Č. 2897.

Státní zaměstnanci. — Řízení před nss-em: I. * Služební poměr kancelářských oficiantů jest jako soukromoprávní poměr námezdní vzhledem k ustanovení § 105 ústavní listiny dle § 3 lit. a) zák. o ss vyňat z příslušnosti nss-u. — II * Jen opatření a rozhodnutí správních úřadů, kterými kanc. oficiantu jest znemožněno, aby pokračoval dle § 105 úst. listiny, mohou býti stížností na nss naříkána.
(Nález ze dne 22. listopadu 1923 č. 9679).
Prejudikatura (jinak): Boh. 1738 a 1774 adm.
Věc: Julius J. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o propočítání služebních let. Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-l byl od 1. října 1894 do 31. července 1920 župním kancelářským zřízencem, nebyl převzat jako úředník do státní služby republiky, nýbrž jmenován dekretem z 22. dubna 1921 s platností od 1. srpna 1920 oficiantem 12. platového stupně v systemisovaném stavu kancelářských oficiantů politické správy na Slovensku.
K přihlášce jeho byla mu podle zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. propočítána celková započítatelná doba služebná dle čekatelské doby a dle lhůt platové stupnice oficiantské stanovených nařízením z 27. února 1920 č. 130 Sb. úhrnem 28 roků, 7 měsíců, 11 dnů, odečtena doba čekatelská 3 roků a on podle služební doby 25 let, 7 měsíců a 11 dnů zařazen 1. lednem 1921 do 12. platové stupnice oficiantské, při čemž mu pro další postup do vyšší platové stupnice vybyl 1 rok, 7 měsíců, 11 dnů. Při tom bylo podotknuto, že nenastává v požitcích jeho změna, poněvadž byl od 1. srpna 1920 do 12. platové stupnice oficiantské vyjmenován.
Stížnost naříká toto opatření jako nezákonné, poukazujíc na to, že zařazení st-le jest nesprávné, neboť služební doba byla sice ustálena úhrnem 28 roky, 7 měsíci, 11 dny, on však přes to nedosáhl žádného povýšení hodnosti spojené s požitky zákonem z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. určenými.
Nss rozhoduje o této stížnosti uvážil, že jde o nárok ze služebního poměru oficiantského.
Zákonem z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. byl upraven služební poměr úředníků státních a státních zřízenců, kteří k státu jsou ve služebním poměru veřejnoprávním. Zákon ten neupravuje služební poměr kancelářských oficiantů a kancelářských pomocníků, zmiňuje se o kancelářských oficiantech pouze v § 61, odst. 3 — kde rovná službu jejich státní pomocné službě ztrávené mimo veřejnoprávní služební poměr. Služební poměr kancelářských oficiantů upraven byl vl. nařízením z 25. ledna 1914 č. 21 ř. z., které zároveň se služební pragmatikou 1. února 1914 nabylo účinnosti. V § 6 t. nař. jednajícím o postupu při ustanovení kancelářským oficiantem stanoveno v odst. 3, že oficiant při svém ustanovení obdrží písemné vyhotovení (listinu o ustanovení), že tato listina platí jako osvědčení o soukromoprávné smlouvě služební a že přijetím listiny té se kancelářský oficiant podrobuje předpisům tohoto nařízení.
Služební poměr kancelářských oficiantů došel sice průběhem času další úpravy, byl však vždy jiným způsobem upraven, než se dělo u úředníků progmatikálních. Srovnej zákon ze 7. října 1919 č. 541 Sb., který upravuje poměry státních zaměstnanců, pro něž platí služební pragmatika a v čl. X. ponechává úpravu poměrů veškerých ostatních zaměstnanců ve státních úřadech, podnicích a fondech státem spravovaných opatření vlády a nařizuje pouze, že státi se má podle zásad, na nichž je tento zákon zbudován. Úprava ta stala se vl. nařízením z 27. února 1920 č. 130 a z 18. února 1921 č. 72 Sb.
Další úprava stala se nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. o propočítání služební doby státních zaměstnanců, pak vl. nařízením z 13. září 1920 č. 522 upravujícím ve smyslu zásad zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 a 3 Sb. z r. 1920 odpočinkové a zaopatřovací požitky kancelářských oficiantů býv. území rak. a nařízení ze 17. prosince 1920 č. 650 Sb., pokud jde o kancelářské pomocné síly bývalého státu uherského.
Veškerá tato ustanovení upravují sice služební poměr oficiantů po stránce materielní, nikde však nelze nalézti ustanovení měnící poměr ten vůbec nebo v určité části v poměr veřejnoprávní. Pozdější citovaná nařízení neobsahují též ničeho, z čehož by bylo lze usuzovati na takovou změnu. Proto dlužno služební poměr kancelářských oficiantů posuzovati dle § 6, odst. 3 nař. z 25. ledna 1914 jako poměr soukromoprávní ve všech vztazích tohoto služebního poměru.
Ustanovení §§ 67 a 68 nař. č. 21/14 ukládají opatření k provedení nařízení a rozhodnutí úřadům administrativním a stanoví, že kancelářskému oficiantu vyhrazeno jest právo stížnosti k vyšší instanci.
Vzhledem k vylíčenému právnímu stavu a k tomu, že nelze za to míti, že v témž nařízení by služební poměr kancelářských oficiantů na jednom místě byl charakterisován jako poměr soukromoprávní (§ 6), na jiném pokládán za poměr veřejnoprávní (§§ 67 a 68), sluší ustanovení §§ 67 a 68 vykládati na základě ustanovení § 6 nař. a pohlížeti na ně jako na positivní předpis, kterým opatření a rozhodování o soukromoprávním poměru uloženo úřadům veřejné správy.
Jde tu tedy o opatření a rozhodnutí, z nichž podle § 105 úst. listiny volno straně dotčené po vyčerpání opravných prostředků správního řízení dovolati se nápravy pořadem práva.
Jest proto v tomto směru příslušnost nss dle ustanovení § 3 lit. a) zák. o ss vyloučena.
Příslušnost nsss mohla by nastati pouze, kdyby opatřením nebo rozhodnutím správních úřadů bylo kancelářskému oficiantovi znemožněno, aby nastoupil cestu práva.
Stížnost byla proto pro nepříslušnost soudu odmítnuta.

Citace:

č. 2897. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1036-1038.