Č. 7648.

Zaměstnanci veřejní. — Zdravotnictví: I. * Obecní a obvodní lékaři, kteří byli ustanoveni před 28. říjnem 1918 a podali sice včas žádost za převzetí do služby státní, ale nebyli převzati (§ 11/1 zák. č. 332/1920), nebo sice byli převzati, ale odepřeli podepsati služební smlouvu se státem (§ 8/9 zák. č. 236/1922), mají nárok na zaopatřovací požitky za předpokladů a v rozsahu stanoveném dosavadními zákony, proti státu, pokud pak jim nárok ten plyne z dosavadního služebního poměru nad tuto hranici, proti subjektu dle dosavadního služebního poměru jim zavázanému. — II. * Výrok o tom, že se obecní neb obvodní lékař státem nepřevzatý (§ 11 zák. č. 332/1920) neb odepřevší sjednati smlouvu se státem (§ 8/9 zák. č. 236/1922) následkem toho překládá na trvalý odpočinek, nepřísluší ministerstvu zdrav., nýbrž orgánu až dosud kompetentnímu lékaře toho pensionovati — s výhradou součinnosti min. zdrav. jako správního orgánů dotčeného pensijního fondu státem převzatého. Min. zdrav. je však kompetentní vysloviti, že lékaři, jenž příslušným orgánem byl takto pensionován, vyměřuje podle § 11/1 zák. č. 332/20 nebo § 8/9 zák. č. 236/1922 zaopatřovací požitky z prostředků státních.
(Nález ze dne 21. prosince 1928 č. 8813.)
Prejudikatura: Boh. A. 5164/25.
Věc: MUDr. Julius F. v H (adv. Dr. Bedř. Mauitner z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy stran výměry pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. zdrav. vydalo st-li nař. rozhodnutí tohoto obsahu: »Provádějíc svůj výnos z 9. ledna 1924, jímž bylo rozhodnuto nepřevzíti Vás do služeb státních ve smyslu odst. 1 § 11 zák. č. 332/20, provedeného zákonem č. 236/22, přiznává Vám min. zdrav. v souhlasu s min. fin. ve smyslu § 19 zák. z 27. prosince 1909 č. 98 z. z. mor. dnem 1. dubna 1924 počínajíc: výslužné ročních 1 677 Kč 76 h, t. j. 85.6% pens. základny, která Vám přísluší podle cit. zákona ve výši 1 960 Kč na dobu života. Pro výměru tohoto výslužného byla rozhodnou celková Vaše služ. doba obecního lékaře ode dne 1. října 1897 do do 31. března 1924 s připočtením vál. půlletí celkem 2 roků, 6 měsíců, úhrnem tedy 29 roků. Částky, o které Vaše požitky vyplácené Vám od města H. převyšují požitky tímto dekretem Vám přiznané zůstávají Vám ve smyslu § 8 odst. 10 zák. č. 236/22 zachovány«.
Uvažuje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí musil si nss nejprve ujasniti, jaké jest podle předpisů zák. č. 332/20 a č. 236/22 právní postavení převzatých i nepřevzatých obecních a obvodních lékařů, neboť předpisy ty jasného obrazu v tom směru nepodávají.
Podle zák. č. 332/1920 přejímá stát výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi (§ 1). Tím byla zdrav. policie prohlášena za obor správy státní, nebylo však implicite vysloveno také postátnění všech prostředků výkonů zdrav. policie, tedy zejména ne postátnění lékařského personálu zdrav. policii dosud obstarávajícího. Na dosavadním služ. postavení a poměru obecních a obv. lékařů nebylo nic změněno. Stát bude zdrav. policii obstarávati »státními lékaři pro výkon zdrav. policie«, jejichž poměry právní budou upraveny podle zásad služ. pragmatiky úřednické č. 15/1914 ř. z. (§ 8). Dosavadní lékaři obecní a obvodní stanou se státními lékaři teprve a jenom potud, pokud budou převzati, t. j. státními lékaři jmenováni.
Legislativní myšlenka § 8 zák. 332/20 byla podstatně změněna zákonem č. 236/1922. Podle § 8 tohoto zák., vykonává stát zdrav. policii »obecními a obvodními lékaři«, jejichž služ. poměr ke státu se zakládá smlouvou sjednanou se státem podle § 8. Smlouvou touto upravují se služ. a zaopatř. požitky a ostatní služ. poměry lékařů ustanovených pro výkon zdrav. policie státní.
