Č. 10486.

Horní právo. — Stavební právo: I. Majitel hor má postavení strany v řízení stavebním v příčině stavby nad dolovými měrami, jemu propůjčenými. — II. V takovém případě může se majitel hor domáhati toho, aby byly zachovány předpisy stav. řádu o konstrukci stavby, jichž nezachování ve spojení s účinky dolování by mohlo býti příčinou poškození stavby. — III. Stav. povolení stran pozemku takového může býti odepřeno jen podle ustanovení stav. řádu samého.
(Nález ze dne 11. dubna 1933 č. 6483.)
Prejudikatura: Boh. A 5832/26, 8313/30, 9577/31, 10151/32 a j.
Věc: Firma »Noe St. Aktiengesellschaft der vereinigten Textilfabriken« v L. (adv. Dr. Frt. Plass z Falknova n. O.) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. stranu Karolinu B. v K. adv. Dr. Pavel Freundlich z Chebu) o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 30. července 1928 požádala Karolina B. u městského úřadu v K. o povolení stavby obytného domu na části parcely č. k.... Když rozhodnutí městského stav. úřadu v této stavební věci, vydaná výměry z 19. září 1928 a 30. října 1929, byla v cestě instanční zrušena, rozhodla městská rada o uvedené žádosti výměrem z 11. prosince 1929 znovu a to ve smyslu § 37 stav. řádu tak, že stavba podle předloženého plánu je v ohledu veřejném přípustná a technicky proveditelná, a že námitky, které firma Noe St., akc. společnost v L. jako majitelka dolových měr pod staveništěm vznesla z důvodů, že by projektovanou stavbou bylo pro ni ztraceno ohromné uhelné bohatství a tím její závod škodlivě dotčen, jsou povahy soukromoprávní, a že o nich náleží rozhodnouti civilním soudům. Výrok ten byl v pořadí stolic potvrzen nař. rozhodnutím.
Maje rozhodovati o stížnosti jmenované firmy proti tomuto rozhodnutí, musil nss nejprve přihlédnouti k námitce odvodního spisu zúčastněné strany, která upírá st-lce vůbec legitimaci k podání této stížnosti jednak proto, že otázku, zda stavba je v ohledu veřejném přípustná a technicky proveditelná, stejně jako i otázku, zda veřejné ohledy vyžadují zákazu stavby, mají adm. úřady zkoumati z povinnosti úřední a posouditi podle volného uvážení, jednak z toho důvodu, že rozhodnutí, které má býti vydáno podle volné úvahy se zřetelem k § 47 stav. řádu, není třetím interesentem naříkatelné také z té příčiny, poněvadž volné uvážení zaručuje adm. úřadům plnou volnost rozhodování.
Námitka tato není důvodná.
Je sice pravda, že v řízení stavebním jde především o policejní ochranu zájmů veřejných a že hájiti tyto zájmy povolány jsou orgány stavební z povinnosti úřední. Avšak stavební řád, jak nss ustáleně judikuje (srov. na př. nál. Boh. A 53/19, 1204/22, 2472/23, 3505/24, 4157/24, 5745/26 a j.), přiznává v určitých směrech svými normami ochranu také individuelním zájmům sousedů stavebním projektem dotčeným a povyšuje tak ony zájmy na subjektivní práva sousedská. V těchto mezích nelze pak sousedům upírati legitimaci, aby se dovolávali ochrany takových svých práv i stížností u nss, mají-li za to, že byla protizákonným rozhodnutím stavebního úřadu porušena (§ 2 zák. o ss). Totéž platí i o majitelích hor, kteří, jde-li o stavbu nad dolovými měrami již propůjčenými — jako jest tomu v případě daném — mají podle výslovného předpisu § 35 odst. 1 stav. řádu býti přivzati ke stavebním komisím tak jako sousedé (sc. na povrchu). Pokud dále zúčastněná strana vidí překážku podání stížnosti v tom, že rozhodnutí stav. úřadů, vydaná podle volného uvážení, jsou nenaříkatelná, sluší proti tomu všeobecně uvésti, že ani taková rozhodnutí nejsou podle § 2 č. 2 zák. č. 3/18 z kognice nss-u zcela vyloučena. Právo — a také povinnost — nss-u podrobiti své nalézací moci i záležitosti volné úvahy neobsahuje v sobě ovšem i oprávnění položití na místě volného uvážení úřadu správního volné uvážení vlastní nebo zkoumati účelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž nss může podle předpisů §§ 2, 6 a 7 svého zák. vždy toliko zkoušeti, trpí-li rozhodnutí nějakou protizákonností nebo nějakou podstatnou vadou řízení.
