Čís. 8821.

Bylo-li odvolacím soudem povoleno navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k dovolání, nelze dovolacímu soudu zkoumati, zda bylo dovolání podáno opožděně, nebyvší podáno současně s návrhem na navrácení v předešlý stav.
Soudce není vyloučen z důvodu § 20 čís. 1 j. n., pominul-li poměr tam naznačený před zahájením sporu.
K povinnosti nájemníkově, jejíž porušení opravňuje obec atd. k výpovědi z bytu (§ 59 vlád. nařízení ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. а n.), náleží nejen povinnost platiti nájemné, nýbrž i povinnost zachovávati předpisy a podmínky, za kterých mu obec byt pronajala anebo které nájemník i později dobrovolně podstoupil.
(Rozh. ze dne 22. března 1929, Rv I 131/29.)
Výpověď z bytu, danou žalovanému osadou města P., ponechal procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaného v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předem jest připomenouti, že nelze dovolacímu soudu zkoumati, zda bylo dovolání podáno opožděně, nebyvší podáno současně s návrhem na navrácení v předešlý stav podle § 149 c. ř. s., neboť, bylo-li navrácení v předešlý stav odvolacím soudem povoleno, není proti tomu podle § 153 c. ř. s. dalšího opravného prostředku. Ostatně bylo dovolání podáno den před podáním návrhu, takže nelze mluviti o tom, že bylo podáno po návrhu, jak dovolací odpověď vytýká. Zmatečnost řízení (§ 503 čís. 1 a § 477 čís. 1 c. ř. s.) spatřuje dovolatel v tom, že se vedení a rozsouzení sporu před prvním soudem zúčastnil rada zemského soudu Jaroslav T., ačkoliv byl z úřadu soudcovského v tomto případě vyloučen podle § 20 čís. 1 j. n., an prý byl od roku 1923 do roku 1927 členem osadní rady a zúčastnil se jako takový jednání a rozhodování o otázce hlášení podnájemníka žalovaným. Podle § 20 čís. 1 j. n. jest v občanských věcech právních vyloučen z vykonávání soudcovského úřadu soudce, je-li sám stranou v rozepři anebo k některé ze stran v poměru spoluoprávněného, spoluzavázaného neb postihem povinného. Žádného z těchto předpokladů zde není, spor tento byl zahájen dnem 2. dubna 1928, kdy soudce věc projednávající nebyl již členem osadní rady, a nelze proto mluviti o tom, že byl stranou v rozepři. Okolnost, že se kdysi v osadní radě zúčastnil porad o tom, zda žalovaný jest povinen hlásiti osadní radě každého svého podnájemníka, mohla by míti vliv nejvýše na jeho předpojatost, kterou žalovaný v do- volání již nevytýká, a proto netřeba se jí dále zabývati. Není zde proto zmatečnosti řízení před prvním soudem (§ 503 čís. 1 c. ř. s. a § 477 čís. 1 c. ř. s.).
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce (§ 503 čís. 1 c. ř. s.). Podle § 59 nařízení vlády ze dne 21. května 1921, čís. 191 sb. z. а n., vydaného na základě zákona ze dne 11. března 1921, čís. 100 sb. z, a n. nesmí vlastník domu, pokud jest jím obec, okres, župa atd., dáti výpověď z bytu nájemníku, dokud plní závazky z nájemního poměru. K nájemníkově povinnosti nelze čítati jen povinnost platiti nájemné, nýbrž i zachovávati předpisy a podmínky, za kterých mu pronajímatel byt pronajal aneb které nájemník i později dobrovolně podstoupil. Nesporno jest, že se žalovaný zavázal zachovávati nejen domácí řád, vydaný dne 17. ledna 1924 starostenským úřadem pro nájemníky v osadních domech, nýbrž i doplněk k němu ze dne 15. června 1925, podepsav příslušný oběžník. Byl tedy podle § 1 (3) domácího řádu povinen vyžádati si k dání bytu nebo jeho částí v podnájem a k přijetí podnájemníků svolení starostenského úřadu osady města P., a podle dodatku k domácímu řádu ze dne 15. června 1925 nebyl oprávněn přijati podnájemníka bez předchozího schválení místní rady. Nezachování domácího řádu a příkazů místní rady mělo míti vzápětí výpověď z bytu. Když tedy jest nesporno, že žalovaný tyto předpisy znal a věděl, že jich nezachování může míti vzápětí výpověď z bytu a když nicméně podnájemníka K. starostenskému úřadu místní osady v P. neohlásil a souhlas k jeho přijetí si neopatřil, byl starostenský úřad oprávněn z bytu ho vypověděti a ponechaly proto nižší soudy právem výpověď z bytu v právní účinnosti.

Citace:

č. 8821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 434-435.