Čís. 9009

Pro nárok učitele židovského náboženství proti židovské náboženské obci na služné jest směrodatným jediné služební poměr upravený služební pragmatikou a regulativem. Ministerského výnosu ze dne 19. června 1856, čís. 10509, čís. 146 ř. zák. nelze tu použíti.

(Rozh. ze dne 1. června 1929, Rv II 403/28)
Žaloba učitele židovského náboženství proti israelitské náboženské obci v M. na Moravě o placení zvýšeného služného, byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Pro rozřešení otázky, jaké služné žalobci přísluší, jest směrodatnou jeho služební smlouva se žalovanou z roku 1902, která doznala změny jednak usnesením žalované ze dne 15. dubna 1920, jednak usnesením ze dne 5. února 1925. Podle usnesení ze dne 15. dubna 1920 byl žalobci jako učiteli náboženství vyhotoven a doručen dekret ze dne 20. června 1920, kterým byl upraven jeho služební poměr k žalované tak, že pobíral služné podle svého času platných ustanovení pro státní zaměstnance, byla mu vyměřena doba služební, byl zařaděn požitkově do skupiny С státních zaměstnanců VIII. služební třídy 2. stupnice a byly mu sděleny další podmínky služební a i doba dalšího postupu. Žalobce byl s touto změnou a s úpravou služného srozuměn a proti tomuto dekretu upravujícímu jeho služební poměr vůbec a jeho služné zvláště si nestěžoval. Podle usnesení ze dne 5. února 1925 byla zavedena pro zaměstnance žalované náboženské obce nová služební pragmatika a jako její součást ustanovovací regulativ. Žalobci byl vyhotoven a doručen dekret ze dne 19. února 1925, kterým byl ustanoven od 1. ledna 1924 bez započtení ztrávených dosavadních služebních let jako úředník skupiny В stát. zaměstnanců a byly mu upraveny požitky od 1. března 1924. Také s touto změnou a s novou úpravou služného byl žalobce srozuměn. Dne 8. dubna 1925 potvrdil žalobce, že béře na vědomí novou služební pragmatiku ze dne 5. února 1925 a že se jí výslovně podrobuje. Poněvadž součást této služební pragmatiky tvoří »Anstellungsregulativ«, jak zřejmo z ustanovení čl. I. § 6 a čl. II. § 27, nemůže žalobce s úspěchem poukazovati k tomu, že se ustanovení regulativu na něho nevztahuje, že mu nebylo vůbec známo, že regulativ existuje a že o něm nebyl uvědomen. Bylo jeho věcí, by se s ustanoveními regulativu jako součástí služební pragmatiky seznámil dříve, než se služební pragmatice podrobil. Tato netečnost jde na jeho vrub. Ostatně žalobce byl s úpravou svého služebního poměru podle této pragmatiky a tohoto regulativu, jak mu byla dekretem ze dne 19. února 1925 sdělena, srozuměn a si nestěžoval. Podle ustanovení čl. I § 6 a čl. II § 27 služ. pragm. zařadí se každý zaměstnanec náboženské obce při svém ustanovení podle regulativu do skupiny, hodnostní třídy a platové stupnice podle ustanovení platných pro státní zaměstnance neb osoby učitelské na veřejných ústavech a pro služné a postup jsou směrodatnými t. č. platné předpisy pro státní zaměstnance nebo učitelské osoby téže skupiny, služební třídy a platové stupnice, pokud v služebním řádě není něco jiného stanoveno. V regulativu (§ 8 písm. c) zařazuje se učitel náboženství na střední škole podle předběžného vzdělání do skupiny В neb С a stanoví se předběžné vzdělání nejméně jako pro skupinu С státních úředníků a autorisace k vyučování náboženství. Bylo zjištěno, že žalovaná obec autorisovala žalobce v roce 1908 k vyučování náboženství na středních školách na základě jeho maturitního vysvědčení ze dne 30. ledna 1908 a vysvědčení zemského rabinátu schváleného okresním hejtmanstvím v M. a že ho pověřila od 2. září 1923 vyučováním židovského náboženství na středních školách v M. a že ho pak zemská školní rada ustanovila jako výpomocného remunerovaného učitele židovského náboženství na těchto školách. Žalobce není tedy profesorem, není skutečným učitelem, který složil zkoušku způsobilosti před zkušební komisí pro státní učitele na středních školách (výnos min. kultu a vyučování ze dne 19. června 1911, čís. 24113), je jen výpomocným učitelem náboženství židovského na středních školách v M. (výnos zem. školní rady ze dne 24. září 1923, čís. 45721) a může podle ustanovení § 13 cit. služ. řádu a podle ustanovení čl. II § 10 nové služ. pragm. býti kdykoliv jinak zaměstnán. Odvolává-li se tedy žalobce na