Č. 10502.

Živnostenské právo: I. * Z předpisů § 262 a násl. zák. č. 76/27 Sb. o přímých daních neplyne oprávnění jednati v daňových věcech jako zmocněnec po živnostenská. — II. Dekret dvorské kanceláře ze 16. dubna 1833 č. 59 Sb. zák. pol. o koncesi pro veř. agentury je dosud platnou normou.
(Nález ze dne 25. dubna 1933 č. 13.450/31.)
Věc: K. N. v S. proti zemskému úřadu v Praze o soukromé jednatelství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 9. prosince 1930 nevzal okresní úřad ve Slaném na vědomí opověď st-lovu, že bude provozovati činnost jako plnomocník poplatníků všech daní přímých a daně obratové i přepychové podle § 263 odst. 1 zák. č. 76/27, pokud má za účel sprostředkovati styk s tran s berními úřady a zastupovati strany před těmito úřady. Zároveň zapověděl st-li další provozování uvedené činnosti z toho důvodu, že opovězená činnost tvoří obsah koncese veřejného jednatelství, kterážto koncese byla st-li odepřena výnosem zem. úřadu z 27. ledna 1930.
Odvolání st-lem podané zamítl zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím z důvodů uvedených v rozhodnutí I. stolice a dodal: »Zákon o přímých daních obsahuje v § 263 všeobecné podmínky, kterým vyhovovati musí zmocněnci poplatníků, při čemž nerozlišuje, zda zmocněnec tuto funkci přejímá z ochoty či tuto provozuje po živnostensku. Zákon tento ani prov. nař. k němu č. 175/27 neřeší otázku provozování živnosti daňového plnomocníka po stránce živnostensko-právní, nemění tudíž ničeho na dosavadních předpisech živn.-právních, jimiž jest upravena živnost sprostředkovatelství soukromého či veřejného. Nejde-li tudíž o živn. provozování daňového plnomocníka, musí tento vyhovovati podmínkám § 263 odst. 2 cit. zák., resp. prov. nař. k němu. Má-li však činnost daňového zmocněnce býti zdrojem trvalého pravidelného zisku, má-li tudíž býti vedena po živnostensku jako v případě st-lově, kde má býti součástí a doplňkem živnosti st-lovy účetní, revisní a komerčně-technické kanceláře, musí zmocněnec vyhovovati nejen podmínkám stanoveným v zákoně o přímých daních, nýbrž i podmínkám v ohledu živn.-právním, musí se vykázati koncesí pro veřejnou agenturu podle dekretu dvoř. kane. z 16. dubna 1833 č. 59 sb. zák. pol., který v odst. 4 obsahuje sub a—f podmínky pro její udělení. V odpor vzatý výměr I. instance, kterým ooověď nebyla vzata na vědomí, neodporuje tudíž zákonu.« O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Nezákonnost shledává stížnost v názoru žal. úřadu, že ten, kdo chce po živnostensku provozovati činnost daňového zmocněnce podle § 263 odst. 1 zák. o přímých daních č. 76/27, musí se vykázati koncesí podle dekretu dvoř. kanceláře ze 16. dubna 1833 č. 59 sb. zák. pol. Stížnost tvrdí, že tento dekret není vůbec platnou normou, neboť prý nebyl vydán ani podepsán vladařem, není opřen o nějakou zákonnou normu vladařem podepsanou a vydanou a nebyl ani při svém vzniku ani později řádně vyhlášen.
Námitku tu neuznal nss důvodnou. Právní norma, jež byla vydána ve státě absolutistickém panovníkem, nebo na jeho zvláštní rozkaz, je zákonem, neboť vychází od osoby, která byla v této době jediným, neobmezeným činitelem zákonodárným. Ježto pak dekret dvorní kanceláře ze 16. dubna 1833 v úvodní větě výslovně se dovolává rozkazu a schválení vladařova, nelze o tom pochybovati, že ve smyslu toho, co právě řečeno, sluší jej pokládati za normu zákonnou. Pokud jde o vyhlášení, sluší připomenouti, že v době, kdy zmíněný dekret byl vydán, nebylo zákonných předpisů, kterými by způsob vyhlašování jednotným způsobem byl býval upraven. Dekret tento byl sdělen k dalšímu opatření všem příslušným úřadům zemským, mimo to byl pojat do sbírky politických zákonů a nařízení, určených pro veškeré provincie tehdejšího císařství rakouského kromě Uherska a Sedmihradska, v níž byl vytištěn v 61. svazku pod č. 59. Nelze tedy ani tvrditi, že nebyl vyhlášen. Byl tedy tento dekret platnou zákonnou normou a zůstal podle zásady stanovené v § 9 o. z. o. tak dlouho v účinnosti, pokud zákonodárcem nebyl pozměněn nebo výslovně zrušen. Jelikož pak čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. byly prozatím v platnosti zachovány všechny právní normy plativší do 28. října 1918, byl uvedený dekret, který do té doby ani později změněn nebo výslovně zrušen nebyl, recipován do právního řádu čsl. republiky a je jeho součástí.
Proto nedopustil se žal. úřad nezákonnosti, když na tento dekret se odvolal jako na platnou normu zákonnou. —
Stížnost vytýká konečně, že nař. výměrem znemožňuje se st-li výkon práva, zaručeného podle § 263 odst. 1 zák. č. 76/27 všem svéprávným čsl. státním občanům volebního práva nezbaveným a brání se mu ve svobodném rozhodování, zdali při výkonu tohoto práva hodlá přejatý úkol plniti zdarma nebo za přiměřenou odměnu.
Námitka ta je zřejmě bezdůvodná a spočívá na nesprávném výkladu nař. rozhodnutí. Toto nerozhodovalo o tom, zda st-l může či nemůže podle § 263 zák. o přímých daních jednati za stranu ve věcech daňových jako zmocněnec. Rozhodovalo jen o tom, zda, chce-li činnost tu provozovati po živnostensku, potřebuje k tomu koncese či nikoli. Otázku tu pak neřeší § 263 zák. o přímých daních č. 76/27, který vyslovuje jen, kdo smí za stranu před úřady finančními jednati resp. koho úřady ty jako zmocněnce přijmouti nemají. Ale otázka, čeho je potřebí k tomu, aby osoba nějaká tuto činnost mohla provozovati po živnostensku, není ani v cit. paragrafu ani jinde v cit. zákoně řešena.
St-l opověděl žádostí de pres. 17. ledna 1930 u okresního úřadu ve Slaném dodatkem k živn. listu svému ze 7. listopadu 1929 činnost jako plnomocník poplatníků podle § 263 odst. 1 zák. č. 76/27. Šlo mu tedy zřejmě o živn. provozování této činnosti a úřady politické rozhodovaly tedy právem o tom, zda vyhovuje podmínkám, za kterých je oprávněn živnost takovou provozovati. Dospěly k tomu, že by k tomu potřeboval koncese podle cit. dekretu dvorské kanceláře. Zjistivše, že koncese té nemá, nevzaly opověď na vědomí a zapověděly, aby činnost tu po živnostensku provozoval. Tím znemožnily mu jen živnostenské provozování oné činnosti, ale nezasáhly nijak do event. práva jeho, plynoucího z § 263 zák. o daních přímých, kteréžto ustanovení živn. provozování oné činnosti vůbec neupravuje.

Citace:

Č. 10502. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 864-866.