Čís. 4413.

Dopravní řád železniční.
Náklady, jež vznikly zadržením zásilky pro celní závadu, nejsou »útratami« přepravy ve smyslu §u 69 žel. dopr. ř.
Stojné a zdržné poplatky, třebas byly zaviněny celní překážkou, náležejí k vedlejším poplatkům, o nichž platí stejná pravidla jako o vlastním dovozném. Dráha jest povinna, zapsati zdržné i stojné do nákladního listu a výplatou jich jest povinným příjemce. Vуdala-li mu dráha zboží bez jich zaplacení a neuplatnila-li svého zástavního práva do tří dnů po vydání, ztratila právo domáhati se zaplacení na svých předchůdcích. Je-li súčastněno při dopravě více drah, ručí za tuto nedbalost solidárně.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1924, Rv I 1403/24).
Žalovaná, tuzemská firma, zaslala do Rakouska zboží, jež bylo na hranici celním úřadem dne 7. srpna 1920 pozastaveno a teprve dne 29. března 1921 uvolněno. Žalobě dráhy o zaplacení stojného a skladného bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem mimo jiné z těchto důvodů: Žalovaná, jak je nesporno, podala dne 30. června 1920 na železniční stanici v Liberci vagonový náklad tkalcovských stavů k přepravě na adresáta v Inšpruku. V příslušném nákladním listě vyplněna byla rubrika »platební záznam odesilatelův« poznámkou »franco«. Tento neomezený záznam výplatní má podle §u 69 (4) a (5) žel. dopr. ř. ten význam, že zavázala se odesílatelka, zaplatiti celé dovozné a mimo to poplatky a výdaje, jež vzešly na stanici odesílací až do přijetí zboží k přepravě. Na poplatky a výdaje — dopravní řád označuje obojí také společným jménem »útraty« — které vzešly teprve po přijetí zboží k přepravě, se záznam ten nevztahuje. Kdyby byla chtěla odesílatelka nésti i tyto útraty, byla by to musila v nákladním listě prohlásit: zvláště. V odvolání, opírajícím se o předpisy právě uvedené a kromě toho i o předpis odst. (2) cit. § 69 podle kterého pravidlem poukazuje se zaplacení dovozného na příjemce, jakož i o § 72 (4) a § 100 téhož dopravního řádu ve spojení s čl. 429 obch. zák. uplatňuje žalovaná hlavně, že nebyla dráha oprávněna, vydati zásilku příjemci, dokud nebyly jím zapraveny útraty za přepravné vzniklé, a že učinivši tak přece, zodpovídá za škodu, kterou tím žalované způsobila a která, co do rozsahu, rovná se uplatňovanému žalobnímu nároku, pokud by nárok ten byl uznán za oprávněný. Soud odvolací nazírá však na věc zcela jinak, přikloniv se ve směru tom k náhledu soudu prvé stolice. Shora uvedený § 69 má nadpis »placení dovozného«. Z toho již jest zřejmo, že všude, kde mluví se v §u tom o poplatcích a výdejích, míněny jsou jen útraty, které se vztahují k vlastní přepravě. Útraty musí býti vynaloženy výhradně za tím účelem, aby výkony přepravní buď vůbec umožnily, neb účelné jich provedení aspoň usnadnily. V případě, o němž se zde jedná, dala žalovaná, jak zjistil procesní soud stolice prvé a jak má za prokázáno i soud odvolací, k přepravě tkalcovské stavy opotřebené, předložila však vývozní povolení na stavy nové. Zásilka byla následkem toho dne 7. srpna 1920 v pohraniční stanici Horní Dvořiště — Český Heršlák celními úřady pozastavena a zabavena, což mělo v zápětí, že celá zásilka uvázla na této stanici až do 29. března 1921, kdy byla opět uvolněna. Vzhledem k tomu, co bylo již shora uvedeno, nemůže býti ani řeči o tom, že náklady, tímto zdržením způsobené (stojné a skladné), lze zařaditi mezi útraty přepravy ve smyslu §u 69 a padají tudíž všecky důsledky, jež vyvodila žalovaná, předpokládajíc opak toho. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Odvolací soud správně vystihl, že rozhodnutí sporu závisí na rozřešení právní otázky, zda lze žalované stojné a skladné zařaditi mezi útraty přepravy ve smyslu §u 69 žel. dopr. ř., a odůvodnil náležitě svůj názor, že tak učiniti nelze. Bezpodstatný jsou proto dovolací důvody čís. 1 a 2 § 503 c. ř. s., uplatňované pro domnělou mezerovitost důvodů odvolacího soudu, pro kterou prý nelze jeho rozsudek bezpečně přezkoumat», a pro zamítnutí návrhu na výslech znalců o obvyklém významu výplatného záznamu. Posouditi význam tohoto záznamu po stránce právní není úkolem znalce, nýbrž soudu. Za to jest opodstatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., neboť nelze přisvědčiti odvolacímu soudu v tom, že zažalované stojné a zdržné poplatky nenáležejí k těm vedlejším poplatkům, o kterých platí táž pravidla, jako o vlastním dovozném. Požadované stojné a zdržné vzniklo zadržením zásilky v pohraniční stanicí pro celní překážku. Jaký byl důvod celní překážky, a kdo měl na ní vinu, jest pro posouzení nároku dráhy na zaplacení výloh přepravních nerozhodno. Zažalovaný nárok opírá se