Č. 7455.

Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní. — Váleční poškozenci. — Řízení správní: I. * Ustanovení § 45 zák. č. 76/1922 postihuje i nárok vdovy na drahotní přídavky k důchodu vdovskému a na přídavky na děti podle § 10 A. 2 zák. č. 394/1922. — II. * Zjišťuje příjem vdovy po voj. gážistovi podle vl. nař. č. 186/1923 resp. č. 363/1922 k § 2 za účelem rozhodnutí o nároku na vdovský důchod podle § 45 zák. č. 76/1922, jest úřad povinen šetřiti zásady slyšení strany i tehdy, když příjem zjistil dotazem u berní správy o tom, jaká daň z příjmu byla vdově vyměřena.
(Nález ze dne 5. října 1928 č. 26597.)
Věc: Marie H. v Košicích proti ministerstvu nár. obrany o zaopatřovací požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-lka, jež požívala jako vdova po domobraneckém nadporučíku voj. zaopatř. požitků, uvedla v dubnu resp. v červnu 1925 ve svých prohlášeních o skutečných příjmech za rok 1924, že má z vlastního movitého a nemovitého majetku roční příjem 2800 Kč a za kancelářské práce v bankovním závodě, jehož je společnicí, měsíčně jako remuneraci 500 Kč, celkem tedy 8800 Kč ročně.
Nař. rozhodnutím zastavilo mno st-lce dodatečně koncem března 1922 další výplatu důchodu vdovského v částce Kč 1800— ročně a poukázalo jí na podkladě vyšetření skutečných příjmů podle § 45 zák. č. 76/22 u voj. pens. likvidatury v Praze, počínajíc 1. dubnem 1922: 1. rozdíl na důchodu vdovském 100 Kč ročně, 2. příslušné dosavadní drah. přídavky a příplatky, a to až do konce prosince 1922. Dále vyslovilo mno, že st-lka od 1. ledna 1923 nemá na důchod vdovský s příslušnými drah. přídavky resp. na rozdíl těchto požitků vůbec nároku, ježto bylo šetřením jejích majetkových poměrů zjištěno, že její příjem převyšuje daleko hranici stanovenou v § 45 shora cit. zák. Od vymáhání neprávem vyplacených částek na důchodu vdovském za dobu od 1. dubna 1922 (vyhlášení zákona) do konce listopadu 1922 upustilo mno vzhledem k povolené lhůtě k předkládání prohlášení o skutečných příjmech. Částky neprávem vyplacené na vdovských zaopatřovacích požitcích, počínajíc od 1. prosince 1922 budou však vojenskou pens. likvidaturou vymáhány. Výměr příspěvků na vychování sirotků Judity a Karla se nemění, a budou tyto příspěvky s příslušnými drah. přídavky i příplatky voj. pensijní likvidaturou súčtovány, a to až do konce prosince 1924. Počínajíc 1. lednem 1925 poukázalo mno st-lce podle zák. č. 288/24 z požitků, které by činily pro ni a její dítky ročně: 1. důchod vdovský Kč 2964, 2. příspěvek na vychování pro každé dítě Kč 592,80, 3. jednotný drah. přídavek podle III. rodinné třídy Kč 3040, 4. přídavek pro každé dítě, pokud nepřekročilo 18. rok svého věku, Kč 1200, jen: příspěvek na vychování 592,80 Kč ročně pro každé dítě, které je nezaopatřeno v ošetřování st-lčině, a to pro Juditu, narozenou 23. října 1909, do 22. října 1933 a pro Karla, narozeného 5. března 1914, do 4. března 1933 nebo do dřívějšího jiného zaopatření.
Stran zaopatřovacích požitků, poukázaných na rok 1922, připojilo mno toto vysvětlení: Důchod vdovský činí ročně bez drah. přídavků a příplatků 1800 Kč. Hranice podle § 45 zák. 8000 Kč, k tomu zvýšení podle §§ 45 resp. 24 zák. pro 2 osoby 1600 Kč — 9600 Kč. Součet 11400 Kč, příjem za rok 1921 z pozemků a kapitálového majetku 11300 Kč, rozdíl 100 Kč. Uvedený rozdíl na důchodu vdovském poukázán.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
§ 45 zák. č. 76/22 stanoví v odst. 1, že nároku na důchod vdovský nemá vdova po gážistovi v záloze (§ 37), jejíž roční příjem převyšuje 8000 Kč a že, je-li vyšší její příjem menší než součet 8000 Kč a důchodu vdovského, který by vdově jinak příslušel, jest jí přiznati důchod v částce doplňující tento součet.