Podání žádosti samostatného světského duchovního správce, aby byl dán do výslužby z důvodů trvalé nezpůsobilosti k činné službě, zahrnuje v sobě se zřetelem na předpis § 9 zák. č. 50/1874 ř. z. o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické i resignaci na posavadní obročí.

Byl-li duchovní správce investován na určité obročí, nabývá práva na jurisdikci a nároku na místní příjmy s obročím spojené zásadně na tak dlouho, pokud nebyl převzat mezi kněze-deficienty, t. j. do výslužby. K tomu může dojíti podle § 9 zákona č. 50/1874 ř. z. o úpravě vnějších poměrů církve katolické jen tehdy, je-li jeho služební nezpůsobilost prokázána, vzdá-li se obročí a rozhodne-li příslušný státní a církevní úřad, že je ho přeložiti mezi kněze-deficienty. Podle toho jest tedy k dání do výslužby třeba projevu vůle samostatného duchovního správce, že se vzdá obročí a souhlasu jak státního, tak církevního úřadu. Převzetí do deficience jest pojmově neslučitelno s další správou církevního úřadu a s výkonem práv s tímto úřadem spojených. Zákon nepředpisuje určitou formu pro resignaci. Sluší proto míti za to, že podání žádosti za dání do výslužby zahrnuje v sobě i zřeknutí se obročí, ovšem pod podmínkou, že bude žadatel přijat do výslužby.
Nález ze dne 9. října 1937, č. 3815-3/35.

Citace:

Podání žádosti samostatného světského duchovního správce. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 9, s. 570-570.