Č. 2348.

Závodní výbory. — Administrativní řízení. —
Řízení před nss-em: I. Rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech není příslušná rozhodovati o tom, kdy počalo působiti propuštění člena závodního výboru z práce, ani o tom, jaké nároky má tento člen vůči zaměstnavateli, když mu odejmuta byla zaměstnavatelem příležitost k výdělku dříve než propuštění ono počalo působiti. — II. Nepřípustná je námitka, kterou zaměstnavatel ve stížnosti na nss brojí proti tomu, že rozhodčí komise dala souhlas k propuštění člena závodního výboru.
(Nález ze dne 11. května 1923 č. 8055.)
Věc: Firma Josef R. synové, sklárny v K., akc. spol. v T.-š. proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech (za zúčastněnou stranu — závodní výbor — jeho předseda Ant. P.) o platnost propuštění členů závodního výboru a placení náhrady za ušlý zisk.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že účinky propuštění členů závodního výboru Antonína P. a Františka K. nastávají teprve dnem 13. října 1922 a že stěžovatelka jest povinna zaplatiti každému z nich částku 2000 Kč do 14 dnů pod exekucí, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Závodní výbor zřízený v závodě st-lky v D. podal rozhodčí komisi v D. stížnost, ve které vytýkal, že st-lka propustila z práce i členy závodního výboru bez souhlasu rozhodčí komise, ačkoliv v závodě není výroba úplně zastavena, nýbrž v něm dosud 36 zaměstnanců pracuje.
O této stížnosti vydala rozhodčí komise po provedeném ústním líčení nález z 13. října 1922, kterým vyslovila, 1. že propuštění členů závodního výboru Ant. P. a Frant. K. dnem 9. září 1922 jest bezúčinné, a že st-lce teprve nyní dává se svolení, aby jmenovaní byli z práce propuštěni;
2. že st-lka jest povinna zaplatiti každému z nich částku 2000 K do 14 dnů pod exekucí; —
Proti tomuto rozhodnutí podává st-lka stížnost k nss-u; o níž uvážil soud takto:
St-lka cítí se dotčena ve svých právech jednak prohlášením úřadu, že propuštění členů závodního výboru z práce st-lkou dne 9. září 1922 předsevzaté, nemělo za následek okamžité zrušení pracovního poměru, nýbrž že pracovní poměr jmenovaných zaměstnanců trval ještě čtyři týdny po provedeném propuštění, jednak výrokem téhož úřadu, že st-lka jest povinna oběma zaměstnancům zaplatiti po 2000 Kč jako ušlý pracovní výdělek za dobu čtyř týdnů po jich propuštění z práce.
Naříkanými výroky úřadu rozřešena byla tedy otázka, kterým okamžikem zanikl soukromoprávní pracovní poměr uzavřený svrchu uvedenými členy závodního výboru s jedné strany a st-lkou se strany druhé, a jaké soukromoprávní následky stihají st-lku, jestliže již před tímto okamžikem odepřela zmíněným zaměstnancům příležitost k výdělku.
Obsahem svým jest tudíž výrok rozhodčí komise .... rozhodováním o nárocích soukromoprávních. Vzhledem k této okolnosti nemůže nss přezkoumávati správnost tohoto rozhodnutí ve věci samé, nýbrž musí omeziti svoji úvahu pouze na otázku kompetence rozhodčí komise.
Buď učinila rozhodčí komise, jež jest úřadem správním, uvedené výroky v mezích své kompetence, pak platilo by o nich ustanovení § 105 ústavní listiny, d'e něhož náleží rozhodnutí správních úřadů o nárocích soukromoprávních přezkoumávati řádným soudům, což mělo by za následek, že nss nemohl by vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 o nich judikovati, nebo přestoupila komise výroky těmi meze své působnosti, a pak bylo by nutno rozhodnutí její bez meritorního přezkoumání zrušiti jako nezákonné.
Dlužno tudíž uvážiti, která z těchto možností jest dána v tomto případě.
Rozhodování o trvání pracovního poměru a nárocích z poměru toho vzešlých přikázáno bylo zákonem ze dne 27. listopadu 1896 č. 218 ř. z. (§§ 1 a 37) soudům živnostenským nebo soudům okresním, i naskýtá se otázka, zda zákonem ze dne 12. srpna 1921 č. 330 Sb. byla působnost ta přenesena na rozhodčí komise.
Nss neshledal, že by se tak bylo stalo.
Rozhodčí komise jest sice dle zákona o závodních výborech oprávněna rozhodovati o důvodnosti propuštění dělníků pracujících v závodě déle než tři roky a rovněž povolána jest k tomu udíleti neb odpírati souhlas k propuštění členů závodního výboru, ze zákona však nelze dovoditi, že by rozhodčí komise měla také rozhodovati o tom, kdy počalo působiti propuštění člena závodního výboru z práce, nebo jaké nároky má tento člen vůči zaměstnavateli, když mu odejmuta byla zaměstnavatelem příležitost k výdělku dříve, než propuštění ono počalo působiti.
Kompetenci rozhodčí komise v této věci nelze opříti ani o ustanovení § 26 cit. zákona. Ustanovení tohoto paragrafu, že komise rozhoduje o právech a povinnostech členů závodního výboru, nutno vztahovati pouze na rozhodování o právech a povinnostech dle tohoto zákona členům závodního výboru příslušejících, nikoliv na rozhodování o tom, do které doby trval pracovní poměr uzavřený mezi zaměstnavatelem a členy závodního výboru, a jaké nároky má člen závodního výboru z předčasného přerušení tohoto pracovního poměru.
Komise, osvojivši si rozhodování i po této stránce, vybočila z mezí své působnosti a proto musilo rozhodnutí její, pokud jím bylo vysloveno, že účinky propuštění členů závodního výboru Antonína P. a Františka K. nastávají teprve dnem 13. října 1922 a že st-lka jest povinna zaplatiti každému z nich částku 2000 Kč do 14 dnů pod exekucí, zrušeno býti jako nezákonné.
Tím jest také vyřízena námitka stížnosti, že souhlas měl dán býti od určité doby dřívější.
Pokud si st-lka stěžuje na to, že úřad vůbec uděloval souhlas k propuštění, ačkoliv ho potřebí nebylo, ježto jmenovaní nebyli v době propuštění již členy závodního výboru, poněvadž výbor ten zastavením výroby na dobu delší jednoho měsíce byl zrušen, dlužno uvésti, že udělením souhlasu k propuštění nemohl úřad porušiti nějaká subjektivní práva st-lky, a jest tedy tato námitka její nepřípustná.

Citace:

č. 2348. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 28-30.