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost jednak z důvodu, že vdova, jejíž roční příjem převyšuje 8000 Kč, pozbývá dle § 45 zák. č. 76/1922 nároku pouze na vdovský důchod uvedený v § 38, kdežto o drah. přídavcích a příplatcích toto ustanovení nemluví a proto se na ně nevztahuje, jednak z důvodu, že zák. č. 76/1922, jenž jedině upravuje požitky voj. pensistů, nemá ustanovení, jež by opravňovalo voj. správu k vymáhání požitků nesprávně vyplacených, a že požitky dobromyslně přijaté vůbec vymáhány býti nemohou. Tyto námitky neshledal nss důvodnými. Drah. přídavky a přídavky na děti jsou, jak již z jejich pojmenování jde, pouze součástí důchodu vdovského, a to nikoli trvalou, nýbrž jen dočasnou (arg. § 5 odst. 3 a §§ 11 a 14 zák. č. 394/20), takže nárok na ně nemůže existovati samostatně bez nároku na důchod vdovský, nýbrž sdílí jeho osudy. Praví-li tedy § 45 zák. č. 76/1922, že nároku na důchod vdovský za okolností tam uvedených vdova nemá, vztahuje se ustanovení to eo ipso i na zmíněné přídavky k důchodu vdovskému. Jest sice pravda, že cit. zák. č. 76/1922 sám nemá ustanovení o vymáhání požitků vyplacených neprávem, než toto oprávnění voj. správy bylo vysloveno v zák. č. 288/24, kterým se mění některé předpisy o zaopatř. požitcích voj. osob a pozůstalých po nich, a to v § 26 odst. 2, dle něhož, byl-li zaopatř. požitek přiznán nebo likvidován neprávem nebo částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, nejvýše za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků. Z toho jde a contrario, že částky, které příjemce nepřijal v dobré víře, lze požadovati zpět bez omezení, tedy i za dobu delší 3 let. Nař. rozhodnutí, datované dnem 16. června 1926, vyslovilo ovšem, že st-lka jest povinna vrátiti částky neprávem vyplacené již od 1. prosince 1922 počínaje, tedy za dobu více než tříletou. Pokud jde o dobu starší než tříletou, mohla by dle toho, co řečeno, býti st-lce předepsána náhrada přeplatku jen tenkráte, jestliže nepřijala dotyčné částky v dobré víře. Žal. úřad to patrně předpokládá, pro svůj závěr však, že st-lka ohledně těchto požitků starších byla malae fidei, neuvádí žádných důvodů, čímž znemožněna jak st-lce obhajoba, tak i nss-u přezkoumání nař. rozhodnutí.
Právem vytýká však stížnost nař. rozhodnutí ještě další vadnost řízení.
Při vypočítávání příjmu k účelu v § 45 zák. č. 76/1922 uvedenému jest, jak stanoví vl. nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb., tento zákon provádějící (§§ 24, 45, 57 a 63 zák.), postupovati obdobně podle ustanovení vl. nař. ze 7. prosince 1922 č. 363 Sb. Toto nařízení stanoví k § 2 zák. o požitcích vál. poškozenců, jím prováděného, že příjmem ve smyslu zák. se rozumí příjem tvořící základ pro ukládání daně z příjmu, — resp. na Slov. a v Podk. Rusi daně dóchodkové, — tedy příjem po odpočtu srážek připuštěných zákony o daních z příjmu (dóchodkové), a že tento příjem vál. poškozence úřad zjistí dotazem u berní správy (na Slov. a v Podk. Rusi u fin. ředitelství), anebo, nebyla-li daň z příjmu pro dotyčný rok vyměřena, vlastním šetřením, řídě se zásadami platnými pro zjišťování základu pro ukládání daně z příjmu, tedy s odpočtem srážek připuštěných zákony o dani z příjmu. Šetření to může ostatně úřad provésti i tehdy, když daň z příjmu byla pro dotyčný rok vyměřena.
Z ustanovení těchto jde, že úřad povolaný k rozhodování o nároku na důchod vdovský podle § 45 zák. č. 76/1922 je principielně povolán zjišťovati k účelům svého rozhodování příjem osoby, o niž jde, samostatně, a že eventuelně vyžádané jím sdělení berní správy (fin. ředitelstva) o vyměření daně z příjmu, je mu při tomto zjišťování pouze pomůckou. Z toho plyne však dále, že úřad, zjišťuje zmíněný příjem, je povinen zachovávati při tom zásady řádného řízení správního, zejména zásadu slyšení stran, a že musí tedy straně poskytnouti možnost, aby o výsledcích zjišťování toho se vyjádřila a přednesla případné své námitky, a to i tehdy, když příjem zjišťuje dotazem u berní správy (fin. ředitelství).
V daném případě žal. úřad opomenul st-lku o výsledcích svého šetření o jejích příjmech vyslechnouti. Poněvadž strana toto opomenutí výslovně vytýká a správnost zjištění úřadu popírá, bylo v postupu úřadu shledati podstatnou vadu.

Citace:

č. 7455. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 92-95.