Čís. 4158.

Nároku na zaopatřovací požitky dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., nemá zaměstnanec, jenž byl ze služby propuštěn a propuštění uznal správným.
(Rozh. ze dne 17. září 1924, Rv I 895/24.)
Žalobce byl zaměstnancem na panství žalovaného od 27. září 1872 až do 2. května 1914, kdy byl pro nepořádné vedení knih propuštěn. Dne 17. dubna 1920 uzavřel žalobce se žalovaným smír, v němž bylo zejména vytčeno, že smírem jsou konečně vyřízeny právní nároky obou stran. Nástin smíru obsahoval též odstavec, že žalobce vzdává se nároku na jakékoli zaopatřovací požitky, odstavce ten byl však k žalob- cově žádosti škrtnut. Žaloba o placení zaopatřovacích požitků podle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Nesprávně prý posoudil soud prvé stolice spornou věc po stránce právní, jsa právního názoru, že žalobce nemůže svůj nárok opírati o zvyklost ve smyslu prováděcího nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., dále cirkuláře ze dne 4. března 1909 a zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Odvolání není v právu. Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., zvyklost jako důvod nabytí nároku na vyplácení pense nestanoví a platí tu proto § 859 obč. zák., který zvyklosti jako nabývacího titulu nezná. Soud prvé stolice poukazuje proto správně k tomu, že nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., vydané ku provedení onoho zákona, zvyklost jako nový důvod nabývací samo stanoviti nemohlo. Ostatně jest otázka platnosti tohoto nařízení v tomto směru v projednávaném případě i nerozhodnou. Dle intencí vyjádřených v cirkuláři ze dne 4. března 1909 byl by žalobce při vstoupení do neaktivního poměru obdržel od žalovaného slušnou pensi, kdyby byl ve službě až do doby té bezvadně, věrně a poctivě setrval (vydržel) a invalidním se stal. Tomu u žalobce tak není. Žalobce byl dne 2. května 1914 pro nepořádky, jež v řízení trestním proti němu pro zločin zpronevěry vedeném sám přiznal, jakž plyne i ze smíru ze dne 17. dubna 1920, ze služby propuštěn a nenabyl proto před 6. květnem 1921 ani dle zvyklosti, i kdyby u žalovaného, jak z cirkuláře ze dne 4. března 1909 vychází, byla, nároku na vyplácení pense. Poněvadž žalobce nenabyl nároku na vyplácení pense dříve, než zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., začal působiti, jak toho § 1 písm. b) zákona toho vyžaduje, právem soud prvé stolice žalobu jako bezdůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud jde o právní posouzení věci, zastává dovolatel v dovolání názor, že tím, že před svým propuštěním ze služeb žalovaného na velkém statku pozemkovém u žalovaného 40tiletou služební dobu dokončil, a že tam bylo zvykem, vysloužilým úředníkům poskytovati pensi, nabyl práva na vyplácení této pense a že byl proto v době vydání zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., bývalým zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém, který měl nárok na zaopatřovací požitky. Soud odvolací v napadeném rozsudku v souhlase s rozhodnutím soudu procesního již tento žalobcův právní názor vyvrátil a v důvodech uvedl, proč žalobce za bývalého zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, který měl nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu onoho zákona, považovati nelze. Soud odvolací, sdíleje tento právní názor nižších soudů, poukazuje dovolatele především na správné, stavu věci a zákonu odpovídající důvody napadeného rozsudku, které vývody dovolání nebyly ani vyvráceny ani otřeseny. Žalobce byl nesporně ze služeb žalovaného v roce 1914 propuštěn. Nevstoupil proto, jak nařízení vlády republiky Československé ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., v dotyčných předpisech žádá, před 6. květnem 1921 do neaktivního poměru po 40tileté službě na velkém majetku pozemkovém, a nemohou se proto na něho předpisy tohoto vládního nařízení vztahovati. Otázka, zda propuštění stalo se právem čili nic, zde na váhu nepadá, poněvadž ze smíru ze dne 17. dubna 1920 jasně vychází, že žalobce ve službách žalovaného na velkém majetku pozemkovém dopustil se nesprávnosti při účtování, a že z tohoto důvodu zavázal se tehda nynějšímu žalovanému škodu, těmito nepořádky způsobenou a na 8083 Kč 78 h dohodnutou zaplatiti. Konečně vychází ze smíru, že žalobce proti svému propuštění ze služeb žalovaného ničeho nenamítal a tedy své propuštění oprávněným uznal. Tím stává se bezpředmětnou otázka, zda propuštění žalobce ze služeb žalovaného skutečně zákonně bylo odůvodněným, když jisto je, že jde zde o propuštění ze služeb žalovaného a nikoli o dobrovolný vstup žalobce po 40tileté službě do neaktivního poměru, jak svrchu uvedené vládní nařízení výslovně žádá. V důsledku toho žalobce nemá nároku na zaopatřovací požitky od žalovaného ani dle intencí cirkuláře ze dne 14. března 1909, žalovaným jeho úředníkům na velkém majetku pozemkovém oznámených a nepatří ani z tohoto důvodu k osobám, zaměstnaným na velkém majetku pozemkovém, kteří měli nárok na zaopatřovací požitky, jak § 1 písm. b) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., vyžaduje. Okolnost, že žalobce při uzavírání smíru ze dne 17. dubna 1920 výslovně se svých nároků na výslužné od žalovaného nevzdal, naopak žádal, aby toto ustanovení do smíru nebylo pojato, jest v tomto případě nerozhodna, poněvadž žalobce nebyl dán do výslužby, nýbrž byl ze služeb žalovaného propuštěn, a nároku na pensi ani dle cirkuláře ani dle vládního nařízení nenabyl. Jest sice pravda, že účelem zákonů o zaopatřovacích požitcích bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém jest, zaopatřiti je pro stáří. Toto zaopatření však předpokládá, že zaměstnanci si je věrnou a poctivou službou zasloužili a že dobrovolně po uplynutí 40tileté služby do neaktivního poměru vstoupili. Není však účelem oněch zákonů, jak se žalobce mylně domnívá, aby všichni tedy také oni zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém, kteří ze služeb byli propuštěni a propuštění své nesprávným uznali, zákonně stanovených zaopatřovacích požitků stali se účastnými. Mezi propuštěním ze služby a vstupem do pense je zajisté veliký rozdíl, který žalobce viděti nechce.

Citace:

č. 4158. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 263-265.