Č. 243.

Zabírání bytů: * Dle § 6, č. 4 nař. o zabírání bytů z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. lze zabrati i součást bytu užívanou za skladiště, led jenom tehdy, lze-li ji samostatně obývati nebo tak upraviti, aby mohla býti samostatně obývána.
(Nález ze dne 21. listopadu 1919 č. 5742.)
Věc: Adolf Buchmuller v Žamberku (adv. Dr. Václav Knop ze Žamberku) proti okresní správě politické v Žamberku o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Městský úřad v Žamberku zabral stěžovateli byt o jednom pokoji, a to dle udání obsaženého v odporu stěžovatelově proti rozhodnutí I. stolice podaném po ústním jednání a šetření na místě samém. Byt ten byl, jak ze spisů lze seznati, zabrán proto, že ho používá majitel domu za skladiště.
Proti tomu namítal stěžovatel ve svém odporu, že zabraného pokoje potřebuje, poněvadž v něm má uloženo zboží, pro které nemá jinde suché místnosti a jež nemůže ve svém malém krámě uložiti.
Místností touto musí procházeti do druhého pokoje, kterého pro sebe používá a zde má svůj nábytek.
Okresní správa politická nevyhověla odvolání stěžovatelovu, poněvadž zmíněný pokoj jest déle 4 neděl používán za skladiště, nesloužil tomuto účelu před 1. srpnem 1917, důsledkem čehož rozhodnutí v odpor vzaté odpovídalo předpisům nařízení z 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n.
Stížnost proti rozhodnutí k nejvyššímu správnímu soudu vznesená popírá správnost předpokladu žalovaným úřadem za základ rozhodnutí vzatého, poněvadž stěžovatel nepoužíval zabrané místnosti výhradně za skladiště, nýbrž měl v ní i lože, umývadlo a jiné nutné nářadí a přespával v ní. Jako majitel domu má stěžovatel nárok aspoň na dvě obytné místnosti. Stěžovatel používá bytu zatímně sám, rodina jeho však přesídlí též v brzku do Žamberku a bude obě místnosti obývati. Mluví-li zákon o místnostech sloužících za skladiště, má na mysli místnosti úplně samostatné a oddělené, v daném případě jedná se však o součást bytu, ze dvou místností sestávajícího, jež pouze jedním vchodem jsou opatřeny a tudíž současně dvěma nájemníky obývány býti nemohou, když se do druhé místnosti zvláštní vchod udělati vůbec nedá.
Nejvyšší správní soud uvážil takto:
Naříkané rozhodnutí spočívá na skutkovém předpokladu, že jde o obytnou místnost užívanou za skladiště, že tedy zabrání její odůvodněno jest ustanovením § 6, č. 4 cit. nařízení. Je-li úřad dle tohoto ustanovení oprávněn zabrati celé byty, nemůže mu hledě k účelu nařízení o zabírání bytů odepřeno býti právo zabrati i části bytu, které se nepoužívá k obývání, nýbrž toliko za skladiště. K zabrání části bytu užívané za skladiště lze však přikročiti jenom tehdy, lze-li jí přiznati povahu bytu t. j. bytu samostatného nebo možno-li aspoň tak ji upraviti, aby mohla býti samostatně obývána, předpokládajíc, že po zabrání tomto i byt původní zůstane schopným k samostatnému obývání a nepozbude-li tedy povahy bytu.
V daném případě jde nesporně o součást bytu za skladiště užívanou, neboť stěžovatel v řízení administrativním sám doznal, že měl v ní uloženo zboží a netvrdil, že i této místnosti užíval ke svým bytovým účelům. K námitce teprve ve stížnosti uplatňované, že měl stěžovatel v zabrané místnosti i lože a že tam přespával, nemohl nejvyšší správní soud jako k nepřípustné novotě při svém rozhodování přihlížeti (§ 5 zák. o správním soudě).
Ježto však stěžovatel, jak v odporu proti rozhodnutí I. stolice, tak i ve stížnosti tvrdil, že musí zabranou místností procházeti do druhého jemu ponechaného pokoje, jenž není skladištěm a který mu k obývání slouží a že přestane býti tato druhá místnost samostatným bytem, poněvadž se do ní zvláštní vchod z věnčí vůbec zříditi nedá, bylo povinností úřadu okolnost tuto před vydáním naříkaného rozhodnutí za spoluúčasti strany zjistiti.
Opomenutí tohoto zjištění jest podstatnou vadou řízení podmiňující zrušení naříkaného rozhodnutí po rozumu § 6 zák. o správním soudě

Citace:

č. 243. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 497-498.