Č. 2745.

Právo horní: I. Ustanovení § 17 horního zákona (vyňatá místa) týká se jen kutání; na dolování v dolových měrách již propůjčených nelze ho použíti. — II. Báňský úřad vykonávaje horní policii podle §§ 170 a násl. a §§ 220 a násl. hor. zák. může bezpečnostní opatření ukládati toliko podnikateli hor, a také tomuto jen opatření taková, jež podnikatel může provésti v mezích své vlastní právní sféry.
.(Nález ze dne 9. října 1923 č. 16572.)
Prejudikatura: Boh. 1240 adm.
Věc: Těžařstvo Brucher Kohlenwerke v Lomu (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic) proti Báňskému hejtmanství v Praze (vrch. báňský rada Dr. Kňourek) stran poddolování cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti stěžujícího si těžařstva povolil báňský revísní úřad v T. ve srozumění s osp-ou tamtéž po provedeném komisionelním jednání a slyšení znalce hornictví výměrem z 28. února 1922, aby poddolována byla t. zv. promenádní cesta č. kat. v Ch. a vy rubán provisorní ochranný pilíř pod cestou touto svého času stanovený za těchto podmínek:
1. v šíři 20 m po obou stranách promenádní cesty nesmí těžba přesahovati v severní části cesty 2-2 tun pro m2 a v jižní části 1-5 tun pro m2,
2. stav cesty třeba stále míti v patrnosti a o všech zjevech jest na dole vésti záznamy. Objeví-li se snad v budoucnosti nějaké trhliny, třeba je ihned odstraniti (zasypati) a potřebný k tomu materiál iest chovati pohotově podél cesty. Hromadící se vody v sedlinách jest stále odváděti.
Výměr ten zrušilo báňské hejtmanství v Praze k odvolání obce Ch. nař. rozhodnutím a poukázalo stěžující si těžařstvo, aby s obcí Ch. jednalo o svolení k poddolování promenádní cesty, a aby výsledek tohoto jednání oznámilo báňskému revírnímu úřadu za účelem vynesení nového rozhodnutí. Kdyby nebylo docíleno dohody, jest na hornickém podniku, aby se žádoucího povolení k poddolování domáhal cestou vyvlastňovací dle IV. hlavy hor. zák. Pokud hornický podnik podle závěrečného odstavce svého podání opírá své nároky o smlouvy, buďtež tyto nároky uplatněny řádnou cestou soudní. Totéž platí o obci Ch.
V odůvodnění se praví: Je nesporno, že dotčená promenádní cesta jest majetkem obce Ch. a že provádění zamýšleného porubu nese s sebou značné ssedání povrchu cesty a tím i nutnost různých prací udržovacích. Takovéto disponování s cizím majetkem není vůbec možno bez souhlasu majitele. Cesta tato spadá buďto pod ustanovení § 17 hor. zákona anebo ustanovení tomu nepodléhá. V prvém případě jest nutným souhlas administrativního úřadu, tedy zde obce, v druhém případě jest nastoupiti cestu vyvlastnění dle IV. hlavy hor. zákona.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané a vytýkající jemu nezákonnost i vadnost řízení uvážil nss toto:
Žal. báňské hejtmanství odepřelo uděliti stěžujícímu si těžařstvu povolení k vyrubání ochranného pilíře, dokud si nevydobude svolení obce Ch., nebo vyvlastnění, jehož předmět (vlastnictví či jen dočasné užívání?) není ovšem v rozhodnutí blíže označen. Žal. báňské hejtmanství dovolává se jednak ustanovení § 17 hor. zák., jednak předpisů IV. hlavy hor. zák., jednajících o vyvlastnění. Odůvodňuje tedy svůj výrok dvěma alternativami, jež se navzájem vylučují. Neboť, požívá-li promenádní cesta ch-ská ochrany § 17 hor. zák., a je—li souhlasu obce z tohoto důvodu zapotřebí, pak podle § 99 hor. zák. není cesta tato způsobilým předmětem vyvlastnění. Ježto proti tomuto způsobu odůvodnění v ohledu formálním st-lka nic nenamítá, bylo jen zkoumati, zda některý z obou důvodů, které žal. úřad uvádí, jest s to, aby nař. rozhodnuti ospravedlnil. Tomu zřejmě tak není, pokud žal. úřad chce své rozhodnutí zakládati na ustanovení § 17 hor. zák. Neboť tento předpis zákonný, zařazený do druhé hlavy zákona, jednající o »kutání«, vztahuje se podle svého jasného znění výlučně na kutby a dle druhého odstavce § 17 jest na souhlas příslušného úřadu správního vázáno výslovně jen kutání na veřejných silnicích (srov. nál. Budw. č. 8996, 8997, 9856). Obdobné použití tohoto ustanovení na dolování v propůjčených měrách je již proto nepřípustné, poněvadž zákon horní v hlavě třetí, pojednávající o »propůjčkách«, rozšiřuje předpis § 17 o potřebě souhlasu majitele pozemku nebo správního úřadu ke kutání výslovně jen na práce v měrách denních (§ 83), kdežto v oddílu lit. a) této hlavy (§§ 42—70) ve zjevném protikladu proti ustanovením o měrách denních není ani nejmenšího poukazu na dotčené ustanovení § 17.
