Č. 7425.

Obecní dávky. — Zdravotnictví. — Řízení správní: I. * Rekurs proti výměru starosty obce, kterým byla předepsána obchodní taxa podle § 5 zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. česk., je podán řádně, byl-li během 14denní rekursní lhůty (§ 12 zák. č. 76/1919) podán přímo u osp-é, k rozhodnutí příslušné. — II. Rozhodnutí o dávce obecní, týkající se jednoho roku, není prejudicielní pro období další. — III. Není zákonného předpisu, který by ukládal úřadu povinnost, uvědomovati stranu o tom, že odpůrce podal odvolání. — IV. Kde je bydliště strany s hlediska předpisů o obchodní taxe v lázeňských místech?
(Nález ze dne 18. září 1928 č. 25437).
Prejudikatura: Ad II. Boh. A 1077/21, ad IV:Boh. A 216/19, 473/20, 2914/23, 4819/25.
Věc: Městská obec M. L. (adv. Dr. Ant. Garkisch z M. Lázní) proti okresní správě politické v Mariánských Lázních o obchodné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměrem ze 6. srpna 1927 předepsal měst. úřad v M. L. L. Karlu B. ze živnosti dámského krejčovství na základě tarifu, povoleného zsp-ou v Praze ve smyslu § 5 zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. česk., obchodné za rok 1927 částkou 440 Kč. Odvolání z výměru toho podanému vyhověla osp v Mar. Lázních nař. rozhodnutím s odůvodněním, že na Karla B. nelze pozírati jako na cizího živnostníka, neboť má v M. L. dom. právo a své stálé bydliště, jedině tam svoji živnost krejčovskou provozuje, kdežto v Berlíně se zdržuje v zimě u svých dětí, aniž tam nějakou živnost provozuje.
Ve stížnosti na toto rozhodnutí k nss podané, namítá měst. obec M. L. především, že odvolání Karla B. z výměru starosty města mělo býti a limine odmítnuto, poněvadž bylo podáno bezprostředně u osp-é, ačkoli dle poučení o opravných prostředcích mělo býti do 14 dnů po doručení podáno písemně prostřednictvím starostenského úřadu k osp-é.
Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Dle § 5 zák. z 27. října 1868 č. 38 z. z. česk. vyměřuje v lázeňských místech obchodné (obchodní taxu) starosta obce podle sazby od státní správy vydané. O případných stížnostech rozhoduje okr. úřad polit. s konečnou platností.
Zákon ten neurčuje ani lhůty, do které má býti stížnost podána, ani nestanoví místa, kde se to má státi. Rovněž obecní zřízení české nemá ani v § 103 ani jinde ustanovení o tom, v jaké lhůtě a na kterém místě podávati jest opravné prostředky proti aktům obecních orgánů, o nichž rozhodovati náleží úřadům politickým. V odst. 3 § 12 novely k obecním zřízením ze 7. února 1919 č. 76 Sb. je sice pro rekursy do rozhodnutí obecních orgánů k nadřízeným úřadům politickým stanovena 14denní odvolací lhůta, neurčují-li jednotlivé zákony jinak. Nerozřešena zůstala však otázka, kde má odvolání býti podáno, aby lhůta rekursní byla dodržena. Při řešení této otázky nelze posléze použiti ani předpisů zák. lhůtového z 12. května 1896 č. 101 ř. z., poněvadž tento zákon týká se pouze řízení před úřady politickými, t. j. ve smyslu organ. zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z. okr. hejtmanstvími a zem,, úřady politickými (§§ 3, 4, 5 a 11) a platí jen pro rekursy proti rozhodnutím a opatřením polit. úřadů samých, nevztahuje se tedy na rekursy, podané k polit. úřadům proti opatřením obecního starosty, resp. jiných obecních orgánů.
Z povahy opravného prostředku, jakožto podání, kterým se strana dovolává rozhodnutí rekursní stolice, plyne důsledně zásada, že opravný prostředek podati jest u toho úřadu, jehož rozhodnutí se strana dovolává, tedy u stolice rekursní, leč by positivním předpisem právním — jak tomu jest ovšem v největším počtu případů — bylo stanoveno podací místo jiné. Poněvadž pro případy, o jaký tu jde, takového positivního předpisu vůbec není, a právním poučením, připojeným k plat. rozkazu obecního starosty, předpis takový nemohl ovšem býti nahražen, dlužno souditi, že odvolání z výměru starosty obce, jímž bylo předepsáno obchodné (obchodní taxa), podati jest v odvolací lhůtě bezprostředně u příslušné osp-é, resp. že odvolací lhůta je zachována, jestliže odvolání během lhůty dojde k tomuto úřadu.
Ježto výměr starosty města M. L. je datován 6. srpna 1927 a odvolání došlo k osp-é dne 18. srpna 1927, tedy ve 14denní lhůtě § 12 novely k obec. zříz., bylo podáno včas a na pravém místě. Pak ovšem tento úřad právem je podrobil svému meritornímu přezkoumání. Stížnost konstatuje dále, že také za minulá léta bylo Karlu B. předepsáno obchodné, že z předpisu za předchozí rok, t. j. za rok 1926, se odvolal a že tomuto odvolání nebylo osp-ou vyhověno, z čehož vyvozuje, že tímto rozhodnutím, jemuž byly týž právní předpis a táž skutková podstata za základ položeny, si žal. úřad prejudikoval a nemohl konsekventně v téže věci vydati rozhodnutí opačné. Názor tento je rovněž mylný.
