Pokud není pro ten který případ v zákoně jinak ustanoveno, jest stranám přes to, že obě jsou členy organisací uzavřevších kollektivní smlouvu, nicméně volno, ujednati si individuelní služební smlouvu odchylnou od smlouvy kollektivní a to bez rozdílu, zda byla úchylka učiněna ve prospěch zaměstnance nebo zaměstnavatele.

Rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 24. června 1924 č. j. Rv I 562/24 byla vyslovena zásada, že když obě strany jsou členy organisací uzavřevších kollektivní smlouvu služební, lze úchylku od smlouvy kollektivní ujednati jen ve prospěch zaměstnance, nikoli však ve prospěch zaměstnavatele.
Rozhodnutím téhož soudu ze dne 6. března 1925 č. j. Rv II 892/25 vyslovena naopak zásada, že úchylku takovou ujednati lze i ve prospěch zaměstnavatele.
V obou případech uvažována otázka ta jen pro obor a s hlediska § 6 odst. 2 zák. o obch. pom. a § 114 odst. 4. živn. ř.
Vzhledem k tomuto přímo protichůdnému stanovisku obou rozhodnutí byla presidiem nejvyššího soudu tato sporná otázka předložena plenárnímu senátu jmenovaného soudu, který se usnesl na hořejší právní větě a to z těchto důvodů:
Především dlužno pojednati o případnostech, jichž zákonná úprava smlouvu kollektivní připomíná, a potom teprve o případnostech, kde tomu tak není.
O smlouvě kollektivní či hromadné činí zmínku především zákon o obchodních pomocnících v § 6 odst. 2 a v § 114 odst. 4.
§ 6 odst. 2. zák. o obch. pom. stanoví sám výslovně, že kollektivní smlouva platí jako ujednání (t. j. nahrazuje smlouvu individuelní) potud, pokud strany úmluvou nestanovily něco jiného. Předpis tento vychází tudíž jak z úplné volnosti, tak také z úplné rovnosti stran: neomezuje je nijak v právu volné disposice, nýbrž zachovává jim možnost učiniti individuelní smlouvu služební odporující smlouvě kollektivní (volnosti a nestanoví nižádnou výhodu, nižádnou prerogativu pro jednu nebo druhou stranu služebního poměru, zejména také ne pro zaměstnance (rovnost) a není tedy vůbec způsobilý tvořiti nějaké právo nutící, pročež také není pojat do §u 40 téhož zákona, v němž se uvádí předpisy nadané mocí práva nutícího ve prospěch zaměstnance a už tím jest celá kontroverse v podstatě své pro obor zákona o obch. pom. rozřešena. Neboť, aby se mohlo říci, že individuelní smlouva nesmí v neprospěch zaměstnance stanoviti úchylku od smlouvy kollektivní, musil by zákon napřed odejmouti stranám volnost disposice, což však se zde nestalo, jak právě kladný obsah § 6 odst. 2 a negativní obsah § 40 dokazuje.
Když ale zákon sám takto takové ujednání připouští, nemůže už proto na něm shledáváno býti nic nemravného. Než uvažujeme-li o otázce věcně, dospějeme dokonce k názoru, že připuštění takových ujednání je přímo hospodářsky oportunní, ne-li docela nezbytné. Jednak možno jest, že zaměstnanec jest ještě začátečník anebo pro tělesné vady neb jinou značné zmenšenou způsobilost pracovní silou méněcennou, které nelze ani při největší liberálnosti slušně přiznati nárok na stejnou mzdu jako ostatním zaměstnancům, takže, kdyby zákon individuelní ujednání nepřipouštěl, mělo by to za následek, že zaměstnavatel by takovému zaměstnanci to dobrodiní, které mu přijetím do služby neb práce za mzdu jeho osobním kvalitám přiměřenou, ač výše mzdy kolektivní nedosahující, prokazuje, nucen byl odepříti, takže osoba taková zaměstnání hledající by zůstala bez zaměstnání a bez výživy, připadajíc na obtíž státu, protože rozmnožujíc řady nezaměstnaných, neb obci, protože spadajíc mezi osoby požívající práva chudinství. Ale i naopak mohlo by nepřipuštění míti neblahé hospodářské následky zase pro zaměstnavatele a ovšem tím opět i pro zaměstnanectvo. Může jíti o mladý podnik, který se hospodářsky teprv ujmouti a zakotviti snaží, postrádaje však potřebných finančních prostředků musí se zatím ve všem, tedy i ve mzdách, uskrovniti, nebo mohou postihnouti podnik třeba již zdárně existující různé rány a pohromy, jež mohly by přivoditi jeho ruinování, kdyby nenapjal všecky síly, ku kterémuž napětí bude pravidelně také náležeti snížení mezd, ale nelze pochybovati, že tak bude lépe i pro samo zaměstnanectvo, když se snížení podrobí a části mzdy své vzdá, přispěvši takto k udržení závodu a tím pramene své výživy, kdežto příkrou neústupností závod hnán by byl v úpadek, jednostejno, zda neústupnost by měla původ a důvod svůj ve vůli zaměstnanectva nebo ve vůli zákona.
