vykonatelný nález vynésti může a smí toliko řádný soud.
Tím však není nikterak vyloučeno, aby i úřad správní k otázce té zaujal stanovisko a ji na tolik rozřešil, pokud rozřešení toho potřebuje, aby mohl učiniti výrok svůj v kompetenci jeho nesporně spadající.
Jest tudíž námitka nepříslušnosti k řešení této otázky proti úřadům správním ve stížnostech vznesená bezdůvodnou a to tím spíše, že naříkaný výnos výslovně zdůrazňuje, že výrok jeho platiti má této otázce jen jako nutné premisi pro závěr o sestavování obecního rozpočtu a súčtování příjmů dotčeného obecního majetku a že jejím zodpovídáním nemá se nikterak předbíhati jinému snad rozhodnutí vyvolanému pořadem práva soukromého.
Tento jen obmezený dosah a význam rozřešení prejudiciální otázky spadající v jinou kompetenci působí, že rozhodnutí toto nelze pojímati jinak než jen jako nutný logický závěr, který si úřad správní utvoří o rozhodném poměru právními, jenž pro vlastní hlavní otázku se jeví jen součástkou skutkové povahy, tedy v podstatě jen jako zjištění onoho procesního materiálu, na jehož podkladě se má státi vyřízení otázky hlavní. Je-li pak rozřešení prejudiciální otázky soukromého práva učiněno předmětem stížnosti na nejvyšší správní soud vznesené, nemůže soud tento úsudek správním úřadem: utvořený ve věci samé přezkoumati. Brání tomu netoliko předpis § 3, lit. a) zák. o správním soudě, nýbrž i předpis § 6, odst. 1 téhož zákona, jenž zásadně nařizuje, aby zjištění v naříkaném rozhodnutí obsažená byla položena za podklad i rozhodnutí nejvyššího správního soudu.
Jest proto nejvyššímu správnímu soudu možno dotčené zodpovídání prejudiciálních otázek, které jako otázky hlavní se kompetenci žalovaného úřadu vymykají, přezkoumati pouze a jedině s hlediska § 6, odst. 2 cit. zák., to jest nejvyšší správní soud smí toliko zkoumati, zda úřad správní nevycházel při svých zjištěních z předpokladů spisy nedoložených neb obsahu spisů odporujících či zda při sebrání potřebného materiálu nesběhla se nějaká podstatná vada formální.
V rámci této zákonné příslušnosti nejvyššího správního soudu nenalézá také místa možnost přezkoušeti otázku, zda a proč úřad správní poskytl jednotlivým prostředkům přezvědným přednost před jinými prostředky, či zda mohl a směl přiložiti určitým předloženými průvodům větší či menší váhy důkazní. Ze všech těchto důvodů nemohl nejvyšší správní soud obírati se námitkami stížnosti uplatňujícími, že výslechy pamětníků nepodávají dostatečného důkazu o okolnostech za zjištěné pokládaných nebo že jen výpovědi některých pamětníků byly za rozhodně uznány nebo že úřad přiznal větší průvodní moc a význam pro zjištění sporné otázky výpověděm pamětníků než rozpočtům a účtům obecním.
Zkoušeje tak v těchto mezích připuštěných §em 6, odst. 2 uvedeného zákona zodpovědění uvedené prejudiciální otázky, zda lze sporný nemovitý majetek pojímati za vlastnictví toliko osady Jestřábí Lhoty, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Hledě k předpisu § 323 o. z. o., jenž brání, aby držitel věci nucen byl dokazovati titul práva vlastnického a jenž tudíž stanoví jakousi praesumptio juris, že na straně poctivého držitele jest i vlastnictví, stačilo dojista i v případě tomto, sebraly-li správní úřady dostatečný materiál, z něhož mohly si utvořiti závěr, že sporné jmění nebylo ve správě a držbě celé místní obce Jestřábí Lhoty, nýbrž že bylo v držbě osady Lhotecké.
