Čís. 4259.

Slovy »ani nemusily býti známy« v §u 1409 obč. zák. rozumí se nevědomost, spočívající na zanedbání povinné péče ve smyslu §u 1297 obč. zák. (čl. 282 obch. zák.).
(Rozh. ze dne 14. října 1924, Rv I 964/24.)
Josef S. postoupil v roce 1922 usedlost žalovaným, své neteři a jejímu muži. Pozůstalost po Eduardu N-ovi, tvrdíc, že Josef S. koupil v roce 1920 od Eduarda N-a dobytek a dosud ho nezaplatil, domáhala se zaplacení na žalovaných, kteří namítali, že při převzetí usedlosti o onom dluhu Josefa S-a nevěděli aniž věděti musili, ježto sami hospodářství neprovozovali a o onom dluhu jim nebylo nic sděleno. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle §u 187 třetí novely k obč. zákonu blízký příbuzný (po rozumu §u 32 konk. řádu), přejímaje jmění nebo podnik, jest osobně zavázán věřitelům postupitelovým z dluhů, k jmění nebo podniku patřících, ač-li neprokáže, že mu ony dluhy při převzetí nebo před tím nebyly ani býti nemusily známy. Že jde o převod jmění a dluh tohoto jmění, a že žalovaní o něm při převzetí nevěděli, nebéře se již v odpor. Dovolatel brojí pouze proti právnímu závěru nižších stolic, že žalovaní o zažalovaném dluhu ani věděti nemusili. Kdežto vnitřní fakt, zda žalovaní o dluhu věděli, jest otázkou skutkového zjištění, jest odpověď na otázku, zda žalovaní o dluhu věděti musili, výsledkem právního uvažování a odvozením logických závěrů ze zjištěných okolností. Tudíž přezkum v tomto směru spadá do rámce jedině uplatňovaného dovolacího důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s. Především ujasniti si jest, co § 187 třetí novely míní pod slovy »ani nemusily býti známy«. Dle vysvětlivek k této novele (věst. min. sprav. 1916 str. 124) převzat pojem tento z cís. nař. z 10. prosince 1914, čís. 337, jimž zaveden konkursní, vyrovnávací a odpůrčí řád. V těchto řádech užito tohoto výrazu na více místech, na příklad v §u 3, 20, 21, 28, 30, 31, 33, 38 a 39 konk. řádu, § 8, 20 vyrovn. ř. a § 2, 11, 13 odp. ř. Dle jasného znění §u 3 konk. ř. není pod výrazem oním rozuměti nic jiného, než »nevědomost, spočívající na zanedbání povinné péče«. Co jest pak povinnou péčí, praví § 1297 obč. zák., při obchodech čl. 282 obch. zák. Dovolací soud sdílí názor nižších stolic, že žalovaní nezanedbali péče, jim dle §u 1297 obč. zák. uložené. Jak zjištěno, pátral žalovaný Josef H. po dluzích postupitele Josefa S. dotazem nejenom u něho, nýbrž i u svého tchána a tchýně, kteří u postupitele konali hospodářské práce. Tito mu o zažalované pohledávce ničeho nesdělili, ač mu jiné dluhy udali. Žalovaný nemůže býti činěn zodpověd- ným za to, že mu tyto osoby ničeho o sporném dluhu nesdělily. K tomu přistupuje, že šlo o dluh za hovězí dobytek, který v čase odevzdání usedlosti při ní již nebyl, takže žalovaný neměl vnějšího popudu k tomu, by pátral po takovémto dluhu. Za tohoto stavu věci žádati na žalovaném, aby připadl sám od sebe na možnost takovýchto dluhů, přesahuje zajisté již rámec pozornosti dle §u 1297 obč. zák. Jak konečně nižší soudové dovodili, nelze ani žalované Idě H-ové k vině přičítati nedbalost při pátrání po dluzích z toho důvodu, že ponechala věc svému manželi. Jak zjištěno, ani ona o dluhu nevěděla a není patrna žádná okolnost, svědčící tomu, že by se jí bylo mohlo podařiti to, co se nezdařilo jejímu manželi.

Citace:

č. 4259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 423-424.