Č. 2351.

Vojenské věci: Do kdy může býv. rak.-uh. gážista vojenský
býti zbaven zaopatřovacích požitků podle § 4 zákonn z 19. března 1919 č. 194 Sb.?
Řízení před ns s-e m: K výkladu § 44 zák. o ss.
(Nález ze dne 12. května 1923 č. 77981)1.
Věc: Richard R. v D. (adv. Dr. Karel Motejl z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. Jar. Handl) stran nároku na zaopatřovací požitky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Mno uznalo nař. rozhodnutím z 22. března 1922 na návrh meziministerského poradního sboru po ústním jednání provedeném ve smyslu §u 25 vl. nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., že st-li nepřísluší nárok na zaopatřovací požitky podle §u 4 zákona ze dne 19. března 1919 č. 194 Sb., ježto bylo ve stanovené lhůtě po provedeném řízení prokázáno, že za války účastnil se ze zajetí udávání do Rakouska oněch důstojníků, kteří nesympatisovali s Rakouskem, kterýmžto pronásledováním čsl. příslušníků snažil se nabýti osobních výhod a prospěchů a jednáním tím odstrašil řadu čsl. příslušníků, že vzdalovali se akce ve prospěch osvobození čsl. národa, kterýmžto jednáním, svědčícím o jeho zášti proti čsl. národu, národ ten poškodil.
Toto rozhodnutí bylo st-li doručeno dne 8. dubna 1922.
Před tím, dne 10. února 1922 resp. dne 28. února 1922 byly st-li doručeny výměry vojenské pensijní likvidatury v Praze z 25. ledna 1922 resp. z 15. února 1922. Podle výměru prvého byla st-li zastavena výplata zaopatřovacích požitků na základě rozhodnutí mno č. 634.642 zaop. 21 z důvodů likvidatuře neznámých.
Výměrem druhým sděluje se st-li, že jest dle rozhodnutí mno z 31. ledna 1922 č. 635.400 zaop. ex 921 a dle §u 6 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. povinen k náhradě zaopatřovacích požitků, které mu byly čsl. republikou neb na její účet vyplaceny a to částkou 15.499 K 30 h, k jejíž náhradě se současně vyzývá.
O stížnostech podaných do všech tří rozhodnutí těch a jim nezákonnost a vadnost řízení vytýkajících, uvážil nss toto: Bezpodstatna jest námitka stížnosti, že se § 2 zákona ze dne 19.
března 1920 č. 194 Sb., citovaný v §u 4, nevztahuje na st-le, poněvadž st-1 sloužil v bývalé branné moci více než 10 let a byl mno přeložen do výslužby v důsledku superarbitračního řízení.
St-1 sloužil v bývalé rak.-uh. armádě od roku 1894, tedy, jak sám tvrdí, více než 10 roků jako gážista z povolání, přihlásil se dne 16. srpna 1919 k činné službě do čsl. armády, ale nebyl převzat, nýbrž byl po své superarbitraci dán do výslužby s výslovným dodatkem, uvedeným v osobním věstníku mno z 16. května 1920 č. 43, že toto přeložení do výslužby nezaručuje jeho přijetí do čsl. armády. Tím jsou dány u st-le všechny podmínky uvedené právě v §u 2 cit. zákona.
Nss musil však shledati stížnost důvodnou z důvodu jiného.
Svého nároku na poskytování zaopatřovacích požitků, plynoucího st-li z ustanovení §u 2 zákona ze dne 19. března 1920 č. 194 Sb., mohl býti st-1 zbaven jen tehdy, nastal-li u něho některý z obou případů v §u 4 cit. zákona uvedených, a sice v daném případě jen, bylo-li mu do jednoho roku po návratu ruských legií prokázáno, že se dopustil jednání v druhém odstavci §u 4 cit. zákona označeného, t. j. že za války buď čsl. národ nebo jeho příslušníky poškodil jednáním svědčícím o jeho zášti proti čsl. národu, nebo že se snažil pronásledováním čsl. národa nebo jeho příslušníků nabýti zvláštních osobních výhod a prospěchů.
Jako den návratu ruských legií stanoven byl vládním nařízením ze
dne 8. ledna 1921 č. 8 Sb. den 30. listopadu 1920, končila tedy lhůta stanovená v §u 3, 4 a 6 cit. zákona dnem 30. listopadu 1921.
Jak nss již ve svém nálezu Boh. 2033 adm. vyslovil a obšírně odůvodnil, jest obviněnému prokázáno jednání takové teprve tehdy, když mu bylo rozhodnutí mno dodáno písemně i s důvody, což se musí státi ve lhůtě v § 4 cit. zákona stanovené, takže po uplynutí lhůty této není již mno kompetentním uvedené rozhodnutí obviněnému doručovati.
Na tomto názoru svém trvá nss i nyní.
V daném případě mno, třeba že svůj souhlas s návrhem meziministerského poradního sboru projevil již dne 30. listopadu 1921, dal své rozhodnutí doručiti st-li teprve dne 8. dubna 1922, tedy až po uplynutí oné jednoroční lhůty.
Tím přestoupil mno časově onu kompetenci, jež mu byla cit. zákonem dána, i jest úkon tento a tím i rozhodnutí samo v rozporu se zákonem.
Proto bylo jak toto rozhodnutí, tak i rozhodnutí mno z 31. ledna 1922 č. 635.400 a č. 634.642, vydaná na základě zmíněného rozhodnutí mno ze dne 30. listopadu 1921 k cíli předběžného provedení nař. rozhodnutí prvého, zrušiti podle §u 7 zák. o ss.
Dodati třeba, že není podstatná výtka odvodního spisu, že stížnost, pokud směřuje do rozhodnutí z 31. ledna 1922 č. 635.400, jest ve smyslu § 44 zák. o ss bezpředmětná, poněvadž pensijní likvidatura vyzvala st-le k náhradě zaopatřovacích požitků již vyplacených jen omylem, přehlédnuvši, že povinnost taková jest uložena jen v §u 6 a to jen osobám v §u 5 jmenovaným, mezi které st-1 nepatří, a poněvadž vlastní rozhodnutí č. 355.058 povinnost tuto st-li neuložilo. Proti tomuto tvrzení dlužno konstatovati ze správních spisů, že v rozhodnutí č. 635.400, adresovaném vojenské pensijní likvidiatuře, jsou uvedena iména i adresy několik osob, mezi nimi i st-le, a dodáno k tomu: »Podle § 6 zák. z 19. břzena 1920 jsou tyto osoby povinny k náhradě zaopatřovacích požitků, které jim byly čsl. republikou nebo na její účet vypláceny. Zařiďte tudíž potřebné«. Že by byl žal. úřad tuto část svého rozhodnutí dodatečně a výslovně změnil nebo odvolal a o tom st-le vyrozuměl, odvodní spis ani netvrdí. Odvolání, které se stalo, jak zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení tvrdil, interním pokynem daným vojenské pensijní likvidatuře od žal. úřadu, nestačí ve smyslu § 44 zák. o ss k zastavení řízení, když není patrno, že byla o něm stěžující si strana vyrozuměna.

Stejně nález z téhož dne č. 7800.

Citace:

č. 2351. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 37-39.