Č. 2412.

Státní zaměstnanci: Státnímu zaměstnanci, do jiného služebního místa přeloženému může úřad nejen diety z důvodu vedení dvojí domácnosti již poskytnuté odejmouti, ale může také vůbec poukaz jich odepříti, je-li zjištěno, že se státní zaměstnanec nestará opravdově o to, aby svou domácnost do nového působiště mohl přestěhovati (usnesení min. rady z 9. prosince 1919).
Administrativní řízení: V řízení správním je pravomoc stolice odvolací — pokud není stanoven opak — nejen kasatorní, ale i reformatorní.
(Nález ze dne 26. května 1923 č. 9019).
Věc: Josef K. ve V. M. proti ministerstvu vnitra stran odepření diet.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výnosem presidia zsp-é z 16. dubna 1921 přidělen byl stěžující si okresní tajemník Josef K., jenž do té doby působil u osp-é v N. J.. k osp-é ve V. M.
St-1 nastoupil dne 11. července 1921 službu ve V. M., avšak již dne 11. července 1921 nastoupil dovolenou na zotavenou, z níž vrátil se do služby dne 11. srpna 1921. Jeho žádostí dne 1. září 1921 ve formě cestovního deníku předloženou za přiznání diet z titulu vedení dvojí domácnosti pro bytovou nouzi ve V. M., k níž přiloženo bylo potvrzení bytové komise ddto 18. srpna 1921, že ve V. M. není vhodného volného bytu pro úředníka, ježto nových úřednických sil stále přibývá a propuštění úředníci bytů neuvolňují, zamítlo presidium zsp-é výnosem z 11. října 1921 z důvodu, že úředním šetřením bylo zjištěno, že st-I před svým odchodem z N. J. do V. M. výslovně prohlásil, že se do V." M. neodstěhuje.
St-lovo odvolání ministerstvo vnitra výnosem, proti němuž směřuje stížnost, zamítlo z důvodu, že konaným šetřením je prokázáno, že se st-1 nestaral opravdově, aby mohl co nejdříve přestěhovati svoji domácnost do nového úředního sídla.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Podle §u 58 al. 2 služ. pragm. státních zaměstnanců z 25. ledna 1914 č. 15 ř. zák. řídí se nárok na diety, cestovní i substituční poplatky a náhradu stěhovacích nákladů dle předpisů o této věci vydávaných. Takovým předpisem jest také usnesení min. rady z 9. prosince 1919, intimované výnosem presidia moravské zsp z 28. prosince 1919 č. 19.153/pres. všem politickým úřadům na Moravě, jímž min. rada pozměnila své předchozí usnesení z 19. července 1919 o poskytnutí mimořádného odškodnění státním zaměstnancům při nezaviněném přeložení jich z moci úřední v ten smysl, že diety povolené usnesením tím až do odvolání oněm úředníkům a zřízencům, již nastupujíce službu nemohli svoji domácnost, kterou měli s manželkou, dětmi neb sourozenci, přestěhovati pro bytovou nouzi do nového úředního místa, přiznají se v každém jednotlivém případu nejdéle na dobu jednoho roku počínajíc ode dne nastoupení služby v novém úředním místě; bude-li šetřením zjištěno, že se zaměstnanec státní nestará opravdově, aby co nejdříve domácnost do nového úředního sídla mohl přestěhovati, jest příslušné ministerstvo resp. ústřední úřad oprávněn, zastaviti ihned, před uplynutím jednoho roku, vyplácení dalších diet.
Nař. rozhodnutí opírá svůj výrok o tento předpis, na nějž také odvolává se st-1, i jest tedy zásadní nárok st-lův na diety z titulu, že byv přesazen, pro bytový nedostatek nemohl jakožto ženatý přestěhovati svou domácnost do nového působiště, kterýžto nárok stížnost právě vindikuje pro st-le, mimo spor a jest na sporu, zda úřad se zřetelem k bližším podmínkám onoho usnesení min. rady byl snad v základě výjimečných okolností konkrétního případu oprávněn, st-li přiznání diet odepříti, čili nic.