Dokud pro tyto a podobné případy hrozící účastníkům hospodářskou kalamitou není v zákoně opatřena přiměřená předvídaná úprava, do té doby nelze také do všeobec. předpisu § 6 odst. 2 zák. o obch. pom., jenž zněním svým žádné výjimky nedopouští, výjimky takové ani vinterpretovávati ani jinak vnášeti. Posud řád práva majetkového jest řádem soukromoprávním, jak se za celá tisíciletí historicky vyvinul, zůstavuje v zásadě stranám právo, upraviti poměr svůj podle vlastní souhlasné vůle, a kde se od této zásady uchyluje, je to právě odchylka, tož vždy předpis contra rationem juris, jenž nemůže býti rozšiřován, neboť pořád platí stará regule Paulova Dig. kn. 50 tit. 17 de div. reg. jur. 141 quod contra rationem juris receptům est, non est persequendum ad consequentias, třeba že v moderní době tyto výjimky značně se množily a třeba že množení toto dlužno pozdraviti jako sociální pokrok, pokud daná společnost svým mravním uschopněním pro něj již zralá jest. Teprve v řádu kolektivistickém, jenž právě jest protivou řádu individualistického, jest naopak zase zásadou úprava veřejnoprávní, nedopouštějící volné disposice soukromé, leč výjimkou, pročež zde zase tato výjimka nedovoluje rozšiřování. Ale i náš majetkový řád jest posud řádem soukromoprávním a individualistickým, jenom že arci reformovaným ve směru novodobých ideí sociálních, římskému právu téměř neznámých, agrární otázku vyjímaje.
Jako § 6 odst. 2 zákona o obch. pom. má obdobné ustanovení i § 114 b) odst. 4 živn. řádu, předpisující, že smlouva sjednaná mezi společenstvem živnostníků a jejich pomocnictvem — to byl prý v zákoně vzpomenutý případ smlouvy kolektivní - má sice pro strany náležející k společenstvu a pomocnictvu závaznou platnost, to však opět jen potud, pokud pořadem smlouvy nebyly učiněny odchylné úmluvy, při čemž opět se rozeznává, zdali úchylka jest na prospěch zaměstnanci či zaměstnavateli.
S tímto ustanovením dospěli jsme k výmluvnému potvrzení hořejšího našeho stanoviska. Zákon ze dne 12. prosince 1919 č. 29 Sb. z. a n., upravující poměry domácké práce, stanoví totiž v § 21, že kolektivní smlouvy v oboru domácké práce platí za součást každé smlouvy, která byla ujednána příslušníky organisací, jež kolektivní smlouvu, zvanou tam tarifní, uzavřely (odst. 1) a praví pak v odst. 3, že »pro obor působnosti tohoto zákona«, to jest tedy pouze zákona o domácké práci, »neplatí ustanovení odst. 4 § 114 b) živn. řádu«. Z toho jasně zřejmo, že předpis odst. 4 § 114 b) živn. ř. všude jinde vyjma právě obor domácké práce zůstal úplně v platnosti, zejména platí tedy dále pro všecky živnosti živnostenskému řádu podrobené, jichž je nekonečná řada, pokud nejsou provozovány »domáckou prací«, kterou ovšem lišiti dlužno od domácího průmyslu (čl. V lit. e) úv. pat. k živn. ř., § 1 odst. 5 živn. ř. a Budw. 1019 A, § 78 a) živn. ř. a § 5 lit. c) zák. o živn. soud.).
