Dělená vina při poranění automobilem. (§§ 1. a 2. zák. ze dne 9. 9. 1908 čís. 162 ř. z.) Z důvodů nejvyššího soudu: Žalovaný erár, jako vlastník automobilu, ručí podle § 1 zákona ze dne 9. srpna 1908 č. 162 ř. z. za škodu vzešlou žalobci poraněním. Tento zákon spočívá na zásadě abstraktního ručení za výsledek, který nezávisí na zavinění. Vlastní zavinění poškozeného nemá však býti bez významu pro povinnost k náhradě škody a proto stanovil zákon v § 2 odst. 1. a 4., že dokáže-li ten, kdo za škodu ručí, že škodlivá událost způsobena byla jen zaviněním poškozeného, nastává osvobození od ručení; vzešla-li však škoda nebo její objem z části také ze zavinění poškozeného, nastává osvobození od ručení jen ohledně této části a to tak, aby onu část škody, kterou si poškozený sám zavinil, také sám nesl. I v tomto případě běží o otázku, zdali si poškozený škodu z části zavinil, a jaký díl vzniklé škody jde podle § 2 odst. 4. aut. zákona na jeho vrub. V tomto případě možno přímo rozsah zavinění obou stran přirovnávati, protože řidič automobilu byl již trestně odsouzen a má na nehodě vinu. Ale i kdyby tomu tak nebylo, stačilo by zjistiti jen míru spoluzavinění žalobcova, protože zbytek šel by pak již podle zásady ručení za výsledek na vrub žalovaného. Ze zjištěného skutkového děje, totiž s jedné strany, že řidič jel od novoměstské radnice po Karlově náměstí k divisní nemocnici rychlostí nejméně 25 km, ač u kostela sv. Ignáce vúsfuje do náměstí Ječná ulice, a že dával výstražné znamení jednak na tomto místě, jednak asi 80 m před tímto místem; a s druhé strany, že s místa, kde žalobce proti kostelu sv. Ignáce do jízdní dráhy vstoupil, lze viděti blížící se automobil již od novoměstské radnice a že žalobce byl automobilem zachycen, sotvaže udělal dva až tři kroky do jízdní dráhy — správně nižší soudy vyvodily, že z části vzešla škoda také ze zavinění žalobcova a správně tento podíl určily na jednu čtvrtinu, takže zbytek tří čtvrtin jde na vrub, řidiče a vlastníka automobilu. I když však se uvažuje také o míře viny řidičovy, dojde se k témuž výsledku. Řidič jednal přímo proti předpisům pražského uličního řádu i proti předpisům §§ 45 a 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910 č. 81 ř. z., jeda neopatrně a nepřípustně rychle, neboť přípustná rychlost na křižovatce byla by jen 6 km a mimo ni jen 15 km, při čemž řidič musí míti svou rychlost tak v moci, aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena, musí v případě potřeby rychlost zmírniti nebo zastaviti, mohlo-li by dojíti k nehodě. Právem odkazuje odvolací soud na to, že řidič byl z podnětu této příhody rozsudkem brigádního soudu pro rychlou a neopatrnou jízdu odsouzen (§ 268 c. ř. s.) a že mu jako řidiči náleželo dbáti zvýšené opatrnosti a pozornosti podle § 1299 obč. zák. S druhé strany právem usoudil odvolací soud, že i žalobce nedbal obvyklé pozornosti, protože při náležité opatrnosti byl by mohl jednak výstražné znamení slyšeti, ale zvláště by byl mohl automobil na takovou vzdálenost viděti, aby byl buď včas přešel nebo zůstal stát. Nebylo by bývalo možno, aby byl zachycen automobilem již po dvou až třech krocích do jízdní dráhy, z čehož nutno souditi, že v době sestupu žalobcova do jízdní dráhy byl automobil již v těsné blízkosti. Právní posouzení věci soudem odvolacím jest v obou směrech bezvadné. Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. února 1926 čj. Rv I 1759/25. Dr. Grešl.