Usnesení min. rady udílí úřadu oprávnění, odejmouti ihned přiznané již diety, bude-li šetřením zjištěno, že se státní zaměstnanec nestará opravdově, aby co nejdříve mohl svou domácnost přestěhovati do nového úředního sídla. Úřad takto mu uděleného oprávnění použil v tom smyslu, že opíraje se o důvod, že st-1 nestaral se opravdově o umožnění přestěhování své domácnosti, st-li zažádavšímu za přiznání diet teprv nějakou dobu po nastoupení vůbec diet již ani nepřiznal. Se zřetelem k námitce stížnosti, že diety měly býti přiznány bezvýjimečně, a teprv kdyby se st-1 nebyl býval v budoucnosti staral o byt — což popírá —- mohly mu býti v budoucnosti odňaty, slušelo
vzíti v úvahu otázku, zda byl úřad oprávněn vykládati usnesení min. rady v onom proti doslovnému znění rozšířeném smyslu, čili nic. Po názoru nss-u jest stížnost v tomto svém bodu bezdůvodná, neboť usnesení min. rady svou zmíněnou disposicí chtělo zřejmě docíliti efektu, aby zaměstnanec nepožíval diet, jakmile se prokáže, že se opravdově nestará o umožnění normálního přestěhování, ježto by bylo naprosto protismyslno i za takového stavu a u vědomí toho, že se řečeného opomenutí dopustil, nejprv diety mu přiznati a pak hned, resp. současně zase odebrati. Byl tedy úřad oprávněn odepříti již přiznání diet, když nastal ještě před rozhodováním o přiznání jich takový stav. který by opravňoval úřad k jich odebrání a nelze v tomto směru shledati vytýkanou nezákonnost.
Na sporu zůstává dále již ien otázka, zdali nastal onen případ, že bylo šetřením zjištěno, že se st-1 nestaral opravdově o umožnění přestěhování své domácnosti. Naříkané rozhodnutí z tohoto předpokladu vychází vyslovujíc přímo jeho existenci, avšak tohoto skutkového zjištění nijak nekonkretisujíc.
Stížnost v tomto směru namítá, že důvod odepření diet» zračící se v tomto skutkovém předpokladu, tak jak byl vysloven žal. úřadem, nekryje se s důvodem, o kterýž opřela své rozhodnutí druhá instance, čímž bylo st-li znemožněno, aby řádnou cestou instanční prokázal bezdůvodnost onoho stanoviska, které zaujal žal. úřad. Chce-li stížnost touto námitkou uplatňovati, že vyšší správní instance, jsouc vázána na věcné přezkoumání správnosti právního nazírání instance nižší, měla, považujíc jiné právní důvody za směrodatné, nález nižší instance jen zrušením odstraniti a přenésti tak rozhodování na změněném právním základě znovu do první instance, jest bezdůvodná, ježto jest všeobecně uznanou zásadou administrativního řízení, že pravomoc vyšší instance jest i reformativní, kdežto případné omezení na pravomoc kasatorní musilo by se podávati z nějakého positivního předpisu.
Posléze stížnost brojí proti svrchu zmíněnému skutkovému zjištění žal. úřadu nejprv všeobecně vznášenou námitkou, že zjištění jest objektivně nesprávné, neboť prý ve skutečnosti st-1 nemohl nalézti ve V. M. bytu, poněvadž vůbec tam není nějakých volných bytů a mimo to i tím, že vytýká určité konkrétní vady řízení, jež bylo základem skutkového zjištění.
Po té stránce by nss mohl důvodnost stížnosti přezkoumati, jen kdyby ze samotného nař. rozhodnutí byly zřejmy premisy, na jichž základě dospěl úřad k vyslovenému v rozhodnutí skutkovému závěru, že st-1 se opomenul opravdově starati, aby mohl co nejdříve přestěhovati svoji domácnost do nového působiště, neboť administrativní řízení, jehož bezvadnost by bylo přezkoumávati, mohlo se vztahovati přirozeně jen na zjišťování existence takovýchto způsobilých premis.
Avšak úřad ve svém svrchu reprodukovaném rozhodnutí nevytknul ani jediné takové premisy svého závěru — to, co uvádí v tomto směru jeho odvodní spis, arciť na váhu padati nemůže, — čímž zjednán byl pro nss stav, znemožňující se zřetelem k svrchu uvedenému přezkoumání stížného bodu, pročež toto nedostatečné odůvodnění nař. nálezu samo o sobě jeví se jakožto podstatná vada řízení, pro niž slušelo zrušiti nař. nález po rozumu odst. 2 §u 6 zák. o ss.

Citace:

č. 2412. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 144-146.