Č. 10586.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Nedobytnost dávky na zciziteli; zavinění úřadu pří tom zběhlé?
(Nález ze dne 1. června 1933 č. 9623.)
Věc: Firma Frant. B., přádelna bavlny a mechanické tkalcovny v P. (adv. Dr. Václ. Šolc z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o ručení za dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžující si firma koupila smlouvou trhovou z 30. května 1922 od Josefa B. v P. různé pozemky ve smlouvě blíže označené, a další smlouvou z 12. srpna 1922 koupila pak od téhož Josefa B. usedlost č. p. . . . v P. Z převodů těchto byla zem. inspektorátem pro zem. dávky v Praze vyměřena zciziteli Josefu B. dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí, a to z prvého převodu podle smlouvy z 30. května 1922 platebním rozkazem ze 13. srpna 1925 ve výši 8705 Kč 50 h, z druhého převodu podle smlouvy z 12. srpna 1922 platebním rozkazem z 1. srpna 1923 5705 Kč. Zaplacení dávky vyměřené z převodu z 12. srpna 1922 bylo v roce 1926 na zciziteli Josefu B. exekučně vydobyto.
Zaplacení dávky vyměřené z převodu z 30. května 1922 bylo vymáháno mobilární exekucí podanou 2. června 1927, avšak bezvýsledně, neboť zcizitel složil dne 24. listopadu 1927 u okresního soudu v Dvoře Králové manifestační přísahu, že jest úplně nemajetný.
Ještě před složením manifestační přísahy zcizitelem upozornil zem. inspektorát přípisem z 26. července 1927 stěžující si firmu, že ručí jako nabyvatel za obecní dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí ze smlouvy trhové z 30. května 1922. Proti tomuto upozornění podala stěžující si firma odvolání, v němž namítala promlčení a poukázala k tomu, že nedobytnost byla zaviněna průtahem úřadu, neboť firma upozornila na horšící se poměry Josefa B.
Na to vydal zemský inspektorát proti stěžující si firmě záruční platební rozkaz z 8. února 1928, jímž z převodu uskutečněného smlouvou z 30. května 1922 byla předepsána dávka v úhrnné výši 8719 Kč 80 h.
Proti tomuto záručnímu platebnímu rozkazu podala stěžující si firma odvolání, v němž namítala jednak, že nedobytnost dávky u zcizitele byla zaviněna úřadem, který nedbal upozornění stěžující si firmy z 11. července 1924, z 8. srpna 1924, 31. srpna 1925, z 12. července 1927, z 26. července 1927, v němž upozorňovala na nutnost včasného vymáhání dávky, a dále namítala, že k podání přiznání nebyla povinna a že dávka jest vůbec promlčena.
Nař. rozhodnutím zamítl žalovaný úřad odvolání z těchto důvodů: Neodůvodněná jest námitka promlčení. Nabyvatel není povinen převod oznámiti, promlčení může tedy běžeti teprve od konce roku, v němž závazek vznikl. Vzniká však teprve průkazem o nedobytnosti dávky na zciziteli. Jediným předpokladem záručního platebního rozkazu jest ne- dobytnost dávky na zciziteli v době, kdy záruční platební rozkaz byl vydán. Tato nedobytnost není popřena. Ani případný průtah v řízení nebyl by zaviněním úřadu, kterým by ručení nabyvatelovo zaniklo. K vývodům stížnosti budiž uvedeno, že podání nabyvatele F. B. z 11. července 1924, 8. srpna 1924 a 31. srpna 1925 týkalo se jedině dávky, vyměřené zciziteli Josefu B. platebním rozkazem z 1. srpna 1923, který byl tímto zcizitelem zaplacen. Další podání nabyvatelovo z 12. dubna 1927 jsou námitky proti zaslanému přiznání k dávce, v nichž namítá nabyvatel promlčení dávky. Na toto podání nebylo nabyvateli dáno vyřízení, nýbrž bylo proti zciziteli zahájeno ihned vymáhání dávky mobilární exekucí, soud povolil exekuci 8. června 1927. Výměrem z 26. července 1927 byl současně nabyvatel F. B. upozorněn, že ručí za dávku v případě nedobytnosti její na zciziteli. Na to namítá opětně dopisem z 26. srpna 1927 promlčení dávky. Proti zciziteli pokračováno v mobilární exekuci, která skončila 24. listopadu 1927 manifestační přísahou u okresního soudu ve Dvoře Králové n. Lab., při níž zcizitel Josef B. prokázal úplnou nemajetnost. Stížnost F. B. do vybídnutí inspektorátu, by přiznání k dávce podal, právem zůstala nepovšimnuta, jelikož stížnost do výměrů vydaných před platebním rozkazem je nepřípustná. Opomenuté přiznání má v zápětí, že vyměřovací úřad dávku předepíše na základě pomůcek po ruce jsoucích (§ 16 prav.). Pro nabývací hodnotu sloužilo za pomůcku ocenění obecního úřadu. Dotyčný stižní bod ostatně ve stížnosti není ani proveden.
O stížnosti uvážil nss takto: —
Stížnost snaží se prokázati, že úřad zavinil nedobytnost dávky na zciziteli.
Námitky tyto nemohl nss uznati důvodnými.