Smlouvou služební sjednanou podle § 8 zák. č. 236/1922 se také zakládá a upravuje služ. poměr ke státu oněch dosavadních ob. a obv. lékařů, které stát na základě žádosti podané podle § 9 zák. č. 332/20 projevil ochotu převzíti. Při tom zachovávají se jim po zákonu požitky a ostatní práva z dosavadního služ. poměru proti subjektům dle tohoto poměru zavázaným, pokud nejsou služ. smlouvou uzavřenou se státem absorbovány; s druhé strany zůstávají zachovány také jejich povinnosti z dosavadního služ. poměru vůči subjektům dle tohoto poměru až dosud oprávněným, pokud nestaly se postátněním zdrav. policie bezpředmětnými a nejsou na závadu služebním povinnostem náležejícím převzatým lékařům ze zákona a ze smlouvy služební vůči státu. Tito lékaři převzatí mají tedy postavení dvojí: jednak jsou ve smluvním služ. poměru vůči státu na základě smlouvy sjednané dle § 8 zák. 236/22, jednak setrvají v rozsahu stanoveném tímto §em 8 na dále ve svém dosavadním poměru služebním. (Srov. Boh. A. 5164/25).
Ustanovení § 8 zák. č. 236/22 — mimo odst. 9 — vztahují se, jak patrno ze znění i smyslu jejich, pouze na lékaře převzaté, t. j. na lékaře, s nimiž stát sjednal smlouvu dle tohoto paragrafu, a netýkají se tedy obec. a odv. lékařů, kteří nebyli převzati, t. j. s nimiž nebyla uzavřena smlouva dle § 8. Pro tyto lékaře »nepřevzaté« platí pouze ustanovení §§ 10 a 11 zák. 332/20, resp. § 8 odst. 9 zák. č. 236/22. O nějaké duplicitě služ. poměru, jaká je tu ohledně lékařů převzatých, nelze při lékařích nepřevzatých mluviti, kdyžtě ani není žádného ustanovení zákonného, který by jejich dosavadní akt. služ. poměr byl modifikoval ve služ. poměr státní, ani nedošlo mezi nimi a státem k uzavření smlouvy služ. dle § 8 zák. 236/22, kterou jedině — při nedostatku zákonného předpisu o přeměně jejich dosavadního služ. poměru — služební poměr ke státu byl by mohl býti založen.
Poněvadž tito lékaři nepřevzatí ani ex lege ani na základě smlouvy nevstoupili do služ. poměru ke státu, poněvadž dále zákon — až na ustanovení níže uvedená — nemá předpisů, jimiž by dosavadní jejich služ. poměr rušil nebo měnil, a poněvadž posléze nemá v tomto směru ani žádných ustanovení kompetenčních — nejde tu o »výkon zdrav. služby« a nelze proto v tomto směru aplikovati kompetenční předpisy § 26 zák. 236/1922 — plyne z toho 1. že dosavadní služ. poměr obec. a obv. lékařů nepřevzatých trvá principielně beze změny dále se všemi právy a povinnostmi, pokud povinnosti ty sestátněním zdrav. policie nestaly se bezpředmětnými a že modifikace jeho úpravy nastala pouze potud, pokud se tak podává z předpisů §§ 10) a 11 zák. č. 332/20 a § 8 odst. 9 zák. č. 236/22 (nehledě ovšem k zák. č. 237/22), 2. že se také zásadně nezměnilo nic na kompetenci orgánů až dosud příslušných poměr ten určovati a o právech a povinnostech z něho plynoucích rozhodovati.
