Čís. 4038.

Kdo, opíraje se o některý z důvodů § 42. ex. ř., žádá za odklad exekuce, má pro sebe zákonnou domněnku ujmy, nemusí proto nebezpečí ujmy tvrditi a osvědčovati. Jest na soudci, by spravedlivě uvážil, zda nejde dle celého stavu o případ výjimečný, zda totiž v daném případě ujma dlužníku (žadateli za odklad) nehrozí, i když se exekuce provede.
(Rozh. ze dne 2. července 1924, R II 215/24.)
K žalobě podle §u 35. ex. ř. povolil prvý soud dlužníkovi proti složení jistoty odklad exekuce. Rekursní soud dlužníkův návrh zamítl. Důvody: Dlužník sice osvědčil, že podal proti exekučnímu nároku žalobu oposiční (§ 35. ex. ř.). Avšak tato jediná skutečnost sama o sobě nestačí k odůvodnění návrhu na odklad exekuce. Dlužník musí dále osvědčit, že s pokračováním exekuce je spojeno nebezpečenství majetkové ujmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné (§ 44 ex. ř.). Tato zákonná náležitost musí dlužníkem býti podepřena určitými skutečnostmi. V tomto případě mluví sice dlužník ve svém návrhu o tomto nebezpečenství, uvádí tento zákonný požadavek, netvrdí však, v čem toto nebezpečenství spočívá, zejména zda vymáhající strana nepodává úplné záruky, že to, co exekucí vymůže, nevrátí, zvítězí-li dlužník ve sporu oposičním. (Srov. Gl. U. n. ř. 1273).
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvé stolice.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnosti. Dle motivu k §u 42 a násl. ex. ř. jest účelem odložení exekuce, by bylo zabráněno škodlivé změně poměrů všude tam, kde správnost a přípustnost exekuce stala se pochybnou, buď z důvodů hmotného práva nebo vzhledem k předpisům exekučního řádu. Před odstraněním těchto okolností nemá bytí pokračováno v exekuci na dlužníkovu újmu. Z toho plyne, že, jsou-li zde podmínky §u 42 a 44 ex. ř., sluší povoliti odklad exekuce. § 42 nežádá mimo důvod odkladu, jímž jest v tomto případě žaloba oposiční, spadající pod skupinu čís. 5, žádných dalších podmínek, ale ovšem praví jen, že na takový důvod odklad povolen býti může. Toto »může« jako všude jinde tak i zde není nikterak dáno do libovůle soudce, nýbrž do jeho spravedlivého uvážení a znamená tedy buď »musí« nebo »nesmí« podle toho, pro co toto spravedlivé uvážení vyzní, a tu přesné pokyny pro ně udává § 44 ex. ř., který béře v úvahu jak zájem žadatele odkladu, jímž bude pravidelně dlužník (v případě §u 37 ex. ř. ovšem osoba třetí), tak zájem věřitele. Co se týče zájmu dlužníka (žadatele odkladu), udává § 44 ex. ř., kdy a za jakého předpokladu odklad exekuce povolen býti nesmí, takže, раk-li tu tohoto předpokladu není, odklad v zájmu dlužníka povolen býti musí. Praví se tam: Odklad nesmí se povoliti, může-li exekuce počíti neb pokračovati, aniž by to pro žadatele odkladu bylo spojeno s nebezpečím nenahraditelné neb těžko nahraditelné újmy majetkové. Zákon nevyjadřuje tedy podmínku positivně, nepraví, že odklad jest povoliti, hrozí-li dlužníku nebezpečí řečené újmy, v kterémž případě arci by dlužník takové nebezpečí tvrditi a vykázati musil, nýbrž klade jí naopak negativně, řka, že odklad nelze povoliti, nehrozí-li dlužníku řečené nebezpečí. Důvody odkladu, v §u 42 ex. ř. vypočítané jsou takového rázu, že již dle povahy jejich musí se pravidelně míti za to, že by dlužník provedením exekuce újmu utrpěl, pakli důvod odkladu je pravdivý, což v případech důvodů materielniho práva jako právě zde, má teprve sporem býti zjištěno, tak na př. právě v tomto případě, čímž by se ukázalo, že v čas provedení exekuce již nic dlužen nebyl, nebo žadatel odkladu zvítězil by ve sporu vybavovacím, ale svršky jeho byly by mezitím prodány. Účel obrany proti