Nss vyslovil a blíže odůvodnil již v nál. Boh. A 10042/32 právní názor, na němž trvá i v daném případě, že o zavinění úřadu lze mluviti jen tehdy, jestliže úřad nesplní povinnost jemu positivním předpisem uloženou, anebo jestliže opomene zřejmě postupovati tak, jak za daných okolností konkrétního případu lze slušným způsobem od úřadu očekávati a žádati. Že by úřad nesplnil povinnost jemu positivním předpisem uloženou, stížnost sama ani netvrdí.
Okolnost, že od doby, kdy nastala dávková povinnost, neb kdy byl vydán platební rozkaz, uplynula již delší doba, nesvědčí ještě sama o sobě, což stížnost sama uznává, o nějakém liknavém vymáhání dávky neb zavinění úřadu (srov. Boh. A 4399/25). O tom však nesvědčí ani okolnost, že ze smlouvy časově pozdější byla vymáhána dávka dříve než ze smlouvy dřívější, neboť vyměřujícímu úřadu není předepsáno a záleží na okolnostech, v jakém pořadí má dávky vymáhati.
Zavinění úřadu nelze však spatřiti ani v tom, že zem. inspektorát přistoupil k vedení exekuce proti zciziteli teprve po zahájení záručního řízení vyměřovacího, neboť ani tato okolnost nesvědčí sama ještě o liknavém vymáhání dávky a zavinění úřadu. Stížnosti nelze však ani přisvědčiti, pokud se snaží dovoditi zavinění úřadu, že dávky nevymáhal, ač byl upozorněn na horšící se hospodářské poměry Josefa B. Námitku odvolání téhož obsahu zamítl žal. úřad z důvodu, že zavinění tu nebylo, neboť podání nabyvatele F. B. z 11. července 1924, 8. srpna 1924 a 31. srpna 1925 týkala se jedině dávky vyměřené platebním rozkazem z 1. srpna 1923, která byla zcizitelem zaplacena. Stížnost vytýká tomuto výroku nař. rozhodnutí odpor se spisy, protože prý ve všech těch přípisech upozorňovala stěžující si firma na horšící se poměry Josefa B. a na nebezpečí, hrozící při prodlení z dobývání dávek, aniž tím měla na mysli pouze určitou dávku, a to snad dávku ze smlouvy srpnové.
Nss nemohl však námitku tu uznati důvodnou, neboť všecka podání, na něž stížnost poukazuje, týkají se jen a výhradně dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí z převodu, provedeného trhovou smlouvou z 12. srpna 1922. Podání z 11. července 1924 obsahovalo dotaz, zda nabyvatel Josef B. zaplatil dávku 5705 Kč. Tato dávka byla vyměřena platebním rozkazem z 1. srpna 1923 z převodu smlouvou z 12. srpna 1922. Vyměřovací úřad nemohl tedy míti nejmenších pochybností o tom, že uvedený dotaz se týká převodu podle smlouvy z 12. srpna 1922. V dalším podání z 8. srpna 1924 byl potvrzován příjem připíšu zem. inspektorátu v záležitosti dávky z přírůstky hodnoty nemovitosti ze smlouvy z 12. srpna 1922. Podáním z 31. srpna 1925 vznesla stěžující si firma námitky proti výzvě zem. inspektorátu, aby vyplnila přiznání k obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí ze smlouvy, kterou uzavřela 12. srpna 1922 s Josefem B. Spatřuje-li tudíž za tohoto skutkového stavu stížnost v nař. rozhodnutí rozpor se spisy proto, že stěžující si firma neměla v podáních na mysli jen dávku ze smlouvy srpnové, jest námitka ta bezdůvodná, neboť uvedená okolnost nedošla v obsahu podání, jichž se stížnost dovolávala, výrazu.
Ježto, jak dovoženo, uvedená podání týkala se jedině převodu uskutečněného smlouvou ze dne 12. srpna 1922, a nebylo v nich ani nejmenší zmínky o převodu druhém, nedával jejich obsah zemskému inspektorátu žádného podnětu k tomu, aby pátral, zda Josef B. není povinen platiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí ještě z nějakého jiného převodu. K tomu nedávalo podnětu ani jednotné podčíslo, na něž stížnost poukazuje, neboť to označuje pouze obec, v níž leží převedená nemovitost. Poněvadž každý převod tvoří zcela samostatný předmět zdanění a tedy také úředního jednání, nelze v tom, že každý převod — jak tomu bylo i zde — se manipulačně provádí a vyřizuje zcela samostatně, shledávati žádný nedostatek organisace, a důsledně nelze spatřovati ani žádné zavinění úřadu v tom, jestliže, obdržev podání, jež bylo podatelem udáním jednacího čísla konkretisováno jako podání týkající se právě určitého konkrétního převodu, nepátral ex offo, zda by obsah jeho nemohl se snad týkati také převodu nějaké jiné nemovitosti v téže obci. Neboť, třebas lze na úřadu požadovati nejvyšší možnou míru svědomitosti, nelze na něm žádati, aby ex offo ujímal se zájmů strany i tam, kde strana, ač měla k tomu příležitost, sama dosti pečlivě si nepočínala. Dospěl-li tedy žalovaný úřad k závěru, že v daném případě nelze přičítati úřadu nějaké zavinění ve vymáhání dávky, nemohl nss shledati, že by úsudek ten odporoval zákonu neb spisům.

Citace:

č. 10586. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 1067-1070.