Tím více ale zůstal v platnosti i náš § 6 odst. 2 zákona o obch. pom., jenž s domáckou prací vůbec co činiti nemá, z čehož podle paroemie exceptio firmat regulam jde, že dovolávati se hořejšího ustanovení zákona, o domácké práci jako nějaké zásady, která by měla všeobecnou platnost a byla prolomila opačnou zásadu zákona o obch. pom., naprosto nelze.
Ale ještě v jiném směru je § 21 zákona o domácké práci poučný. Právě proto, že zákon dobře ví, co shora šíře vyloženo, že taková kolektivní smlouva jest s to, podnik za jistých nepříznivých konstellací neb konjunktur ruinovat, poskytuje v odst. 2 každé smluvní straně prostředek, aby se z ni vyzula, stanově, že po vydání řádu — rozuměj řádu domácké práce podle §u 18 — odporujícího hromadné smlouvě, může každá strana smlouvu tu vypověděti na 6 neděl, bez ohledu na jinak smluvenou dobu její platnosti, ač není zcela jasno, kdo se tu míní »smluvní stranou«, zda strany služebního poměru nebo kolektivní smlouvy a ani tisky 1586 a 1968 věc neosvětlují. Rád domácké práce jest souhrn usnesení ústřední komise týkajících se poměrů domácké práce, zejména mzdových a pracovních, tedy souhrn opatření úředních, při nichž na všecky směrodatné poměry náležitý zřetel bráti předepsáno jest (§§ 14—17) a jichž potom každý zaměstnavatel na prospěch zaměstnance šetřili musí, aniž by dovoleno bylo soukromou úmluvou (na rozdíl od smlouvy kolektivní) se od ní odchýliti (§ 18). Tato nevyzutelná závaznost řádu jest něco jiného, než závaznost smlouvy kolektivní, neboť známo, že úřední předpisy pro obor soukromoprávních poměrů vyžadují a také požívají tak intensivní závaznosti, že všecku odporující jim dispositivní činnost stran vylučují, jako na př. maximální ceny a jiná opatření lichevního práva.
Ale hlavní věcí je, že §em 21/3 zákona o domácké práci vyřazen jest § 114 b) odst. 4 živn. ř. z poměrů domácké práce naprosto, tudíž nejen v neprospěch zaměstnance, ale také v neprospěch zaměstnavatele, zachována tedy parita stran. Mělo-li by se tedy zákona užíti analogicky, ač, jak ukázáno, to nelze, musela by se analogie vztahovati i na tuto paritu, což znamená, že doložka §u 6 odst. 2 zákona o obch. pom. »pokud nebylo ujednáno něco jiného« byla by výkladem škrtnuta, k čemuž nejsme oprávněni. Že smlouva individuální uzavřená mimo rámec smlouvy kolektivní nemůže za platného řádu pokládána býti za smlouvu proti dobrým mravům, plyne dále mocně také z toho, že není posud žádného zákonného předpisu, jenž by nutil účastníka, aby se stal členem organisace, a že tudíž, jak na straně zaměstnavatelů, tak zaměstnanců, jsou extranei, tak zvaní outsiders, divocí, kteří nejsouce členy žádné organisace, nejen mají úplnou volnost, ale přímo odkázáni jsou výlučně na smlouvy individuelní.