zákon ze dne 9. dubna 1870, čís. 46 ř. zák. a na min. nař. ze dne 19. července 1856, čís. 10509 a min. výnos ze dne 11. února 1852, podle kterých měl prý býti zařazen jako profesor na střední škole a měly mu podle toho býti jeho požitky vyměřeny, přehlíží, že pro řešení otázky, o kterou tu jde, jest směrodatným jedině jeho služební poměr k žalované obci upravený služební pragmatikou a regulativem. Žalovaná obec byla oprávněna zařaditi ho do skupiny В neb С státních zaměstnanců a podle toho mu služné vyměřiti a uchýliti se tak od norem platných pro státní učitelské osoby na středních školách, poněvadž podle normativního výnosu min. školství ze dne 1. září 1870, čís. 8626 věst. čís. 128 jest pro učitele židovského náboženství na středních školách předepsána jen středoškolská maturitní zkouška a žalobce zkoušku pro dosažení hodnosti profesora neb učitele středoškolského nesložil. Zařadila-li tedy žalovaná obec žalobce do skupiny В státních zaměstnanců a podle této skupiny mu služné vyměřila, s čímž žalobce ostatně byl spokojen a proti výměře služného nic nenamítal, není žalobou uplatňovaný nárok na vyměření služného podle skupiny A státních zaměstnanců po případě podle zákona čís. 103/26 opodstatněn a byl právem prvním soudem zamítnut.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pro žalobcův nárok na zvýšené služné jest — jak shodné uznaly oba nižší soudy — jediné rozhodnou služební smlouva mezi žalobcem a žalovanou náboženskou obcí. Tomu ostatně dovolatel ani neodporuje, nýbrž omezuje se po právní stránce na námitky, že mu přísluší služební plat jako středoškolskému profesoru a že se naň nevztahují předpisy ustanovovacího regulativu žalované náboženské obce. Pokud se týče první námitky bylo nižšími soudy zjištěno, že žalobce byl žalovanou v roce 1908 autorisován k vyučování židovského náboženství na střední škole na základě svého maturitního vysvědčení a vysvědčení zemského rabinátu, schváleného okresním hejtmanstvím v M., a že byl od 2. září 1923 žalovanou pověřen vyučováním židovskému náboženství na německých středních školách v M., načež ho ustanovila zemská školní rada jako výpomocného učitele židovského náboženství na těchto školách s určitou roční remuneraci. Na tom se ani později nic nezměnilo. Z těchto zjištění plyne, že žalobce nebyl ustanoven a jmenován středoškolským profesorem, nýbrž že jest jen výpomocným učitelem židovského náboženství na středních školách. Odvolává-li se na to, že prý mu přísluší podle § 6 odstavec sedmý zákona ze dne 19. září 1898, čís. 173 ř. zák. titul »profesor«, jest to pro tento spor bezvýznamné, protože pouhý titul by mu ještě neposkytl proti žalované náboženské obci nárok na požitky středoškolského profesora, an takový nárok nemá opory ve služební smlouvě. Ani ministerského výnosu ze dne 19. června 1856, čís. 10.509, ř. zák. čís. 146, nemůže se žalobce ve svůj prospěch dovolávati, již proto ne, že se tento výnos týkal jediné katolických učitelů náboženství na středních školách (katechetů), kdežto žalobce jest výpomocným učitelem náboženství židovského. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, bylo by zbytečné uvažovali o další otázce, zda předpisy ministerského nařízení ze dne 15. června 1911, čís. 24113 o zkoušce způsobilosti platí i pro učitele židovského náboženství na střední škole, neboť to nemá významu pro rozhodnutí o tom, na jaký služební plat měl žalobce nárok podle služební smlouvy, a dotyčnými vývody dovolání není třeba se zabývati. S názorem nižších soudů, že pro žalobce platí též předpisy ustanovovacího regulativu jakožto součást služební pragmatiky, tudíž služební smlouvy, souhlasí i nejvyšší soud a připojuje se k výstižným důvodům napadeného rozsudku, jež dovolání nijak nevyvrátilo. Výklad dovolatelův, že ustanovovací regulativ má platiti jen pro budoucnost, pro zaměstnance, kteří budou teprve nově ustanoveni, jest libovolný a všeobecné znění regulativu v souvislosti se služební pragmatikou, které se žalobce — jak bylo zjištěno — výslovně podrobil, svědčí naopak o tom, že se regulativ vztahuje také na zařazení žalobcovo, které bylo ostatně provedeno dekretem ze dne 19. února 1925, žalobci doručeným.

Citace:

č. 9009. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 771-774.