V té příčině zjistil okresní výbor podle souhlasné výpovědi několika pamětníků, kteří slyšeni byli za účasti stran, že na pastvinách obecních pásti a z hliníků a písečníků materiál bráti dovoleno bylo jedině osadníkům Lhoteckým, kdežto osadníkům Volárenským v užívání takovém bylo bráněno nebo bylo jim jen za poplatek dovoleno bráti písek a štěrk z pozemků obecních, dále že z výnosu pozemků rozoraných uhrazovány byly zpravidla jen výdaje na osadníky Lhotecké připadající, tak zejména že placeno bylo sobotales a školné jen za osadníky Lhotecké, kdežto osadníci z Volárny platili sobotales i školné ze svého a do obecní pokladny, což také obecní rozpočty a roční účty z let 1889—1859 potvrzují, že také v roce 1878 na stavbu školy vypsaná přirážka byla vybírána od osadníků Volárenských, za osadníky Lhotecké však zapravena z výtěžku pozemků sporných, že z výtěžku toho uhrazen byl náklad na pořízení stříkačky, kolny, obecní váhy, obecního domku, hospodářského náčiní a zejména značný náklad na zřízení vodovodu, kterýchž zařízení užívají výhradně osadníci Lhotečtí, že osadníci Volárenští byli vůbec vylučováni z účasti na užitcích z pozemků obecních a že nepodali odporu proti uvedenému upotřebování užitků těch na prospěch osady Lhotecké z obecních účtů patrnému, a že výlohy na opravu cest, na posla i jiné výdaje v osadě své zpravidla sami ze svého nesli. Bylo-li takto bezvadným způsobem zjištěno, že přes to, že jsou v knize pozemkové sporné pozemky připsány »obci Jestřábí Lhotě« a tudíž celá obec jest knihovní držitelkou, nicméně uvedené rozhodné činy držební vykonávány byly toliko osadou Jestřábí Lhotou a na její prospěch, možno zjištění toto pokládati za dostatečný podklad utvořeného závěru o vlastnictví k pozemkům sporným, a to tím spíše, když ještě bylo vyšetřeno, že pozemky zapsané v knih. vložce č. 74 byly v r. 1805 získány do vlastnictví obcí Jestřábí Lhotou, která tehda nezahrnovala v sobě ještě území dnešní Volárny, a že pozemky zapsané v knih. vložce č. 34 byly koupeny za výnos pozemků dříve již nabytých, tedy opět od obce Jestřábí Lhoty v jejím původním rozsahu. Nebylo tudíž třeba zabývati se všemi oněmi vývody stížnosti, které dospěti se snaží z jiných okolností skutkových k opačnému úsudku nebo na to poukazují, že nebyly provedeny důkazy o okolnostech jiných nebo že použito bylo průvodů na otázky jiné se vztahujících, při čemž znovu jest zdůrazniti, že stěžovatelům zůstává vyhrazeno, aby, tvrdí-li v zastoupení osady Volárny, že vlastnictví sporných pozemků nepřísluší toliko osadě Jestřábí Lhotě, nýbrž i osadě Volárně, všechny své vývody pro toto stanovisko uplatnili před řádným soudem povolaným k rozhodnutí o žalobě na určení práva vlastnického ku sporným nemovitostem.
Veden těmito úvahami neshledal nejvyšší správní soud, že by závěr žalovaného úřadu, že sporné nemovitosti jsou osadním jměním osady Jestřábí Lhoty, byl v odporu se spisy nebo že by spočíval na nedostatečně vyšetřeném skutkovém podkladu, a neshledal proto také, že by odporovalo zákonu rozhodnutí o závěr ten se opírající, kterými se přiznávají užitky sporných nemovitostí osadě Jestřábí Lhotě, vyřízení sporu o vlastnictví před řádným soudem se však vyhrazuje.
Pokud jde o velkostatek poděbradský (bačovský), o němž usnesení obecního výboru ze dne 29. března 1912 vůbec nemluví, vyslovil teprve okresní výbor jako stolice druhá, že vedle osady Volárny i velkostatek poděbradský (bačovský) jest z užívání sporných pozemků vyloučen.
Rozhodnutí to bylo odůvodněno tím, že dvůr Bačov byl zřízen krátce před r. 1864 a že proto panství Kolínské nemohlo pozemků obecních užívati přímým způsobem a že obec Jestřábí Lhota bráníc se proti užívání pozemků těch se strany usedlíků Volárenských demonstrovala tím i proti velkostatku, a to nejen jako proti původnímu držiteli pozemků osazených, nýbrž i jako proti držiteli pozemků v obci vůbec.
Nález naříkaný potvrdil v celku rozhodnutí okr. výboru, avšak neodvolal se na jeho důvody, nýbrž připojil své vlastní odůvodnění, jež se však ani slovem nezmiňuje o poměru velkostatku poděbradského k sporným pozemkům.
Zbývá tudíž toliko prostý výrok z rozhodnutí druhé stolice převzatý, že velkostatek poděbradský (bačovský) z užívání sporných pozemků jest vyloučen. Výrok tento jest však tak neurčitý a nejasný, že každé přezkoumání co do své důvodnosti činí nemožným.
Zůstavuje především pochybnosti o tom, zda velkostatek poděbradský z užívání onoho má býti vyloučen z důvodů subjektivních, poněvadž je velkostatkem, či zda důvodem vyloučení tohoto jest, že nemá v osadě Jestřábí Lhotě nižádných pozemků, jež by oprávnění jeho k užívání nemovitostí oněch zakládaly.
Z výroku onoho není dále patrno, co rozuměti sluší pod slovem »užívání« pozemků, o něž jde, kterážto nejasnost padá tím více na váhu, že pokud jde o použití téhož výrazu pro osadu Volárenskou výraz tento nahrazuje — jak z vývodů hořeních patrno — slovo »vlastnictví«.
Výklad takový však při velkostatku jest nemožný, poněvadž v poměru mezi osadou Jestřábí Lhotou a velkostatkem nebylo o otázce vlastnické řeči.
Mělo-li však zněním dotčeného rozhodnutí býti vysloveno, že velkostatek jako součást osady Volárenské sdílí s ní co do vlastnictví a užívání pozemků sporných stejné právní postavení, pak by bylo spatřovati ve výroku tomto i nález, že pozemky velkostatku, pokud jsou v místní obci Jestřábí Lhotě, náležejí vesměs k osadě Volárenské a nikoli k osadě Jestřábí Lhotě, pro kterýž nález však není ani ve spisech žádného dostatečného podkladu, ani v naříkaném rozhodnutí jakéhokoli odůvodnění.
Bylo proto v tomto bodě rozhodnutí naříkané pro podstatnou vadu řízení dle § 6 odst. 2 zák. o správním soudě zrušiti, ostatně však z důvodů shora uvedených stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 108. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 240-245.