Čís. 9025

Smlouva mezi československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924, čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926 nevztahuje se na závazky ze soukromého pojištění, pokud pojistná příhoda nenastala před 26. únorem 1919. Úmluva mezi republikou československou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody ze dne 29. května 1925, čís. 34 sb. z. a n. na rok 1927 a závěrečný zápis k ní neobsahují ustanovení, jímž by byly změněny (zrušeny) platební, procesní a exekuční zákazy vydané dosud oběma smluvními státy.

(Rozh. ze dne 13. června 1929, Rv I 1503/28)
Žaloba tuzemce proti vídeňské pojišťovně, u níž byl žalobce pojištěn již před válkou, o zaplacení 5 000 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde,
v důvodech:
S hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 1 c. ř. s. vytýká dovolání, že obchodní soud v Praze nebyl příslušným rozhodovati v tomto sporu jako odvolací stolice právě tak, jako okresní soud pro obchodní věci v Praze nebyl příslušným pro tuto věc jako soud prvé stolice. Zdá se, že dovolání má na mysli důvod zmatečnosti podle § 477 čís. 3 c. ř. s. ,ale přezírá předpoklad tohoto důvodu zmatečnosti, že rozsudek byl vynesen soudem, jenž ani výslovnou dohodou stran nemohl se státi příslušným pro souzenou rozepři, a že v souzeném případě nejde o rozepři přikázanou výlučně sborovým soudům prvé stolice. Nebyl by tudíž zmatečným rozsudek prvé stolice ani, kdyby hodnota předmětu sporu převyšovala 5 000 Kč, jak tvrdí dovolání, a proto padá i zmatečnost vytýkaná s tohoto hlediska rozsudku soudu odvolacího. Ale napadený rozsudek není zmatečný ani proto, že prý bylo rozhodnuto o věci nepatřící na p řad práva, poněvadž pro likvidaci této pojišťovací věci jest prý předepsána úřední cesta přes Československý súčtovací ústav v Praze. Dovolání tím uplatňuje zmatečnost podle § 477 čís. 6 c. ř. s., ale přezírá, že se podle oddílu II. (čl. 7) smlouvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924, uveřejněné ve sbírce zák. a nař. z roku 1926 pod čís. 60, nevztahuje tato smlouva, s výhradou zde nepřicházející v úvahu, na závazky ze soukromého pojištění, pokud pojistná příhoda nenastala před 26. únorem 1919, což v souzeném případě nedopadá. Neplatí proto na tento případ ustanovení čl. 46 smlouvy, podle něhož z moci úřední nebo na návrh nutno ukončiti spory dosud přerušené odmítnutím žaloby pro nepřípustnost pořadu práva, nýbrž platí ustanovení čl. 47 smlouvy, že co do závazků uvedených v oddílu II (čl. 7) zůstávají v platnosti platební, procesní a exekuční zákazy dosud vydané oběma smluvními státy i po uplynutí lhůt tam stanovených až do účinnosti zvláštních úmluv tam zmíněných, a úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o plnění smluv o pojištění na život a důchody ze dne 29. května 1925 sb. z. a n. čís. 34 z roku 1927 a závěrečný zápis k ní uveřejněný tamtéž a tvořící podstatnou její součást (§ 4 odst. 7 zápisu) podobného ustanovení neobsahuje. Není tudíž dovolací důvod § 503 čís. 1 c. ř. s. opodstatněn v žádném směru.

Citace:

č. 9025. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 800-801.