Čís. 4114.

V tom, že ode dne, kdy reklamována ztracená zásilka a požadována náhrada škody ve švýcarských francích až do dne výplaty v této měně poklesl kurs švýcarského franku stoupnutím Kč, nelze spatřovati újmu ve smyslu §u 1333 obč. zák.
(Rozh. ze dne 2. září 1924, Rv II 317/24.)
Nárok na náhradu škody ze ztráty zboží na cestě z Československa do Itálie byl reklamován dne 28. května 1921; náhrada požadována ve švýcarských francích. Dráha vyplatila náhradu ve švýcarských francích dne 13. března 1923. Žalobou domáhal se příjemce na dráze náhrady škody, způsobené mu prý opožděným placením a spatřoval prodlení žalované v tom, že platila teprve 13. března 1923, ač reklamace byla podána již 28. května 1921, způsobenou škodu pak ve znehodnocení švýcarských franků v době od 28. května do 13. března 1923. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Je mezi stranami nesporno, že žalující strana žádala placení náhrady škody za ztracené zboží (§ 88 žel. dopr. ř.) ve švýcarských francích a že žalovaný erár proti tomu ani dříve ani za sporu ničeho nenamítal a zaplatil žalobci požadovaný peníz s 6% úrokem od doby reklamace do dne zaplacení, ovšem ve švýcarských francích. Žalovaný erár míní, že poměr švýcarského franku k čsl. koruně nepřichází v úvahu, poněvadž opožděné vyplacení zavinila žalující strana sama tím, že náhradu škody reklamovala teprve po více jak třech čtvrtích roku a tím šetření u cizozemských drah ztížila. Odvolací soud shledává v tom, že žalovaný erár platil náhradu škody ve švýcarských francích s požadovanými úroky, uznání nároku v celé jeho podstatě, tedy i splatnost v době ohlášení a také prodlení v placení. Byl-li však žalovaný erár v prodlení, jest zodpovědným za následky dle ustanovení čl. 283 a 336 obch. zák. a musí vyrovnati škodu, jež žalobci skutečně vzešla. Ta spočívá ale netoliko ve ztrátě úroků, nýbrž i ve změně kursu. Poněvadž bylo zjištěno, že rozdíl mezi švýcarskými franky a čsl. korunou byl a co do výše nebylo se strany žalované ničeho namítáno, byl odvolací důvod nesprávného právního posouzení shledán opodstatněným, bylo odvolání vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Podle ustálené judikatury tohoto nejvyššího soudu platí ustanovení §u 1333 obč. zák., že škoda, vzniklá prodlením v placení, se nahražuje úrokem jenom, pokud liknavostí dlužníka nevzešla věřiteli žádná jiná majetková újma, než že nemohl ode dne splatnosti dluhu využitkovati dlužné, hodnotně nezměněné, částky, nelze však věřiteli zabraňovati, by dle všeobecných zásad o náhradě škody se nedomáhal další náhrady, byla-li mu zaviněným prodlením dlužníkovým způsobena škoda i v jiných směrech, zejména tím, že poklesem měny byla dlužná částka znehodnocena. Taková další náhrada byla přiznávána na příklad v dobách katastrofálního poklesu německé marky. Podmínkou tohoto dalšího nároku jest, by věřitel další škodu skutečně prokázal. V té příčině žalobce tvrdí a bylo zjištěno pouze, že kurs švýcarského franku v poměru ku československé koruně klesl od 28. května 1921 do 13. března 1923 ze 1209 na 641, tedy skoro na polovici. Ale tento zjištěný kursovní rozdíl není sám o sobě ještě důkazem, že se švýcarský frank znehodnotil, totiž ztratil na kursu také proti nákupní síle. Že švýcarský frank v oné době ztratil na kursu také proti jiným, jmenovitě proti hodnotným valutám, žalobce netvrdí a nebylo zjištěno; že ztratil na kursu proti československé koruně, nepotřebovalo se státi jeho znehodnocením, sta- čila k tomu změna ve vnitřní hodnotě československé koruny. Okolnost, že tato koruna jest v Čsl. republice zákonným platidlem, nečiní z ní ještě míru pro ocenění vnitřní hodnoty cizozemských měn. Vnitřní hodnotou peněz jest dle §u 988 obč. zák. hodnota drahého kovu, jejž obsahují neb představují, a tu jest známo, že právě švýcarský frank náleží k valutám hodnotným a že válečné a poválečné zmatky měnové zůstaly na jeho vnitřní hodnotu bez patrnějšího vlivu. Žalobce nevysvětlil, proč reklamoval náhradu škody ve švýcarských francích, ač mohl ji žádati v korunách československých, ani jakým způsobem došel k ocenění své škody na požadovanou částku 1575 šv. franků. Podle §u 88 žel. dopr. ř. jest dráha povinna nahraditi obecnou obchodní cenu, kterou mělo ztracené zboží na místě a v čase odeslání, a cenu tuto lze pravidelně určiti jen v tuzemské měně. Ale ať již žalující strana došla ku svému ocenění ve švýcarských francích tím, že přepočítala prostě cenu v československých korunách podle kursu v den odeslání na franky švýcarské, to snad právě za tím účelem, aby svůj nárok zajistila proti případnému poklesu měny československé, ať byla cena cukru následkem vázanosti obchodu s exportním cukrem již od počátku určena v těchto francích, v obou případech byla cena vyjádřená ve švýcarských francích cenou pevnou a určitou, od případného kolísání československé měny neodvislou. I při poklesu kursu proti československé koruně mohla kupní síla švýcarského franku proti jiným valutám a jinému zboží zůstati nezměněnou, a jeho vnitřní hodnota nedotčenou. Naproti tomu stoupla s kursem na Zurych i kupní síla československé koruny, takže vnitřní hodnota stejného množství československých korun dne 13. března 1923 byla vyšší než 28. května 1921, a výplatou dlužných švýcarských franků dne 13. března 1923 podle kursu ze dne 28. května 1921 by byl žalobce na úkor žalované dráhy obohacen. Nelze proto důkaz znehodnocení švýcarských franků pokládati za provedený, škodu, jejíž náhradu žalující strana požaduje, za prokázánu, a bylo obnoviti rozsudek prvního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta.

Citace:

č. 4114. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 185-187.