Stížnosti slušelo tedy plně dáti za pravdu, pokud vytýká, že ustanovení § 17 hor. zák. není možno v daném případě se dovolávati.
Avšak báňské hejtmanství opírá v druhé alternativě svých důvodů rozhodnutí své jednak o nepopřenou skutkovou okolnost, že zamýšlený porub bude míti za následek značné sedání povrchu cesty a tím i nutnost různých udržovacích prací na tělese cesty, jednak o úvahu právní, že takovéto disponování s cizím majetkem bez souhlasu vlastníkova, pokud se týče bez předchozího vyvlastnění, je vůbec nemožno.
St-lka naproti tomu namítá, dovolávajíc se zdejšího nálezu Boh. 1240 adm., že není věcí úřadů horních, aby bránily zásahům dolovatele do cizího vlastnictví, ježto přísluší jim toliko kompetence horně-policejní a mají tudíž zůstati v mezích moci policejní. Až potud má st-lka zajisté pravdu a soud nenalezl příčiny, aby se od právních náhledů v dovolaném nálezu projevených nějak uchýlil.
St-lka však přehlíží zvláštní povahu sporného případu.
Horní znalec vyslovil se dle svědectví protokolu z 10. ledna 1922 o účincích zamýšleného porubu na dotčenou cestu v ten smysl, že porub je sice možný, aniž by pasanti byli ohrožováni, avšak jen pak, bude-li šetřeno určitých opatrností. Mimo jiné »musí býti i sebe nepatrnější trhliny, které se snad objeví, ihned odstraněny a podél cesty musí býti stále pohotově chovány škváry k tomu účelu vhodné. Bude-li se v sedlinách stahovat: voda, bude nutno postarati se o okamžité její odvedení atd.«
Báňské hejtmanství vzalo tedy v plné shodě se spisy za prokázáno, že udržování cesty ve stavu policejně nezávadném je podmíněno jistými opatřeními, která lze provésti jen v právní sféře majitele dotčené cesty.
Úřad báňský, vykonávaje v rámci §§ 170 a násl. a §§ 220 a násl. hor. zák. policií horní, má zajisté po ruce rozmanitá opatření různé intensity, aby jimi bezpečnost osoby a majetku zajistil proti nebezpečenství, které vychází z dolování. Leč všecka tato opatření, zejména všecky horně-policejní rozkazy a zákazy může báňský úřad říditi jediné na podnikatele hor. Plyne to již z positivních ustanovení, z nichž úřad báňský své policejní příslušnosti především čerpá. Podle § 170 hor. zák. jest to majitel výhradného kutiště nebo propůjčeného dolu, kterýž jest po právu zavázán držeti hory v díle, což dle § 170, odst. 2 lit. a) znamená i odpovědnost za jejich policejně nezávadný stav. Podle § 172 zakládá zanedbání nutných opatrností v dolech trestní odpovědnost majitele hor a osob jemu služebně podřízených. Zejména zřetelně je vysloveno v § 220 hor. zák., že úřady báňské mají dozírati na plnění povinností, které zákon horní podnikateli hor ukládá.
Je-li takto nepochybným způsobem označen majitel hor jako pasivní subjekt a majetek horní jako objekt horně-policejní pravomoci, a je-li dosah této pravomoci jak v ohledu subjektivním tak i objektivním tak zřetelným způsobem ohraničen, je tím také vysloveno, že úřad báňský vykonávaje policii nad horami, může nařizovati jen taková opatření bezpečnostní, která mohou býti provedena v právní sféře majitele hor, a že by úřad tento překročil hranice své působnosti, kdyby předepisoval opatření jakéhokoli druhu, jež mají se provésti v právní sféře jiné, byť to i byla právní sféra majitele povrchu, kterému se má dotčeným opatřením dostati ochrany.
Nemá-li však úřad báňský žádné pravomoci majitele povrchu přidržeti k tomu, aby ve své vlastnické sféře nějaká opatření buď sám provedl anebo je trpěl, a uznal-li úřad báňský s druhé strany, že takovýchto opatření jest s hlediska horní policie zapotřebí, pak nemůže úřad báňský, nemá-li překročiti hranici své kompetence, učiniti nic jiného, než odkázati podnikatele hor na smírnou dohodu s majitelem povrchu nebo na vyvlastnění.
Soud nemohl proto v nař. rozhodnutí, pokud v něm žal. úřad postupoval způsobem právě naznačeným, nalézti žádnou nezákonnost, a musil také uznati, že prozatímní odepření horně-policejního povolení k porubu, za které st-lka žádala, je ve shodě s danou situací faktickou a právní, a to tím spíše, ježto předpoklad žal. úřadu, že horně-policejní přípustnost zamýšleného porubu jest podmíněna opatřeními na tělese cesty horním znalcem požadovanými, má plnou oporu ve spisech, a st-lkou nejen nebyl vyvrácen, nýbrž ani popřen.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 2745. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 736-738.