Č. 10525.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: * Předpis čl. 81 odst. 2 jaz. nař. vztahuje se na veškeré vyhlášky obecních úřadů bez rozdílu, zdali jsou vydávány podle příkazu zákona, čili nic.
(Nález ze dne 9. května 1933 č. 8236.)
Věc: Obec Ch. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Osp v Chebu uložila na základě čl. 81 odst. 2 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. výměrem ze 3. října 1928 městské radě v Ch., aby program schůze obecního zastupitelstva města Ch., svolané na den 4. října 1928, oznámený veřejnou vyhláškou pouze v jazyku německém, vyhlásila též vyhláškou v jazyku státním.
St-lčino odvolání zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím zamítl, poněvadž v odpor vzatý příkaz odpovídá ustanovení čl. 81 odst. 2 vl. nař., kterýžto článek byl vydán v základě zmocnění § 3 odst. 3 úst. zák. jazyk., v němž nebyly vytčeny státní moci výkonné pro ustanovení jazyka veřejných vyhlášek vůbec žádné meze. Veřejně vyhlášený program schůze obecního zastupitelstva má v daném případě právní povahu vyhlášky obecního úřadu, při čemž je zcela nerozhodno, zda, resp. na jakém podkladě právním jest obec k jejímu vydání povinna.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Žal. úřad opřel svůj výrok, jejž stížnost napadá, o ustanovení čl. 81 odst. 2 jazyk. nař., při čemž vyslovil, že předpis § 3 odst. 3 jazyk, zák., na jehož podkladě ustanovení čl. 81 odst. 2 jazyk. nař. je vydáno, nevytyčuje státní moci výkonné pro stanovení jazyka veřejných vyhlášek vůbec žádných mezí.
Stížnost uvádí nejprve povšechně, že jazyk. nař. není vydáno v duchu jazyk. zák. a je protizákonným zásahem do autonomie obce, na jejímž podkladě v Ch. stanoven byl německý jazyk jednacím jazykem obce. Dále vznáší námitku, že napadený příkaz není ani ustanovením čl. 81 odst. 2 jazyk. nař. odůvodněn a formuluje tuto námitku takto: Výrazem »úřední vyhlášky« ve smyslu § 3 odst. 3 jazyk. zák. a tudíž také vyhláškami ve smyslu ustanovení čl. 81 odst. 2 jazyk. nař. mohou bytí rozuměny jen ony vyhlášky, které se mají obcí vydati na základě zákonných předpisů. Ale obecní zřízení a novela k němu vydaná nemá ustanovení, že obec má zasedání obecního zastupitelstva vyhláškou uveřejniti. V Ch. děje se toto vyhlášení na základě jednacího řádu, který si obecní zastupitelstvo samo dalo. Tento jednací řád nemá však ustanovení, že by se vyhlášení to mělo provésti také v jazyku státním. Nelze tedy toto vyhlášení řaditi mezi úřední vyhlášky předepsané zákonem, nýbrž pod korespondenci obce, která se má díti v jednacím jazyku obce, tedy v jazyku německém. Mylné je prý konečně i právní nazírání žal. úřadu, že státní moci výkonné nebyly pro stanovení jazyka veřejných vyhlášek žádné meze položeny. Jazykový zákon stanovil, že čsl. jazyk je sice pro obor veškeré státní správy státním oficielním jazykem, ale pro obor autonomie takový prerogativ čsl. jazyku nepřiznal. Naopak v § 3 jazyk. zák. zásadně uznává volné sebeurčovací právo pro obor autonomie a omezuje je jen jednak výhradou ve prospěch jazyka čsl. (odst. 2 § 3), jednak výhradou ve prospěch jazyků jiných. Ze sebeurčovacího práva obcí se pak podává právo, aby si stanovily svůj jazyk jednací (což uznává i čl. 70 jazyk. nař.) a jazyka toho také užívaly.
Stížnost není důvodná.
Opřel-li žal. úřad nař. rozhodnutí o ustanovení čl. 81 odst. 2 jazyk. nař., může z povšechné námitky neplatnosti ustanovení jazyk. nař. míti pro spor význam pouze otázka platnosti tohoto ustanovení. Touto otázkou zabýval se pak nss již v nál. Boh. A 9003/31, ve kterém vyslovil právní názor, že předpis ten je kryt ustanovením § 3 odst. 3 jazyk. zák. Popírá tedy stížnost neprávem platnost ustanovení čl. 81 odst. 2 jazyk, nař.
K dalším vývodům stížnosti sluší pak poznamenati toto:
I když se nehledí k tomu, že stěžující si obec přehlédla, že podle § 2 novely k obecnímu zřízení ze 7. února 1919 č. 76 Sb. konání schůzí obecního zastupitelstva s označením programu musí býti veřejně vyhlášeno, předpis odst. 3 § 3 jazyk. zák. zní: »Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.« Obsahuje tedy všeobecné, ničím neobmezené zmocnění státní moci výkonné, k úpravě jazykové stránky veřejných vyhlášek, jež vydávají autonomní korporace, příp. její úřady, a to veřejných vyhlášek vůbec bez ohledu na to, na jakém podkladě se vydávají. Ustanovení odst. 2 čl. 81 jazyk. nař. vydané na podkladě zmocnění daného státní moci výkonné cit. předpisem, pak zní: »V obcích, jež mají podle posledního soupisu lidu aspoň 3.000 obyvatelů, budiž vyhláška vydána vždy také jazykem čsl.« Je tedy i toto ustanovení všeobecné povahy a týká se veřejných vyhlášek obcí vůbec.
Tvrdí-li tedy stížnost, že ustanovení § 3 odst. 3 jazyk. zák. a tudíž i čl. 81 odst. 2 jazyk. nař. se vztahuje jen na veřejné vyhlášky vydávané obcí na podkladě zákonného předpisu a že je proto na sporný případ nepoužitelné, když vyhlašování programu zasedání obecního zastupitelstva děje se toliko na podkladě jednacího řádu, jejž si zastupitelstvo obce samo vydalo, a to tím více, že jednací řád ten nemá ustanovení, že vyhlášení programu se má státi také v jazyku státním, a snaží-li se svrchu citovanými vývody dokázati nesprávnost výroku žal. úřadu, že předpisem odst. 3 § 3 jazyk. zák. nebyly státní moci výkonné pro stanovení jazyka veřejných vyhlášek položeny žádné meze, činí tak proti jasnému znění cit. ustanovení.

Citace:

Č. 10525. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 926-928.