exekuci, tvořící důvod odkladu, na př. tedy účel žaloby oposiční neb vybavovací, nemá býti zmařen, to je právě úmyslem zákonodárce (sic jinak byl by odporovatele odkázal prostě na žalobu o náhradu interese), avšak on by zmařen byl, kdyby odklad povolen nebyl. K tomu doložiti dlužno, že zákon nemluví o »škodě«, nýbrž a »újmě« žadatele odkladu, což jest pojem mnohem širší, zahrnuje v sobě oproti onomu předem již ušlý zisk (§ 1293 a 1324 obč. zák.), který pravidelně bude tu těžko nahraditelný, protože těžko dokazatelný, ale pak i každou jinou majetkovou ztrátu, která často téměř nepostižitelna bývá, tak na př. obchodník, u něhož přece však záleží na důvěře v něho, jíž se řídí i úvěr jeho, může býti neskonale postižen tím, že provedením exekuce podkopá se důvěra v něj a tím i jeho úvěr, ba druhdy i odbyt. Velmi úzké jest proto hledisko těch, kteří těžkonahraditelnost újmy posuzují jen se » zřetelem na přítomnou mohovitost vymáhajícího věřitele, na které zákon nikterak nestaví a jež ostatně může zdáním klamati nebo také se změniti. Z dobrých příčin tedy zákon, je-li důvod odkladu dle §u 42 dán, řečenou újmu předpokládá, ježto jest daleko pravidlem, ale nezapomíná ovšem, že výjimkou přece může újma býti vyloučena, a této výjimce, na kterou pamatoval v §u 42 slůvkem »může« (odklad povolili), hoví potom § 44 právě svým citovaným ustanovením. Dlužník (žadatel odkladu) má pro sebe zákonný předpoklad (domněnku) újmy, nemusí tedy, — to právě z oné negativní stylisace zákona jasně plyne — nebezpečí újmy tvrditi a dokazovati, nýbrž na soudci je, aby spravedlivě uvážil, není-li dle celého stavu věci, dle celé situace dána výjimka, zda tedy v daném případě újma dlužníku nehrozí, i když se exekuce provede, tak na př. sotva jaká újma bude hroziti dlužníku, vede-li se na jeho pozemek, jejž nechává ležeti ladem, spekuluje na budoucí prodej jeho jako pozemku stavebního, exekuce toliko vnucenou správou, která pozemek hospodářsky, na př. zemědělsky osetím nebo obchodně pronajmutím za skladiště, zužitkuje. To jest od počátku stálá praxe všech exekučních soudů, že od žadatele odkladu tvrzení a průkaz nebezpečí nežádají. Toliko mizivá část praxe s Neumanem, zvláště některé rekursní soudy, svedena patrně praxí v exekuci zjišťovací a ve věcech prozatímního opatření, kde ovšem zákon od žadatele tvrzení a průkaz příslušného nebezpečí vyžaduje (§ 370, 379, 381, 389, 390 ex. ř.), čímž se právě již na první pohled podstatně liší od případu našeho, kde zákon vyjádřil se zcela jinak (§§ 42 a 44 ex. ř.), ukládá žadateli odkladu povinnost tvrditi a prokázati (osvědčiti) nebezpečí újmy z exekuce hrozící, ačkoli ze zákona požadavek ten doložiti nelze. Zákon shora vylíčené liberální stanovisko vůči žadateli odkladu mohl zaujmouti velmi dobře proto, že zároveň učinil opatření, aby zájem věřitelův tím nikterak netrpěl. Věřiteli totiž buď z odkladu exekuce žádná újma vůbec nehrozí a pak není příčiny, aby se odklad nežádaný svévolně nepovolil, anebo hrozí nebezpečí uspokojení jeho nároku, což ovšem podléhá zase pravidelnému uvážení soudcovu, a pak musí dlužník (žadatel odkladu) zajistiti ho kaucí, sice se odklad nepovolí, resp. nastalo-li nebezpečí až po jeho povolení, zruší. Otázka újmy věřitelovy však v tomto případě odpadá, ježto byl již prvním soudcem odklad od složení kauce 11000 Kč, kryjící úplně nárok věřitelův, závislým učiněn a kauce ta 11986 Kč 23 h ve formě vkladní knížky spořitelní složena. Není tedy nejmenší závady proti odkladu i bylo proto tak rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 4038. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 70-72.