Podle toho, co řečeno, nastaly zákony č. 332/20 a 236/22 modifikace dosavadního služ, poměru nepřevzatých lékařů obec. a obv.: 1. §em 10 zák. 332/20 v tom směru, že nepodání žádosti za převzetí do státní služby v ustanovené lhůtě pokládati jest za vzdání se služby a všelikých nároků z dosavadního služ. poměru, 2. §em 11 odst. 2 zák. 332/20 potud, že za předpokladů tam uvedených orgán až dosud k tomu příslušný jest oprávněn dotčeného lékaře beze všech nároků propustiti ze služby, 3. §em 11 odst. 1 zák. 332/20, resp. § 8 odst. 9 zák. 236/22 v tom smyslu, že orgán dle dosavadních zákonů k tomu povolaný jest oprávněn a na žádost lékařů povinen, i když by tu nebylo předpokladů podle dosavad. služ. poměru nutných, dáti lékaře na odpočinek. Pokud při výroku o přeložení na odpočinek podle dosavadních předpisů spolupůsobil správní orgán pensijního fondu, který nyní byl státem podle § 13 zák. 332/20 převzat, nastoupil by v tuto součinnost podle ustanovení právě uvedeného příslušný orgán státní, 4. pochybné jest ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920 »a budou jim poskytnuty požitky zaopatřovací, pokud by na ně měli nárok podle dosud platných zákonů«, resp. § 8 odst. 9 zák. č. 236/1922 »a budou jim poskytnuty zaopatřovací požitky, pokud by na ně měli podle dosud platných zákonů nárok, ve výši těmito zákony stanovené.«
Bylo by především možno vykládati ustanovení tato v ten smysl, že se lékaři takto pensionovanému zajišťuje nárok na zaopatřovací požitky, pokud by na ně měl nárok podle dosavadního služ. poměru, v plném rozsahu dle tohoto poměru. Proti tomuto výkladu mluví však jednak úvaha, že by tu zákon vyslovoval něco samozřejmého, poněvadž
— když nemá výslovného předpisu jiného — práva z dosavadního poměru nabytá zůstávají přirozeně nedotčena, jednak samo znění cit. předpisů. Ze znění těchto předpisů je totiž patrno, že zákon má tu na mysli zaopatřovací nároky v rozsahu omezeném; a tento dojem je sesílen tím, že mluví o poskytnutí zaopatř. požitků, pokud by na ně byl nárok »podle dosud platných zákonů«, kdežto jinde (§ 8 zák. 236/22) užívá obratu »podle dosavadního poměru právního« a pod. Z těchto úvah podává se tedy výklad, že § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920 a § 8 odst. 9 zák. č. 236/1922 poskytují nárok na zaopatř. požitky jenom potud a v tom rozsahu, jak plyne z dosavadních zákonů, tedy s vyloučením nároků, jež nad meze zákonné poskytnuty byly lékařům smlouvou nebo správním aktem dosavadního zaměstnavatele (na př. podle § 17 zák. č. 34/1906 z. z. česk., § 22 zák. č. 98/1909 z. z. mor.).
Na druhé straně nelze však shledati žádného důvodu, proč by zákon chtěl zaopatř. nároky lékařů nepřevzatých omezovati na případy a míru vyplývající z dosavadních zákonů a zasahovati tak citelně do práv lékařů, nabytých s připuštěním dosavadních zákonů ze smluv, resp. správních aktů jejich dosavadních zaměstnavatelů, tím méně když takováto práva a nároky zachovává u lékařů převzatých (§ 8 zák. č. 236/22) a dokonce i u lékařů pensionovaných před 1. lednem 1923 (§ 4 zák. č. 237/1922).
Těmito úvahami dospěl nss k názoru, že jádro pochybného předpisu § 11 odst. 1 zák. č. 332/1920, resp. § 8 odst. 9 zák. č. 236/1922 neleží v tom, že se zaopatřovací nároky lékařů dle těchto ustanovení pensionovaných restringují, nýbrž v tom, že se jim tímto předpisem v určitém rozsahu zaopatřovací nároky poskytují. Poněvadž pak jde o nároky již o sobě existentní, nelze chápati ustanovení ta jinak, nežli, že se jimi pro uvedené lékaře konstituují v určitém rozsahu zaopatřovací nároky proti jinému subjektu, t. j. proti státu, j. sl. že se dosavadní jejich zaopatř. nárok rozštěpuje v ten způsob, že ohledně zaopatřovacího nároku plynoucího jim z dosavadního poměru služ. až do výše zákonné vsunuje se na místo subjektu dosud zavázaného stát, kdežto ohledně toho, co nad to jest, zůstává lékařům zachován nárok proti subjektu dle dosavadního služ. poměru zavázanému.
Pro tento závěr mluví tyto úvahy:
a) Zákon č. 332/20 vychází nepochybně z hlediska, že postátněním výkonu zdrav. policie postátňují se eo ipso — byť i ne dosavadní služ. poměry obec. a obv. lékařů — tož aspoň všechna místa obec. a obv. lékařů jakožto instituce zdrav. policie nyní státní, a že důsledkem toho také všechen osobní náklad má hraditi stát (viz také dův. zprávu tisk. 2589/1920 str. 24).
b) Z toho, že výkon služby zdravotní je věcí správy státní, plyne, že principielně také stát je povinen nésti náklady této služby, pokud zákon břemeno to neukládá subjektům jiným.