Podle řečeného není tedy překážky, pro kterou by zásadně byla st-lce cesta k nss-u uzavřena. Jiná je ovšem otázka, dovolává-li se st-lka svou stížností vůbec ochrany svých práv, a je-li tomu tak, byla-li tato její práva v konkrétním případě skutečně porušena, což obojí už je otázka meritorní. Po této stránce možno předem povšechně odkázati na nál. Boh. A 5832/26 a 9577/31, ve kterých nss zabývaje se otázkou, jaké jest procesní postavení majitele hor v řízení o žádosti za stavební povolení pro stavbu na pozemku, ležícím nad propůjčenými mu důlními měrami, dospěl v souhlasu s usnesením svého odborného plena ze 17. května 1926 k právnímu názoru, že v takovém případě má majitel hor všeobecně obdobné nároky na ochranu svých práv jako sousedé na povrchu, zejména pak, že — s ohledem na svoji zásadní povinnost hraditi škody způsobené dolováním — může se domáhati toho, aby byly dodrženy takové positivní předpisy stav. řádu o konstrukci stavby, jichž nezachování mohlo by ve spojitosti s účinky dolování býti příčinou poškození stavby, dále aby, jde-li o pozemek v dosahu účinků dolování v mezích jeho měr dolových, bylo k této skutečnosti při zjišťování stability staveniště přihlíženo a aby za tímto posléze dotčeným účelem byl k řízení přibrán montanistický znalec. Naproti tomu v cit. nál. výslovně zdůrazněno, že oprávnění zastavěti pozemek, jakožto výkon práva vlastnického (§§ 354, 362 o. z. o.), jest zásadně — nehledíc k právům třetích osob — podle § 364 o. z. o. omezeno jenom potud, pokud omezení takové stanoveno jest v zákonech vydaných k zachování a podpoře obecného dobra, tedy, jde-li o zastavění pozemku, v řádu stavebním, a že proto stav. povolení může býti odepřeno jen podle ustanovení stav. řádu samého, nikoli také z důvodů jiných, jemu cizích.
Zkoumaje napadnuté rozhodnutí s hledisek právě uvedených a v mezích uplatňovaných bodů stižních, shledal nss toto:
1. Po stránce formální vytýká stížnost nejprve, že žadatelka o konsens nebyla vůbec legitimována k podání stav. žádosti, poněvadž v době, kdy žádost podala, nebyla vlastnicí staveniště, nýbrž že toto náleželo tehdy ještě staviteli Josefu T., takže její žádost měla býti již z tohoto důvodu zamítnuta. Rekursní instance zamítly tuto st-lčinu námitku, vznesenou již v řízení správním, pro nedostatek věcné legitimace st-lky k jejímu uplatňování, poněvadž otázka, komu náleží stavební pozemek, nijak se nedotýká právní sféry st-lčiny. Učinily tak právem, neboť podle hořejších všeobecných úvah a jak také již v nál. Boh. A 8513/30 nss vyslovil, příslušejí interesentům ve stav. řízení obranné prostředky pouze za tím účelem, aby stavbou, jež neodpovídá ustanovením stav. řádu, nebyly dotčeny jejich zájmy chráněné stav. řádem, nikoli nárok na to, aby nikdo nepovolaný v jejich sousedství nestavěl, ježto s hlediska jejich stav. řádem chráněných zájmů je lhostejno, kdo o stav. povolení zažádá a je obdrží. Nemůže proto st-lka v odmítnutí dotčené své námitky spatřovati porušení svých subj. práv.
2. Další procesní vadu, resp. nezákonnost, shledává stížnost v tom, že stavba byla schválena »podle předložených plánů«, ačkoliv nejedná se o stavbu, která by se měla podle předložených plánů teprve provésti, nýbrž o stavbu, která již bez konsensu provedena byla. Ani tato námitka není důvodná. Z předpisů §§ 30, 31, 32, 33, 38 a 42 stav. řádu se podává, že základem pro povolení určité stavby jsou stranou předložené plány, o jichž schválení má úřad rozhodnouti. Není tedy nezákonné, když úřad schválil stavbu podle předložených plánů, třebas projektovaná budova byla již vystavěna.
