Rekursní stolicí v řízení o vyvlastnění pozemků podle §u 30 zák. ze dne 18. 2. 1878 č. 30 ř. z. není vrchní zemský soud. Příspěvek k čl. VIII. čís. 4 uvozov. zákona k jur. normě.

Vrchní zemský soud v Praze rozhodl meritorně o stížnosti podané do usnesení okres. soudu v Ž. v řízení o vyvlastnění pozemků po rozumu zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z.
K dovolací stížnosti zrušil nejvyšší soud napadené usnesení vrchního zem. soudu a uložil soudu prvé stolice, aby spisy předložil zem. civilnímu soudu v P., jemuž jako rekursnimu soudu podle zákona k rozhodnutí povolanému bude především rozhodnouti o stížnostech stran podaných z usnesení prvého soudu a to z těchto důvodů:
V zákoně ze dne 18. února 1878 čís. 30 ř. z. o vyvlastnění pro zřízení a provoz drah uvádí se (§ 30 citovaného zákona) vrchní zemský soud jako stolice rekursní; to odpovídalo arciť instančnímu postupu, který v době vzniku tohoto zákona dle tehdejších jurisdikčních předpisů platil, neboř vrchní zemský soud byl tehdy povolán rozhodovati jakožto rekursní stolice o všech rekursech bez rozdílu, týkaly-li se usnesení okres, soudů či soudů sborových.
V tomto instančním poměru nastala však změna uzákoněním jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895 čís. 111 ř. z., dle níž rozhoduje nyní v II. stolici o rozsudcích a usneseních okresních soudů příslušný krajský a zemský soud (§ 3 j. n.) a o rozsudcích a usneseních krajských a zemských soudů vykonávajících soudnictví v první stolici vrchní zemský soud (§ 4 j. n.).
O tom nesmí mýliti čl. VIII. odst. 4 uvozovacího zákona k jurisdikční normě, jímž shora citovaný zákon byl v platnosti zachován, neboť z doslovu tohoto článku jest zřejmý smysl zákona, že má sice na dále zůstati při příslušnosti soudů v případech tohoto vyvlastnění, ovšem ale při změněném instančním poměru, který citovanými předpisy nové jurisdikční normy zaveden byl.
Zachována byla v platnosti tedy jen věcná a místní příslušnost soudů, k rozhodování v tomto vyvlastňovacím řízení, nebylo však úmyslem tohoto zákonného předpisu nadále zachovati též někdejší příslušnost vrchních zemských soudů jako stolice rekursní jako výjimku z obecního instančního poměru soudů cit. předpisy §§ů 2—4 j. n. nově upraveného. (Srov. komentář Neumann I. strana 20 a rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu Gl. U. n. ř. l. 144, Právník 1899, strana 401, Boubela Zprávy 1899, stran 191.) Napadené usnesení jest tedy vydáno rekursním soudem v tomto případě absolutně nepříslušným a důsledkem toho zmatečné, pročež bylo je z podnětu podaných stížností pro tuto vadu z moci úřední zrušiti a usnésti se, jak shora uvedeno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2. října 1925 č. j. R I 816/25.
Dr. Grešl.

Citace:

Rekursní stolici v řízení o vyvlastnění. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 191-192.