c) Stát podle § 13 zák. 332/20 převzal jmění českého pens. fondu obec. a odv. lékařů a jiných fondů veřejných ke stejnému účelu zřízených se všemi (právy a) závazky. Nelze předpokládati, že by přes to byl chtěl v cit. §§ 11 a 8/9 břemeno zaopatřovací ponechati dosavadním nositelům. Poněvadž však sám nerozeznává, nelze převzetí zaopatř. závazků až do výše zákonné státem omezovati na ty případy, kde nároky zaopatřovací až dosud směřovaly proti fondu, nyní převzatému státem.
d) Stát převzal zákonem č. 237/22 zaopatř. břemeno až do výše zákonné dokonce ohledně lékařů pensionovaných před 1. lednem 1923, ba těmto lékařům dokonce i zaopatř. požitky ze svých prostředků zvyšuje.
Z ustanovení § 11/1 zák. 332/20 a § 8/9 zák. 236/22 plyne tedy, že obec. a obv. lékaři, kteří byli ustanoveni před 28. říjnem 1918 a podali sice včas žádost za převzetí, ale nebyli převzati, nebo sice byli »převzati«, ale odepřeli podepsati služ. smlouvu se státem, a to všichni bez rozdílu, mají nárok na zaopatř. požitky za předpokladů a v rozsahu stanoveném dosavadními zákony, proti státu, pokud pak jim plyne z dosavadního služ. poměru nad tuto hranici, proti subjektu dle dosavadního služ. poměru jim zavázanému.
Z předchozích úvah posléze se podává, že výrok o tom, že se lékař státem nepřevzatý nebo lékař odepřevší sjednati smlouvu se státem následkem toho překládá na trvalý odpočinek, nepřísluší sice min-u zdrav., nýbrž orgánu až dosud k výroku tomu kompetentnímu — arciť s vý- hradou výše již zmíněné součinnosti min-a jako správního orgánu pens. fondu státem převzatého — že však je min. zdrav. arciť kompetentní vysloviti, že lékaři, jenž příslušným orgánem takto byl pensionován, vyměřuje podle § 11/1 zák. č. 332/1920 nebo § 8/9 zák. č. 236/1922 zaopatřovací požitky z prostředků státních, při čemž ovšem výrok tento, jsa rozhodnutím o nároku, podle § 2 zák. o ss podléhá co do své zákonnosti přezkoumání nss-em.
Vycházeje z předeslaných názorů uvážil nss o předmětné stížnosti: Žal. úřad vychází z předpokladu, že st-l nebyl do státní služby převzat a že následkem toho byl podle § 11 dán na trvalý odpočinek. Tento předpoklad není st-lem brán v odpor, a musí tedy i ss přijati jej za pravý.
Nař. rozhodnutí obsahuje jediný výrok, totiž výrok, jímž žal. úřad přiznává st-li na základě § 11 zák. č. 332/1920 a § 19 zák. z 27. prosince 1909 č. 98 z. z. mor. státní odpočivné požitky. K tomuto výroku nelze žal. úřadu dle toho, co shora řečeno, kompetenci upříti.
Na sporu je toliko otázka výše těchto požitků. Kdežto totiž žal. úřad vyměřuje požitky ty z pens. základny, jak se podává ze služného minimálního, stanoveného zákonem č. 98/1909 z. z. mor., má st-l za to, že jest je vyměřiti z posledního započítatelného akt. služného, které mu příslušelo podle individuelní úpravy jeho služ. poměru k obci H.
Názor stížnosti není správný. Svrchu bylo dolíčeno, že § 11 zák. č. 332/1920 poskytl nepřevzatým obecním a obvodním lékařům sice nárok na státní zaopatř. požitky, ale jenom v rozsahu, jaký jim příslušel ze zákona, tedy na Moravě ze zák. č. 98/1909 z. z. mor. Jenom o těchto státních zaopatřovacích požitcích bylo nař. výrokem rozhodnuto. Že by pens. základna přijatá žal. úřadem neodpovídala pens. základně stanovené tímto zákonem, stížnost netvrdí. Vyšší nároky st-lem uplatňované na diferenci mezi zaopatř. požitky zákonnými a zaopatř. požitky plynoucími z individuelní úpravy služ. poměru st-lova nepřísluší st-li proti státu, o těchto vyšších nárocích žal. úřad také nerozhodoval a rozhodovati vzhledem k své nekompetenci ani nemohl.

Citace:

č. 7648. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 504-508.