Č. 7630.

Pojištění nemocenské: I hlavní povolání zaměstnancovo může s hlediska § 1 nemocenského zákona č. 268/19 býti vykonáváno jen příležitostně.
(Nález ze dne 13. prosince 1928 č. 16599/27.)
Prejudikatura: Boh. A. 3599/24.
Věc: Karel Š. v Č. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem osp-é v Č. ze 7. března 1925 bylo podle §§ 1, 13, 31 a 41 nem. zák. vysloveno, že Václav H. vzhledem k povaze svého zaměstnání u st-le podléhal nemoc. pojištění a že st-l byl proto povinen jej přihlásiti k okr. nemoc. pokladně v Č. V důvodech se praví, že dle provedeného šetření nebyl Václav H. zjednán pouze k provedení určitého úkolu (stáčení petroleje z cisterny na nádraží), tedy pouze příležitostně, nýbrž že konal z příkazu st-lova i jiné práce (nakládání cukru a prázdných sudů ve skladišti, vykládání cukru z vagonu), z čehož plyne, že jeho činnost měla míti povahu trvalejšího zaměstnání v podniku vůbec. Jak se dále v odůvodnění uvádí, bylo zmíněné zaměstnání
Bohuslav, Nálezy správní X 80 se stanoviska Václava H. jeho hlavním zaměstnáním a nikoli pouze vedlejším nebo příležitostným, ježto týž jest dělníkem z povolání, živícím se prací námezdní, doba trvání zaměstnání nerozhoduje pak pro určení pojistné povinnosti.
V opravných prostředcích, jež st-l podal do rozhodnutí 1. stolice a souhlasného rozhodnutí stolice 2., uvedl, že na nádraží poblíže skladišť stává denně celá řada příležitostných dělníků, ze kterých obchodníci vždy, když potřebují vykládati došlé zboží z vagonů nebo provésti jinou práci, volí některého. Volbu ponechávají obyčejně kočímu, jenž k vykládce na nádraží jede. Tak prý se stalo dne 3. listopadu 1924 i v případě Václava H., jejž z příkazu st-lova najal kočí František P. ke stáčení došlého petroleje. Okolnost, že H. kromě stáčení petroleje vykládal také ze železničního vagonu cukr, nemění prý nic na povaze jeho zaměstnání jako zaměstnání příležitostného.
Min. soc. péče nař. rozhodnutím v pořadu instancí nevyhovělo odvolání st-lovu, dodavši k důvodům rozhodnutí 1. stolice: »Zda nějaké zaměstnání jest pro zaměstnance hlavním či vedlejším a příležitostným zaměstnáním, posuzuje se nikoli s hlediska zaměstnavatelova, ale s hlediska zaměstnancova. Václav H. dle výslechu šetření byl dělníkem z povolání, který žil jen ze mzdy za práci, jak se mu kdy naskytla. Okolnost, že byl pro nedostatek práce nějaký čas bez zaměstnání, nevylučuje jeho charakter jako námezdního dělníka, pro něhož zaměstnání byť kratší dobu trvající, jest zaměstnáním hlavním a nikoli příležitostným. Karel S. měl Václava H. v následujících třech dnech po 3. listopadu 1924 přes to, že byl Václav H. pro zranění k práci nezpůsobilý, k okr. nemocenské pokladně přihlásiti, poněvadž přihlašovací povinnost zaměstnavatele podle § 31 nemoc. zák. jest nezávislou na tom, jak dlouho zaměstnání pojistně povinné trvalo. — — —
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 268/19 jest pro případ nemoci pojištěn, kdo vykonává práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.
Nař. rozhodnutí třeba přisvědčiti, pokud vyslovilo, že zaměstnání Václava H. u st-le nebylo jeho zaměstnáním vedlejším a správnou jest také argumentace úřadu, že otázka, zda zaměstnání něčí jest jeho zaměstnáním hlavním či vedlejším, jest posouditi s hlediska zaměstnancova, t. j. srovnáním, v jakém poměru jest činnost ta k celkové jeho hospodářské a sociální situaci. Činnost, jež jest jediným zaměstnáním osoby pracující a jediným zdrojem její výživy, třeba proto hodnotiti jako zaměstnání hlavní. Tím byla u Václava H. nesporně námezdní práce, a konal-li v kritické době takovou práci výhradně pro st-le, vyslovil žal. úřad správně, že práci tu nelze považovati za zaměstnání vedlejší.
Proti tomuto úsudku žal. úřadu stížnost také nic nenamítá. Žal. úřad šel však dále a vyslovil, že s hlediska právě dotčeného nelze práci tu uznati za příležitostnou; směšuje zřejmě pojem vedlejšího zaměstnání se zaměstnáním příležitostným. Tu nelze úřadu dáti za pravdu.
Kriteria práce příležitostné jsou jiná než kriteria zaměstnání vedlejšího. Zda jest tu práce příležitostná, jest dovoditi z povahy toho kterého pracovního poměru a nikoli jen z životního postavení zaměstnancova. I hlavní zaměstnání osoby pracující může býti v poměru k určitému zaměstnavateli příležitostné, je-li dotčená činnost podle obsahu smluvního závazku zjevem nahodilým, ojedinělým, jež právě pro svou nahodilost a krátkodobost netvoří řádný zdroj příjmů osoby pracující. Výklad ten kryje se s obecným významem slova »práce příležitostné«, za jakou se považuje také práce osob, jež, nemajíce trvalého, smluvního zaměstnání a nejsouce ani samostatnými živnostníky, konají krátkodobé práce nebo služby osobám, jak se nahodí, tak na příklad pomáhají na nádraží cestujícím obstarati zavazadla, obstarávají různým osobám nákupy v městě a pod.
Také nss přihlížel ve své judikatuře při posuzování otázky, zda jest tu práce příležitostná, vždy v prvé řadě k tomu, zda šlo o pracovní poměr rázu trvalejšího čili nic (srovn. nál. Boh. A. 3599/24).
Žal. úřad vykládal si tedy zákon nesprávně, když řešil spornou otázku, zda zaměstnání Václava H. bylo zaměstnáním příležitostným jedině s hlediska zaměstnancova. Vycházeje z toho nesprávného právního názoru, opomenul vypořádati se s námitkami strany si stěžující, jimiž se snažila dovoditi, že zaměstnání Václava H. u ní bylo zaměstnáním příležitostným. — — — —

Citace:

č. 7630. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 465-467.