Podle toho všeho dlužno tedy vyčkati dalšího vývoje zákonodárství. Dosud § 6 odst. 2 zákona o obch. pom. nebyl nijak změněn, ale pakli tomu tak, tož zajisté musí míti smysl pořád stejný, jaký měl dřív, takový musí míti i nyní a byť byl vývoj kolektivismu nevím jaké síly a jakého stupně dosáhl. Jaký ale smysl má a jak mu vždy bylo rozuměno, o tom třeba nahlédnouti jen do bohaté judikatury v příručnici Mayera-Grünberga (1915 u Manze) str. 59, podle níž kolektivní smlouva může býti z platnosti vyřazena specielní úmluvou a to i mlčky dohоdnutоu a že platnosti také specielní úmluvy nevadí ani zákaz její v kolektivní smlouvě obsažený. Docela tak ale také nauka. Stačí tu odkázati na důkladné dílo Mayer-Grünberg (Manz 1911) str. 90—92, kteří citují i význačná místa z motivů. Ustanovení to připojil národohospodářský výbor poslanecké sněmovny, jenž kolektivní smlouvu charakterisoval jako úmluvu o druhu a objemu služeb, jakož i o výši úplaty a přiznal jí jen platnost dispositivní, nikoli nutící.
Individuelní či specielní úmluva převaluje tedy smlouvě kolektivní a není opačný náhled, že prý by se to příčilo dobrým mravům a sociálnímu cítění, aby zaměstnavatel zvláštním ujednáním mohl zaměstnance zbaviti výhod ze smlouvy kolektivní, nijak oprávněn, obsahuje již v sobě samém kontradikci: stalo-li se ujednání, tedy zaměstnanec souhlasil a tu pak nelze říci, že zaměstnavatel ho zbavil výhod.
Ovšem opačný názor omezuje neplatnost individuelní smlouvy toliko na případ, že je vůči smlouvě kolektivní na úkor zaměstnanci, nikoli je-li na úkor zaměstnavateli a tudíž zaměstnanci na prospěch: tu se však pořád přehlíží, že i to by bylo správným, jen kdyby § 6 odst. 2 zák. o obch. pom. byl zaměstnanci nějaké výhody poskytl a §40 téhož zákona byl tuto výhodu prohlásil za právo nutící, kdežto on vůbec § 6 v sobě neobsahuje.
K tomu ovšem dodati dlužno, že § 6 odst. 1 a 2 zák. o obch. pom. přejat byl do osnovy unifikovaného občanského zákona v §§ 1151 a 1152, k čemuž motivy výslovně prohlašují, že po zralé úvaze osnova ponechala stranám volnost, upraviti služební poměr odchylně od smlouvy kolektivní.
Mimo uvedené již předpisy zákona o obch. pom., živn. řádu a zákona o domácké práci odkazuje na smlouvu kolektivní také ještě zákon o nemocenských pokladnách ze dne 20. listopadu 1917, č. 457 ř. zák. v §u 6 lit. e) a zákon o domovnících ze dne 30. ledna 1920 č. 82 sb. v §u 9 a 18, avšak zda a pokud tyto specielní předpisy služební stanoví závaznost kolektivních smluv jako právo nutící a vylučující volnost disposice, zejména však také rovnost stran, dlužno ovšem i tu uvažovati jak ze znění těchto, předpisů samých a ostatního obsahu jednoho každého zákona (přímé ustanovení rovné §u 40 zák. o obch. pom. tu chybí), což však přesahuje již rámec vzniklé kontroversy a dlužno to tedy ponechati řešení konkrétních případů, až se v praxi vyskytnou, neboť do té doby by to bylo předčasné a ovšem i zbytečné. Právní věta shora položená odpovídá však i řešení těchto případů, ať vypadne kladně nebo záporně.
Naproti tomu platí, jak se samo sebou rozumí, disposiční volnost stran vůči smlouvě kolektivní ve všech těch případech, při jichž úpravě zákon o smlouvě kolektivní žádného ustanovení nemá, zmínky o ní nečině, neboť tu rovněž nezavdává obsah zákona žádné příčiny disposiční volnost stran omezovati.
Plenární rozhodnutí ze dne 24. listopadu 1925, pres. 544/25.
Dr. В.

Citace:

Pokud není pro ten který případ v zákoně. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 2, s. 73-78.