3. Stížnost dále vytýká, že stavbu nad dolovými měrami, provedenou bez povolení, nelze vůbec konsentovati, ježto by tím byl porušen nárok, plynoucí majiteli důlního podniku z § 106 hor. zák., podle něhož je majitel dolů osvobozen od povinnosti hraditi škodu způsobenou na budovách, které byly po propůjčení dolových měr postaveny bez stav. povolení. Námitka tato spočívá na mylném právním názoru. Je pravda, že podle cit. zák. předpisu majitel hor neodpovídá za škody na budovách, které byly zřízeny v dolovém poli teprve po jeho propůjčení bez úředního stav. povolení, z toho však neplyne, že budovy takové nesmějí býti konsentovány dodatečně. Stav. řád v § 127 odst. 2 výslovně připouští dodatečné konsentování staveb bez stav. povolení zřízených, a není proto okolnost, že stavba byla provedena bez konsensu, sama o sobě překážkou pro její povolení. Udělením dodatečného povolení nemůže býti dotčen nárok majitele důlního podniku, čerpaný z § 106 obec. hor. zák., neboť nárok ten je podmíněn tím, že stavebník nevymohl si pravoplatného stav. konsensu. Ovšem udělení stav. konsensu působí teprve ex nunc, a bylo by nezákonným, kdyby stav. úřad jím vydaný konsens opatřoval zpětnou účinností. (Srov. Boh. A 5832/26). V daném případě však nic nenasvědčuje tomu, že by v odpor vzatý výrok podle obsahu svého měl míti zpětnou účinnost.
4. Stížnost také namítá, že stav. povolení mělo býti odepřeno i proto, že důležitý veřejný zájem státu vyžaduje, aby uhelného bohatství pod staveništěm bylo plně využito, čemuž by bylo zabráněno, kdyby stavba byla povolena. K námitce takto formulované není však st-lka legitimována, neboť jako interesentka může hájiti pouze své vlastní zájmy, nikoli veřejné zájmy státu. Pokud pak st-lka přivádí námitkou tou k platnosti i porušení svého vlastního zájmu, který má na vyčerpání uhelného bohatství pod staveništěm, je tato její výtka bezdůvodná, ježto z předpisů stav. řádu nelze dovoditi, že by stav. povolení bylo odepříti tehdy, když by stavba měla za následek nějaké omezení v těžbě vyhrazených nerostů pod stanovištěm se vyskytujících. Předpisu § 47 stav. řádu ustanovujícího, že povolení nových budov obytných má býti vůbec odepřeno tam, kde staveniště ohroženo jest velkým nebezpečím vody, posouváním země, stržemi aneb nebezpečím jiným, nebo kde odlehlá poloha, ohledy bezpečnosti před ohněm, ohledy zdravotní aneb jiné veřejné příčiny vzbuzují proti tomu obavy podstatné, nemůže se st-lka důvodně dovolávati, ježto »jinými veřejnými příčinami« podstatné obavy vzbuzujícími míněny jsou zde, jak již z předchozího výpočtu patrno, pouze závady policejní, které se staví v cestu uskutečnění projektu, nikoli však jakékoli veřejné zájmy vůbec. Nelze tedy odpírati stavební konsens z důvodu, že následkem stavby na povrchu nemohly by uhelné sloje pod povrchem staveniště ležící řádně býti využity. St-lka také nemůže uvedenou svou námitku opírati o § 36 stav. řádu, který nařizuje, že při komisionelním řízení mají býti plány bedlivě zkoušeny též s ohledem na zdravotní a jiné poměry veřejné, neboť veřejnými poměry míní se v této souvislosti ony veřejné poměry, které ustanoveními stav. řádu jsou chráněny, nikoli jakékoli jiné veřejné poměry vůbec.
5. Rovněž námitka, že nař. rozhodnutí je nezákonné proto, že st-lka ještě před podáním stavební žádosti uplatnila vůči staviteli Josefu T., jako knihovnímu vlastníku staveniště, nárok na postoupení celé parcely č. k.... k hornickému provozu a že, když jmenovaný jejímu požadavku nevyhověl, požádala za její vyvlastnění po rozumu §§ 98 a násl. obec. hor. zák., jest bezdůvodná. Uvedené okolnosti nejsou totiž podle stav. řádu překážkou udělení stav. povolení, ježto stav. řád nemá ustanovení, které by vylučovalo udělení stav. povolení na takovém staveništi, za jehož postoupení k účelům dolování, resp. vyvlastnění pro tyto účely bylo majitelem hornického podniku žádáno dříve, než podána byla žádost za povolení stavby. Uplatnění nároku na postoupení pozemku k hornickému provozu, resp. podání žádosti za jeho vyvlastnění k účelu tomu nemá tedy ten účinek, že před pravoplatným zamítnutím nároku toho nesmí požadovaný pozemek býti zastavěn. Opak nedá se dovoditi ani z předpisů §§ 17 a 99 obec. hor. zák., neboť tyto vůbec nejednají o přípustnosti zastavění určitého pozemku, nýbrž pouze o přípustnosti kutání na něm a jeho vyvlastnění pro účely hornictví. O tom však, zda stavba, provedená na základě stav. povolení, o které bylo žádáno teprve, když již podána byla žádost za vyvlastnění pozemku podle předpisů horního zákona, tvoří překážku vyvlastnění dotčeného pozemku ve smyslu cit. §§ 17 a 99 obec. hor. zák., nepřísluší rozhodovati úřadu stavebnímu, nýbrž úřadům uvedeným v § 101 obec. hor. zák. (srov. Budw. A 5422/1907, Boh. A 10151/1932).
