Čís. 4132.

Ručení dle §u 1318 obč. zák. stihá i majitele místností, užívaných k jiným účelům, než bytovým, a nevztahuje se jen na věci, jež spadly z vnitra místnosti, nýbrž i na jiné věci, které jsou v souvislosti s používáním místnosti, byly nebezpečně vyvěšeny nebo položeny na stěně nebo jinde mimo byt (na př. vývěsní tabule).
(Rozh. ze dne 9. září 1924, Rv II 365/24.)
Žalobce byl poraněn padající vývěsní tabulí, umístěnou nad obchodem žalovaného. Žalobní nárok na náhradu škody nebyl uznán procesním soudem prvé stolice po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by ve věci znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání jest opodstatněno. Právně mylným jest názor nižších soudů, že majitel obchodu neručí za škodu z nebezpečného upevnění vývěsní tabule, a že ručení dle §u 1318 obč. zák. vztahuje se jen na případy, kdy něco vypadne z místnosti (bytu). § 1318 obč. zák. upravuje ručení majitele bytu a stanoví jako předpoklad ručení, že bylo z místností něco vylito nebo vyhozeno, nebo že věc, spadnuvší, byla pověšena nebo položena nebezpečně. Nutno obírati se tedy otázkou, zda vztahuje se ono ručení také na majitele jiných místností, nežli bytů, a v další řadě, zda má zákon na zřeteli jen věci, jež vypadly z bytu, či i věci mimo vlastní místnost jejím majitelem nebezpečně zavěšené nebo položené. V tom směru nelze však ulpěti na doslovu zákona a vyložiti ho tak, že majitel bytu neručí, vyvěsil-li na uliční stěnu mimo byt, nebo položil-li nebezpečně nějakou věc mimo vlastní místnost do uličního prostoru, po případě na řimsu a pod. Stejně nelze vyloučiti ručení majitele jiné místnosti nesloužící k účelu bydlení, nýbrž jinému účelu, na příklad kancelář, místnost obchodní, dílna a pod. Naopak logickým výkladem jak z dějin vzniku, tak i z účelu zákona nutno hájiti výklad rozšiřující, že ručení dle §u 1318 obč. zák. stihá i majitele místností, užívaných k jiným účelům, než bytovým a že vztahuje se i na věci, jež spadly nejen z vnitra místnosti, nýbrž i na jiné věci, které jsou v souvislosti s používáním místnosti, nebezpečně vyvěšeny nebo položeny na stěně nebo jinde mimo byt, tvoříce tak příslušenství nebo zařízení místnosti a sloužíce k jejímu užívání. Důvodem onoho ručení za škodu nezaviněnou jest jednak docílení bezpečnosti ulice pro chodce, jednak nesnadnost důkazu pro poškozeného, by vyhledal vinníka, který z místnosti něco vylil, vyhodil, tam nebezpečně položil nebo zavěsil. Právě z toho důvodu zákonodárce stanovil ručení snadno zjistitelného majitele místnosti, ponechávaje mu postih proti vinníkovi, jehož snadněji bude moci zjistiti, ale nemusí prozraditi. (Srovnej Zeilerův komentář § 1318 obč. zák. a bližší rozvedení v nálezu čís. 5192 Gl. U. nová řada). Ony ohledy vyžadují tedy, by neomezilo se ručení jenom na majitele bytu, nýbrž rozšířilo se i na majitele jiných místností, protože u nich dopadá týž zákonodárný důvod a, jak ve shora uvedeném nálezu nejvyššího soudu Vídeňského blíže jest rozvedeno, již v právu římském i majitelé jiných místností za škody podobné ručili a občanský zákonník v tom směru recipoval jen ručení dle práva římského. Týž důvod účelu zákona mluví i pro to, by ručení rozšířilo se nejenom na věci z vnitra místnosti vyhozené a vypadlé, nýbrž i na věci majitele bytu, které nebezpečně v důsledku užívání bytu položil nebo zavěsil mimo vlastní místnost. Tomu svědčí zejména i historie doslovu §u 1318 obč. zák. Původní návrh neměl ještě ustanovení o věcech nebezpečně zavěšených a položených, a věta dotyčná byla vsunuta teprve při superrevisi. Nelze se sice dopátrati z protokolů důvodu, ale zřejmě chtěl tím zákonodárce rozšířiti římsko-právní ručení, vztahující se jen na věci vylité nebo vyhozené, i na věci spadlé, tedy mimo vlastní nitro místnosti se nalézající. Že zůstalo v textu zákona slovo »majitel bytu« a »byt«, jest právě jen zbytkem původního užšího doslovu, a to podporuje úsudek, že zákonodárce chtěl ve shora naznačeném smyslu rozšíření i na věci, jež spadly nikoliv jen z vnitra bytu. Soudy nižší, vycházejíce z jiného právního stanoviska, obíraly se jen otázkou viny žalovaného na vyvěšení tabule, ale neobíraly se vůbec otázkou, zda tabule byla vyvěšena nebezpečně, spokojivše se zjištěním, že žalovaný dal tabuli upevniti odborníkem a prý proto nemusel na ni dozírati bez ohledu na to, zda bezpečnost vývěsu trpěla velkým otřásáním domu, způsobeným jízdou těžkých vozidel. V tom směru jest odůvodněna výtka kusosti řízení. Žalobce nabídl o tom, že tabule byla nebezpečně vyvěšena a upevněna, zejména vzhledem k otřesům, důkaz znalci. Žalovaný sám uvádí, že uvolnění tabule povstalo silnými otřesy a vzniknuvší takto trhlinou ve zdi a pak silným větrem. Ale tabule na takovém místě, vystaveném vlivům tak nepříznivým pro bezpečné upevnění, nutno upevniti zajisté tak, aby těmto vlivům vzdorovaly, a by bezpečnost chodců nebyla ohrožena. Zda stalo se to způsobem dostatečným, nebylo zjištěno ani v řízení civilním ani v řízení trestním. Stejně měly nižší soudy vzíti v úvahu, zda za takových okolností je potřebí častější prohlídky bezpečného závěsu tabule. Že trestní soud osvobodil natěrače, který tabuli připevnil, pokládaje za to, že provedl práci odborně, neváže civilní soud při posouzení otázky nebezpečnosti vůbec (§ 268 c. ř. s. a contr.). Nad to pak není vyloučeno, že nebezpečnost mohla nastati i po upevnění tím, že zeď pak dostala trhlinu následkem otřesů. V trestním řízení dále nebyl ani vzat ohled na to, zda obvyklé upevnění, jak se stalo při sporné tabuli, stačilo i na místě, vydaném následkem frekvence silným otřesům zdiva.

Citace:

č. 4132. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 214-216.