o ustanovení §u 65 žel. dopr. ř. a čl. 10 mez. úmluvy, tedy o právní normy, které upravují práva a povinnosti stran při smlouvě nákladní. Výše požadovaných poplatků jest stanovena nákladním tarifem díl I. odd. В., tedy opět normami, platnými pro smlouvu nákladní. Ani v železničním dopravním řádě, ani v tarifu není ustanovení, které by rozlišovalo stojné a zdržné, zaviněné celní překážkou, od stojného a zdržného, zaviněného jinými příčinami. Vždy mají tyto poplatky touž právní povahu vedlejších poplatku, na něž má dráha týž smluvní nárok jako na vlastní dovozné, a pro které má stejné zástavní právo na přepravovaném zboží dle čl. 409 obch. zák. a čl. 21 m. úmluvy, jako pro vlastní dovozné. Podle §u 68 žel. dopr. ř. a čl. 11 mez. úmluvy bylo povinnosti dráhy, by zdržné i stojné zapsala do nákladního listu, což samo by bylo zavazovalo pozdější dráhu, by je vybrala při vydání zboží od příjemce, aniž bylo třeba nějaké dobírky nebo dodatečného příkazu odesílatelova. Výplatní záznam odesílatelův byl sice neomezený dle §u 69 (4) žel. dopr. ř., ale dle §u 69 (5) žel. dopr. ř. a čl. 12 mez. ú. nevztahoval se na vedlejší poplatky, vzniklé po přijetí zboží ku přepravě, proto byl placením zažalovaných poplatků povinen příjemce. Dráha (stanice určení) byla dle § 76 (5) žel. dopr. ř. a čl. 20 mez. ú. povinna vybrati je od něho při vydání zboží a uplatniti zástavní právo, na zboží pro ně váznoucí. Vydala-li zboží bez zaplacení a neuplatnila zástavního práva do tří dnů po vydání, ztratila právo, domáhati se zaplacení na svých předchůdcích a může se držeti pouze příjemce (čl. 412 obch. zák. čl. 23 (2) mez. ú.). Jelikož žalující dráha a dráhy rakouské ručí za splnění nákladní smlouvy solidárně, ručí obě za zanedbání právě uvedených předpisů. Nárok žalující dráhy na zaplacení zažalovaných poplatků pominul proti žalované zasílatelské firmě jako odesílateli zboží tím, že poplatky ty nebyly vybrány od příjemce zboží a nebylo dráhou uplatněno zástavní právo, na zboží pro ně váznoucí. K témuž, pro žalující stranu nepříznivému výsledku se dojde, posuzuje-li se zažalovaný nárok jako nárok na zaplacení nedoplatku na vedlejších poplatcích vzniklého chybným jich vypočítáním. Ku doplacení jest dle §u 70 (2) žel. dopr. ř. povinen opět jenom příjemce, poněvadž mu zboží bylo vydáno a výplatní záznam odesílatelův se na nevybrané zdržné a stojné nevztahoval. Pro názor, že ona ustanovení neplatí o zažalovaných poplatcích, lze uvésti jenom, že § 65 žel. dopr. ř. činí odesilatele zodpovědným za nedostatečnost celních papírů a ukládá mu, by zaplatil stojné a zdržné takto zaviněné. Ručení odesílatelovo jest tu však výslovně vázáno na podmínku, že se dráha nedopustila sama zavinění. V tomto případě se dráha zavinění dopustila tím, že nezapsala zažalované poplatky do nákladního listu, nevybrala jich při vydání zboží od příjemce a neuplatnila zástavního práva, na zboží pro ně váznoucího, proto jest žalovaná firma jako odesílatelka prosta ručení. Doslov §u 65 žel. dopr. ř. nestačí zajisté sám o sobě, by bylo možno z něho dovozovati, že ohledně výloh, vzniklých zadržením zboží na cestě pro celní překážku, nemá platiti stěžejní zásada platných norem o nákladní smlouvě, že vstupem příjemce do smlouvy přecházejí na něho všechna práva i všechny povinnosti odesilatelovy, takže jednak příjemce jest povinen zaplatiti všechny pohledávky z dopravní smlouvy (§ 76 (1) (4) žel. dopr. ř.), jednak dráha jest povinna od něho všechny tyto pohledávky (jako dovozné, přirážky k dovoznému, poplatky, dobírky, celní poplatky a jiné výlohy) vybrati (§ 76 (5) žel. dopr. ř.). Aby takový výklad byl možný, musilo by to býti řečeno stejně jasně a určitě, jak se to stalo v §u 60 (4) žel. dopr. ř. o přirážkách k dovoznému, u nichž arci jest výjimečné ustanovení odůvodněno jejich odchylnou právní povahou, neboť nejsou mzdou za vedlejší výlohy, nýbrž konvencionelní pokutou za nepravdivé vyplnění nákladního listu nebo zanedbání předepsaných bezpečnostních opatření. Právě ze srovnání předpisu §u 60 (4) žel. dopr. ř. a § 65 žel. dopr. ř. plyne, že odesílatel byl v § 65 žel. dopr. ř. uveden jako strana zavázaná jenom z toho prostého důvodu, že při celním odbavení pouze on přichází v úvahu jako smluvník, a že neměly býti dotčeny a změněny teprve v pozdějších ustanoveních železničního dopravního řády obsažené předpisy o vstupu do smlouvy nákladní a jeho povinnostech. Žalující dráha požaduje zažalované poplatky od žalované zasílatelské firmy neprávem, žaloba jest neodůvodněna a musila býti změnou rozsudků nižších soudů zamítnuta.

Citace:

č. 4413. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 689-692.