Nss vyslovil opětně, tak v nál. Boh. A 1077/21, názor, že rozhodnutí o dávce obecní, týkající se jednoho roku, není prejudicielní pro období další. Z toho plyne, že úřadu není bráněno, aby i při nezměněných poměrech pro každé období zvláště podrobil otázku plat. povinnosti novému přezkoumání, beze zřetele na rozhodnutí, které se týkalo období jiného, leč by zákon stanovil něco jiného. Zákon však neobsahuje ustanovení, dle něhož by rozhodnutí o obchodní taxe, vydané pro určité období, platilo buď vůbec, aneb za určitých předpokladů také pro období následující.
Jako vadu řízení obec vytýká, že nebyla uvědoměna o tom, že Karel B. podal odvolání a že jí nebyla před vydáním nař. rozhodnutí dána příležitost uplatniti své námitky proti odvolání, čímž prý byla porušena zásada slyšení stran. Ani tuto námitku nelze uznati důvodnou. Není zákonného předpisu, který by ukládal úřadu povinnost, uvědomovati odpůrce strany o tom, že odvolání bylo podáno, a poskytovati mu příležitost, aby se vyjádřil o námitkách v něm uplatňovaných. Takovou povinnost nelze dovoditi ani ze všeobecných zásad řízení správního. Princip slyšení stran vztahuje se na zjištění skutkové podstaty úřednímu rozhodnutí neb opatření za základ položené. Že by obci následkem toho, že nebyla o podání rekursu Karla B. uvědoměna, bylo znemožněno uplatňovati určité, pro rozhodnutí směrodatné okolnosti skutkové, stížnost netvrdí.
Pokud jde o věc samu, odvolává se stížnost na nál. Boh. A 4819/25. V něm vyslovil nss právní názor, že obchodnému (obchodní taxe) nepodléhají obchodníci, kteří mají v lázeňském místě po celý rok řádné bydliště.
Dle toho je pro otázku, zdali Karel B., který provozuje v M. L. živnost pouze v lázeňském období, je povinen platiti obchodné, rozhodno, má-li v M. L. po celý rok řádné bydliště. Žal. úřad dospěl v nař. rozhodnutí k závěru, že tomu tak je, uváživ, 1. že B. má v M. L. dom. právo, 2. že jedině tam svoji živnost provozuje, a 3. že v Berlíně se zdržuje v zimě u svých dětí, aniž tam živnost provozuje.
Nss neshledal však, že by uvedené momenty postačovaly pro závěr, že Karel B. má své řádné bydliště v M. L. ve smyslu cit. judikátu. Za řádné bydliště sluší po rozumu ustálené judikatury (srovn. nál. Boh. A 216/19, 473/20, 2914/23) pokládati ono místo, ve kterém se ta která osoba usadila s prokázatelným nebo z okolností patrným úmyslem, aby se tam trvale zdržovala. K založení bydliště je tedy třeba, aby byly splněny dva předpoklady: a) skutečné zdržování se v určitém místě (corpus domiciliandi); b) úmysl, v místě tom trvale pobývati, učiniti si z něho středisko svého života (animus domiciliandi).
Z uvedeného pojmu bydliště je patrno především, že okolnost, kde určitá osoba má dom. právo, je pro otázku jejího bydliště naprosto irelevantní. Dále plyne z něho však, že o sobě jest bez významu i okolnost, že Karel B. provozuje živnost krejčovskou pouze v M. L., resp. že v Berlíně neprovozuje živnosti žádné, neboť místo hospodářské činnosti a bydliště určité osoby nemusí nutně spadati v jedno.
Z pojmu bydliště, jak shora definován, plyne, že bydliště předpokládá zásadně trvalé faktické zdržování se na určitém místě. Ovšem nepřestává toto místo býti bydlištěm v uvedeném smyslu za všech okolností již tím, že osoba, o niž jde, z místa toho se vzdálí. Nepřestává jím býti v tomto případě tehdy, je-li z okolností patrno, že osoba, o niž jde, podržela svůj animus domiciliandi, t. j. že se z onoho místa vzdálila jen přechodně, a nikoli s úmyslem, vystěhovati se z něho na jiné místo, které má nadále výhradně býti středem jejího života.
Pro otázku povinnosti k placení obchodného přichází v úvahu vždy období jednoho roku. Povinnosti platiti obchodné sproštěni jsou ti obchodníci, provozující v M. L. obchod jen v době lázeňské saisony, kteří mají v M. L. po celý rok řádné bydliště (Boh. A 4819/25). Poněvadž řádné bydliště předpokládá principielně trvalé zdržování se v dotyčném místě, bude možno u obchodníků, kteří v M. L. po celý rok trvale se nezdržují, uznati přes to M. L. za celoroční jejich řádné bydliště jenom tehdy, jsou-li tu positivní momenty, svědčící tomu, že přese svoje vzdálení z M. L. podrželi pro celý rok svůj animus domiciliandi v M. L., t. j., že pro celý rok — a tedy v pro dobu mimo lázeňskou saisonu — určili si M. L. za střed svého života, a že jenom přechodně je opustili.
Uváží-li se, že Karel B. přichází do M. L. každoročně jenom na dobu lázeňské saisony, po saisoně pravidelně z M. L. odjíždí, po větší část roku zdržuje se mimo M. L., a v tomto městě, podlé správních spisů, nemá ani bytu, který by bylo možno v zimních měsících obývati, je zřejmo, že závěr žal. úřadu, jakoby B. měl po celý rok v M. L. řádné bydliště, není dostatečně odůvodněn.
Bylo proto nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss. zrušiti.

Citace:

č. 7425. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 23-26.