Č. 30.


Vyživovací příspěvek: 1. Závislost rodiny na příjmech povolaného není dotčena tím, že živnost hostinskou, kterou povolaný provozoval před nastoupením vojenské služby osobně a z níž se podstatně uhrazovala výživa rodiny jeho, provozuje na dále po jeho odchodu manželka jeho.
(Nález ze dne 5. února 1919 č. 732.)
Věc: Antonie Matoušova na Blatech proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Stěžovatelka byla se svým nárokem na vyživovací příspěvek pro sebe a své 3 děti ve věku od 10 do 13 let okresní komisí zamítnuta a rozhodnutí to bylo naříkaným rozhodnutím potvrzeno z důvodu, že výživa manželky a dětí nebyla vzhledem k výnosu živnosti a domu závislá na příjmech povolaného manžela. Podle stavu spisů byl skutkový podklad rozhodnutí tento: Povolaný jest vlastníkem dvou domů, z nichž jednoho jest užíváno rodinou a provozuje se v něm živnost hostinská, druhy jest pronajat za 200 K ročně. Majetek ten jest stížen knihovními dluhy v částce 14600 K. Živnost hostinská provozuje se dále i po odchodu manželově k vojsku bez náhradní síly, ale rozsah její jest pro poměry za války nastalé ztenčen a obmezen. Příjem povolaného dani podrobený vyšetřen byl za rok 1916 částkou 3366 K, za rok 1917 částkou 2466 K. Tyto výsledky konaného šetření byly stěžovatelce sděleny a ona se přiznala, dodavši, že dluhuje ještě dále neknihovně 2000 K.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu vytýká se, že hostinská živnost nevede se neztenčeně dále a že výživa rodiny závisela na výdělku povolaného ze živnosti hostinské, který činil 10 K denně a jeho povoláním zcela odpadl.
Žalovaný úřad založil své rozhodnutí výhradně na skutkové podstatě, že výživa rodiny povolaného nebyla závislá na příjmech jeho a to vzhledem k výnosu živnosti a domů.
Nejvyšší správní soud může se tedy obírati jedině otázkou závislosti, nedotýkaje se podmínky další, zda-li výživa rodiny povolaného jeho odchodem k vojsku byla ohrožena.
Že by výživa rodiny na příjmech povolaného nebyla závisela, dalo by se tvrditi jen tenkráte, kdyby bylo zjištěno, že výživa rodiny před nastoupením manžela a otce k vojsku byla hrazena ze zdrojů jiných, nežli z příjmu povolaného, tedy především z vlastních příjmů stěžovatelky a dětí. V tomto směru vychází však ze spisů na jevo, že děti vlastních příjmů neměly, stěžovatelka pak že jest majitelkou dvou domů, z nichž jeden obýván jest výhradně rodinou a proto na uhrazování výživy rodiny ničeho nenese a druhý jest pronajat za 200 K roční činže. Netřeba zvláštního důkazu, že z částky takové nelze uspokojiti životních potřeb stěžovatelky a tří dětí a že tedy výlohy na výživu rodiny musily býti hrazeny ze zdrojů jiných.
Ze spisů jest patrno, že rodina povolaného živila se podstatně z výnosu živnosti hostinské. Tuto živnost však provozoval povolaný jako majitel její až do svého nastoupení k vojsku osobně, byla tudíž zdrojem příjmu jeho, výnos ze živnosti té docílený osobní prací povolaného byl jeho příjmem (§ 2, odst. 2 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.).
Právní povaha takového výnosu ze živnosti jako příjmu z práce povolaného se nezměnila tím, že po odchodu povolaného k vojsku stěžovatelka provozovala živnost dále, poněvadž pro posouzení závislosti, již zákon stanoví jako první podmínku nároku na přiznání vyživovacího příspěvku, rozhoduje skutečný stav před nastoupením do služby vojenské a pozdější výdělek z vlastní práce žadatelovy — jak § 2, odst. 1 cit. zák. výslovně stanoví — nárok na výživné nevylučuje. Pokud tedy žalovaný úřad popřel závislost rodiny na příjmech povolaného vzhledem k výnosu jeho živnosti hostinské, a z této příčiny odepřel rodině příspěvek vyživovací, založil své rozhodnutí na mylném názoru právním a bylo tudíž naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o spr. s. jako nezákonné.
Citace:
č. 30. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 97-99.