6. Stížnost vytýká dále, že nebylo rozhodnuto o petitu st-lky, aby bylo vysloveno, že stavba provedena byla bez konsensu. Žal. úřad domnívaje se, že st-lka domáhá se výroku toho z důvodu dalšího jejího petitu, aby zakročeno bylo proti těm, kdož nesou vinu na provádění stavby bez stav. konsensu, odmítl uvedený požadavek st-lky, ježto o zavedení trestního řízení ve smyslu § 127 stav. řádu rozhodují stav. úřady podle svého volného uvážení, nejsouce vázány na nějaký návrh interesentů. Naproti tomu namítá stížnost, že st-lka svým návrhem chtěla dosáhnouti prejudicielního výroku stav. úřadu pro případný svůj civilní spor o náhradu škody po rozumu § 106 obec. hor. zák., poněvadž pro tento spor má skutečnost, zda stavba po propůjčení dolových měr byla provedena bez stav. povolení, význam rozhodující. Nss nemohl uznati, že by st-lka odmítnutím uvedeného návrhu byla ve svých subj. právech nějak dotčena. Stav. úřad měl před sebou žádost za udělení stav. povolení. Pro rozhodnutí o této žádosti nemá významu okolnost, že žadatelka stavěla bez řádného stav. povolení, neboť, jak svrchu uvedeno, pro tuto okolnost nelze stav. povolení odpírati, jestliže stavba jinak předpisům stav. řádu vyhovuje. Pokud pak jde o zmíněný určovací výrok o skutečnosti pro případný civilní spor závažné, nemá stav. řád ustanovení obdobného onomu, jež obsahuje civ. řád soud. v § 228 o určovacích žalobách, a ani nepřímo nelze ze stav. řádu dovoditi povinnost úřadu stav., aby pro případný budoucí soudní spor rozhodoval k žádosti strany o prejudicielní otázce, zda určitá stavba zřízena byla po propůjčení dolových měr bez stav. povolení. Proto, odepřel-li žal. úřad st-lce vydání takového výroku, nemůže tato důvodně tvrditi, že byla tím zkrácena ve svém právu.
7. Posléze vytýká stížnost, že st-lka při komisionelním šetření dne 23. října 1929 dovozovala, že žádané stav. povolení nelze uděliti také se zřetelem na polohový plán města z r. 1908, podle něhož nešla ulice na východním okraji parcel č. k...., jak se stanoví parcelačním plánem, schváleným výměrem měst. úřadu ze 16. srpna 1928, nýbrž západně od jednostranné ulice v parcelačním plánu zakreslené, a že tato její námitka nebyla vůbec v řízení zkoumána, ani že o ní nebylo rozhodnuto.
Je správné, že st-lka výtku uvedeného obsahu při stav. komisi vznesla a ji také ve svých opravných prostředcích uplatňovala, a že žal. úřad o námitce té nerozhodl. Leč opomenutí to mohlo by zakládati vůbec vadu řízení jen tehdy, kdyby st-lka k uplatňování takto formulované námitky v řízení stavebním byla bývala legitimována, neboť jen v tom případě by bylo možno mluviti o procesním nároku st-lky, aby se jí dostalo na námitku tu odpověděti a tím také o povinnosti žal. úřadu, aby o ní rozhodl. Poněvadž však, jak bylo již svrchu řečeno, v řízení stavebním příslušejí zájemníkům obranné prostředky pouze za tím účelem, aby stavbou neodpovídající ustanovením stav. řádu, nebyly dotčeny jejich zájmy chráněné stav. řádem, mohla by st-lka nesouhlas sporného stav. projektu s polohovým plánem vytýkati jen v relaci k určitému svému individuelnímu zájmu, aby bylo možno posouditi, zdali tento zájem lze uznati za její právo stav. řádem chráněné. Nic takového však st-lka v rámci námitky právě uvedené neuplatňovala ani v řízení konsensním ani instančním a neuvádí ani ve stížnosti na nss. Potom však není vadou a tím méně ovšem vadou podstatnou po rozumu § 6 zák. o ss, když žal. úřad uvedenou námitkou se nezabýval a o ní nerozhodl.

Citace:

č. 10486. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 826-831.